Dny teď už neběžely, ale vlekly se jako hlemýžď. Odvážní dobyvatelé vesmíru žili v neustálém vzrušení.
Rychlost se už zmírnila natolik, že černé díry v obloze začaly ožívat. Nejprve se objevily matné tři hvězdičky souhvězdí Centaura a Mirah v Andromedě. Brzy nato vystoupily z temnot další hvězdy, až se objevila i malá nepatrná hvězdička — naše Slunce.
Záře tří sluncí pronikla už do kabin jako slabounký svit srpku měsíce.
Jeden z astrotelevisorů byl umístěn v klubovní místnosti, aby mohli vědci sledovat planetu X i ve volných chvílích.
Z počátku se objevila na promítací ploše jako zrnko máku. Pomalu vyrostla v hrášek, pak v malou duběnku — a v tennisový míček.
„My přijdeme blíž, my přijdeme blíž, my světa dobudeme,“ zvolal slavnostně Navrátil, kdykoliv přišel do klubu a podíval se na astrotelevisor.
Důmyslné počítací stroje typu Svoboda se roztočily na plné obrátky. Bylo třeba co nejrychleji propočítat dráhy všech tří planet u Proximy a hlavně dráhu planety X, přesně určit dobu otáčení kolem slunce a kolem vlastní osy — i vzdálenost mezi Proximou a jednotlivými planetami.
Propočty které by dříve zaměstnaly desítky vědců a vyžádaly si léta, zvládly Svobodovy stroje v několika hodinách.
Paprsek se přiblížil k planetě už natolik, že astrotelevisorem bylo možno sledovat její povrch. Ze čtyř pětin byla pokryta oceánem, zbytek zabíraly dvě pevniny a několik menších roztroušených ostrovů. Přesnou mapu planety vědci ještě vypracovat nemohli. Bránily jim v tom pásy hustých mračen, které se táhly hlavně kolem rovníku. Částečně sice pomohl astroradiolokátor, ale ani ten dosud nedával přesný obraz.
„Mají-li neznámí lidé dokonalejší dalekohledy než my, určitě nás už spatřili,“ uvažoval Wroclawski. „Jak asi na ně náš Paprsek zapůsobí? Domyslí si, že k nim přichází návštěva z jiné sluneční soustavy?“
„Pochybuji. Museli by myslet stejným způsobem jako my,“ řekl zamyšleně Navrátil.
„Mám nápad!“ zvolal Severson. „Přezkoušejte, zda akademik Watson správně pochopil jejich řeč! Vyšleme jim zprávu, že je jdeme navštívit, aby se nás zbytečně nelekli, až se objevíme na jejich obloze!“
Výborně! Ať jsem atom thoria, jestli tohle není dobrý nápad!“ nadšeně souhlasil Fratev.
„Nápad je to opravdu dobrý, ale pochybuji, že to svedu,“ usmál se Watson. „Copak umím tak podivně skuhrat jako oni?“
„Není nic jednoduššího,“ ozval se Madarász. „Přeložte mi zprávu do planetoištiny a připište k textu noty. Zazpívám to jako slavík. Trochu jsem jejich řeč odposlouchal, když jsem studoval hudbu.“
„A na jakém kmitočtu chcete vysílat?“ zeptal se Scheiner.
„Na témže jako oni, — i s tím nepochopitelně velkým zdvihem. To přece svedeme.“ vmísil se do rozhovoru Čan-su.
„To bude překvapeníčko, až jim vpadneme do programu!“ smál se Fratev.
Ujednáno, uděláno.
Příští týden letěly už radiovlny s podivnými zvuky k planetě X. Madarász sehrál svoji roli výtečně. Watson se teď nehnul od přijímače. Trpělivě čekal, zda neznámí tvorové odpovědí.
„Teď! Teď zaslechli naše volání! Vysílač zmlkl!“ volal vítězoslavně.
Za deset minut se stanice opět rozhovořila. Watson spustil magnetofon a zároveň zapisoval. Vysílač opět ztichl.
„Opakujte zprávu! Pokusím se zatím text rozluštit…“
Vzal slovník, který pracně sestavil, a překládal. Když přečetl první větu, zakroutil hlavou:
„To jsem blázen! Vždyť první věta nemá logický smysclass="underline" Válka dělá mír, za les házet kamení, čas zkrocený nemůže…“
„Buď nám špatně rozuměli, nebo jim nerozumíme my,“ usmál se Navrátil. „Pokuste se přeložit další věty…“
„Okamžik — obnovili vysílání…“
Watson se opět rozepsal.
