Všichni kteří měli právě volno, shromáždili se v klubu a mlčky pozorovali hrůznou scénu. Žádný nechtěl zůstat sám — pocit úzkosti je nutil držet se v těsném kolektivu…
Watson se opřel čelem o chladné sklo okna a zašeptaclass="underline" „Nikdy jsem netušil, že Dantovo peklo uvidím na vlastní oči.“
Ještě několik výbuchů — a nad planetou X se rozhostil mrtvolný klid. Jen tu a tam prorážela oblaka dýmu a prachu rudá záře požárů.
Paprsek se snesl níž a začal kroužit kolem planety.
Na promítacím plátně astrotelevisoru se objevil příšerný obraz zkázy: Hořící města, vesnice a lesy, na uhel sežehlá pole. Místy se válely spálené mrtvoly těch, které výbuch zasáhl z větší dálky. Horské masivy a kovové konstrukce světélkovaly zelenavým svitem, jako by byly potřené fosforem. Podobně zářila i celá atmosféra na neosvětlené polokouli.
A nad tím vším plálo krvavé slunce. Zdálo se, že také plakalo. Dlouhé jazyky protuberancí vyšlehávaly do černé oblohy a pomalu se odpoutávaly od své ohnivé matky.
„Nahoře — atomová energie, rozdávající život, a dole — ničící tento život…“
Slzeli všichni — a nikdo se za to nestyděl.
„Radioaktivní záření má neobvyklé vlastnosti. Je stejně dynamické jako kosmické paprsky. Podle všech příznaků proniká až do pěti set metrů do země,“ ozval se čísi hlas v reproduktoru.
„To tedy znamená opravdový konec — konec všeho života na planetě,“ řekla dutým hlasem Alena. „Paprsky pomalu zabíjejí i lidi v nejhlubších krytech, mají-li tam nějaké. Tak strašné účinky neměly ani vodíkové bomby na Bikini.“
Severson se chytil za hlavu.
„Soudruzi,“ vykřikl. „Já vás zrazoval! Teď vidím, jakým zločincem je Olaf — jakými vrahy jsou Bratři silné ruky…“
Madarász překvapením upustil filmovou kameru, kterou právě natáčel nejotřesnější dokument v dějinách lidstva. Všichni přistoupili k Seversonovi — v domnění, že se zbláznil.
„Co to mluvíš, můj drahý, vzpamatuj se, neztrácej rozvahu, vždyť takováto katastrofa už naší vlasti nehrozí, dávno jsme poslali atomové dobrodruhy k čertu…“
„Neboj se Alenko, nezbláznil jsem se. Ale dál už nemohu. Ta hrůza dole mně otevřela oči. Dál už nemohu mlčet.“ Zavzlykal.
„Já vám to musím říci! S vámi letí vrah! Vrah. který vám číhá za zády, aby vám provedl tohle.“ Ukázal na planetu X.
„Ditrichson je to — ano, můj prasynovec Olaf! A já ho skrýval, já byl pokrytec, i vůči Alence…“
„Ditrichson přece není váš prasynovec, znám ho už dlouho,“ zavrtěl hlavou Watson. „Jeho prarodiče se přistěhovali do Ameriky již někdy kolem roku 1860. To znamená, že Ditrichson už dávno není Nor, ale čistokrevný Američan. Uklidněte se Seversone. Trochu vám povolily nervy, ale brzy se to zase spraví. I na nás katastrofa na planetě X silně zapůsobila. Wroclawski, nestůjte tu jako solný sloup, — přineste rychle nějaký uklidňující prostředek.“ rozčilil se.
„Nic nechci, nechte mne mluvit,“ křičel Severson. „Bratrstvo silné ruky existuje, není to můj výmysl! Řekl mně to sám Ditrichson, když mne navštívil v Praze. Zde! Zde si to přečtěte v mém deníku.“ vytrhl z kapsy blok a hodil ho na stůl. „Jsou to zločinci, kteří si myslí, že jsou něco víc než ostatní lidé a že bůh jim předurčil, aby vládli ve světě. Síla a moc, to je jejich cíl. Mají možná úkryty i atomové zbraně, které vám jednou hodí na hlavu. Teď my — a za námi — potopa,“ třesoucí se rukou ukázal opět z okna.
„Nesmysl,“ ostře odporoval Gruber. „Copak může ještě na naší Zemi existovat jediný člověk — Homo sapiens — člověk ušlechtilý, který by nevěděl, že atomová válka nutně zničí především útočníka? Takový člověk by už dávno léčil své zdraví v blázinci…“
„Nechte ho mluvit,“ žádal Fratev.