„Špatně jim rozumím, vysílání má velké poruchy, poslechněte si.“ přepnul přijímač na reproduktor.
Ozvalo se nepříjemné praskání.
„Vypadá to na bouřku,“ uvažoval Fratev.
„Na planetě X jsem zpozoroval divné záblesky,“ hlásil Cahén z řídicí kabiny.
Vědci přiskočili hned k astrotelevisoru.
„To není bouřka, spíše výbuchy sopek,“ mínil Čan-su.
„Sopečná činnost zasáhla zřejmě jenom levý světadíl…“
„Ale zato pořádně. Chudáci lidé! Nečekaně se octli v ohnivém pekle.“ vydechla pobledlá Alena.
Watson rychle přeladil přijímač.
„Druhá stanice mlčí, asi stojí na světadíle, který postihla přírodní katastrofa…“
Navrátil zapnul televisní telefon:
„Soudružko Molodinová, zvyšte rychlost — je nebezpečí, že přijdeme pozdě…“
„Vulkány oživly i na druhém světadílu!“ zvolal zděšeně Wroclawski.
Všichni zmlkli. S hrůzou v očích sledovali strašlivý obraz na promítacím plátně.
„I první stanice už mlčí…“
Watson vytáhl z kapsy kapesník a pomalu si utíral zpocené čelo.
„Jako bych svými nešťastnými proroctvími přivolal katastrofu.“ řekl zdrceně. „Já přece prorokoval, že se tu s žádnými lidmi nesetkáme.“
„Nepředbíhejte události a neztrácejte hlavu,“ chlácholil ho Navrátil. „Sopečná činnost je sice strašný zjev, ale život na planetě zničit nemůže. Zvláště nemůže zahubit celé lidstvo. Obyvatelé planety jsou přece inteligentní tvorové. Znají radio a je tedy pravděpodobné, že mají také svoje letectvo. Při nejhorším se zachrání ve vzduchu…“
Paprsek se už k planetě přiblížil tak, že ji vědci spatřili pouhým okem.
Sopečné záblesky dosud neuhasly…
Madarász vpadl do řídicí kabiny a zavrávoral. Na jeho bledý obličej dopadla rudá záře červeného slunce, které oslnivě svítilo z hvězdné oblohy v ruce křečovitě svíral právě vyvolanou — ještě mokrou fotografii.
„Soudružko Molodinová, soudruhu Navrátile, je to strašné — je to nad mé síly…“
Vzali ho pod paží a posadili do křesla. Mlčky rozvinul fotografii na kolenou.
Na snímku byla zachycena část planety s pravou pevninou. Na několika místech vyvstávaly z jejího povrchu ohnivé koule. Na vrcholcích koulí — jako trnitá koruna — vyrážel prudce letící dým. Z šera svítila ostrým fialovým světlem klikatá pohoří.
„To nejsou výbuchy sopek — to jsou…“ Hlas uvázl Molodinové v krku. „Výbuchy atomových pum,“ zašeptal Navrátil.
Madarász vytáhl z kapsy letecký snímek výbuchů v Hirošimě a Nagasaki a položil ho vedle fotografie.
„Není o tom pochyby.“ dodal sklesle.
„Planeta X je silně radioaktivní,“ vpadlo do toho hlášení z pozorovatelny.
„Přišli jsme pozdě! Šílenci! Proto jim dala příroda mozek, aby se vzájemně zabíjeli?“ Molodinová sevřela ruce v pěst.
„Sami nad sebou si vynesli rozsudek smrti. A jak strašné smrti! Ti kteří nebudou zabiti hned, dlouho budou umírat v nejkrutějších bolestech. My však nesmíme ztrácet hlavu. Posádce zatím nic neříkejte. Na všechno zlé je času dost…“
Paprsek se přiblížil k planetě. I ostatní vědci už tušili, že se na ní odehrálo něco nezvyklého. Teď teprve, když uviděli dohasínající atomovou válku na vlastní oči, uvědomili si, že tu — miliardy kilometrů od domova — odehrává se tragedie, jaké snad vesmír dosud nepoznal.