„Ano, Bratrstvo silné ruky připravuje válku,“ umíněně opakoval Severson. „Ditrichson mně to řekl jasně a otevřeně. Sliboval mně, že až oni zvítězí, stanu se stejným pánem jako oni. Já nechtěl být pánem nad jinými lidmi, nikdy jsem po tom netoužil — to mně, proboha, věřte. Já pouze nechtěl být udavačem vlastního synovce. A utěšoval jsem se, že ho nakonec přemluvím, přesvědčím. Teď — nad hrobem planety X jsem však s hrůzou poznal, koho jsem chránil. Poznal jsem, že k zločinu se nesmí mlčet, že mlčet k zločinu znamená s ním tiše souhlasit. Proč jsem tak pozdě došel k poznání? Já totiž přísně rozlišoval — Alenka mně to vyčetla několikrát — já a vy. Watsona jsem podezíral ze samotářství — a zatím já sám jsem se od vás isoloval. Konal jsem sice svoji práci poctivě, ale nesžil jsem se s vámi. Zůstal jsem nakonec odtržen od kolektivu — a proto jsem podlehl zlu. Dnes už to vím a draze jsem tu moudrost zaplaticlass="underline" nestačí jenom poctivě konat svoji práci a o nic jiného se nestarat! Má-li lidstvo žít opravdu šťastně, je třeba, aby všichni poctiví lidé spojili své síly a společně bojovali za štěstí své vlasti a celého lidstva.“
Alena ho vzala do náruče a hladila ho po vlasech.
„To nic, drahý, všechno je už v pořádku…“
Navrátil nedůvěřivě pokyvoval hlavou.
Severson to zpozoroval. Vymanil se z objetí a zvolaclass="underline"
„Vy mně nevěříte? Jeden důkaz mám v kapse. Nevím sice, co to je, ale v pořádku to není. Proč jinak by mne Ditrichson žádal, abych dvě krabičky takových ampulek zničil? Mohu vám je ukázat, schoval jsem je v kabině do skřínky s prádlem…“
Navrátil si prohlédl ampulku proti světlu.
„Okamžitě zatkněte Ditrichsona! Je to opravdu zločinec,“ řekl zlomeným hlasem. „Zločinec nejhoršího zrna. Připravoval bakteriologickou válku. Podívejte se: viry mozkové chřipky — sám si to na ampulku poznamenal tuší…“
Odmlčel se, aby nabral dech.
„Jaké štěstí, přátelé, že se lidstvo na Zemi včas probudilo ze sna, že prohlédlo, v čem je kořen zla! Že poznalo, jakým nebezpečím je pro jeho existenci kapitalismus a imperialismus se svým hlavním zákonem — kdo s koho! Jakým štěstím je pro lidstvo, že těmto zločincům vyrazilo z rukou atomové zbraně, že Sovětský svaz včas mobilisoval národy do boje za mír!
S atomovou energií je to jako s ohněm: Je dobrým sluhou, ale strašlivým pánem. Dnes, na štěstí, není naším pánem, ale dobrým sluhou. Ke kolika velkým vítězstvím nám dal sílu! Jaký blahobyt jsme s touto silou vybudovali na Zemi! Bez ní bychom dnes nebyli ani zde, v sluneční soustavě, vzdálené od našich domovů přes čtyři světelné roky.
Soudruzi! Je to překvapující, ale není o tom nejmenších pochyb: Jsou ještě mezi námi šílenci, kteří v chorobné touze po moci zapomínají na cit člověka k člověku a dokonce ztrácejí i zdravý pud sebezáchovy. Zapomínají, že kdo seje vítr, sklízí bouři! Ta bouře dnes smete jenom je. Lidstvo nepřipustí, aby se opakovaly hrůzy minulosti. Chce žít v klidu a míru. Proto zločince neúprosně rozdrtí.
A ještě jedno poučení nám dávají varovné signály z vesmíru:
V radostném mírovém životě jsme přestali být bdělí a ostražití. Spoléhali jsme na to, že zbytky imperialismu vyprchaly již z myšlení lidí úplně. A co teď vidíme? Přímo na naší palubě žije s námi a jí s námi u jednoho stolu jeden z těch, kteří ještě žijí v neblahé minulosti. Proč s námi letí, proč s námi riskuje a ztrácí čas? Pro zájmy vědy a lidstva? Jistě ne. Nepotřeboval by k tomu ampulky s nakažlivými chorobami, které my vlastně už dávno potřeli na celé Zemi. Na tyto otázky může být jenom jedna odpověď správná: Na planetě X chtěl provést totéž, co chce udělat jeho bratrstvo na Zemi: ovládnout ji — a vykořisťovat neznámé lidstvo. Aby toho dosáhl, neštítil se ničeho. Přišel však pozdě, protože zločinci stejného typu, jako je on, udělali už špinavou práci za něho.