„Před dvěma týdny.“
„V tu dobu tedy někdo s manometrem manipuloval.“
Tarabkin se rozhlédl po členech svého kolektivu.
„Kdo z vás to byl, děti? Přiznejte se, hlavu vám neutrhnu. Stává se všelicos, každý člověk má někdy smůlu. Závadu jste jistě nezpozorovali, jinak byste ji přece hlásili. Vždyť všichni jste viděli, jak mnoho záleží na naprosté přesnosti právě zde.“
Jeden se díval po druhém.
Ticho…
Konečně všichni postupně prohlásili, že manometr v ruce neměli.
Opět napjaté mlčení…
Pojednou se Tarabkin klepl prstem do čela.
„Už to mám — asi to byl Jones. Zapomněl jsem vám říci, že před dvěma hodinami odletěl domů do Ameriky. Dostal totiž bleskovou depeši, že jeho matka je těžce nemocná.“
Danburi si pohodlněji sedl do křesla a pohladil si bradu, jako by zkoušel, zda je dobře vyholen.
„To posiluje mou třetí domněnku, přátelé. Zdá se, že je na čase, abych s ní šel na světlo. Tedy: domnívám se, že bublina vzduchu byla do vakua vpuštěna úmyslně…“
Tarabkin zamával rukama, jako by odháněl nějakou vidinu.
„To přece nemyslíte vážně, profesore! Kdo, řekněte mi, kdo z nás by měl na tom zájem? Vždyť by to byl strašlivý zločin, spáchaný na kolektivu, na vědě i na lidstvu. Kdo z nás by chtěl bořit to, co sám obětavě téměř bez odpočinku buduje?“
„A přece si myslím, že bublina vzduchu byla do vakua vpuštěna úmyslně,“ tvrdošíjně opakoval Danburi. „Navrhuji abychom se radiem Jonese dotázali, zda měl manometr v ruce.“
„Jsem proti,“ zvolal Tarabkin. „Jones má nemocnou matku, nebudeme mu zatěžovat mysl ještě tímto. Vždyť nám to poví, až se vrátí. A o úmyslu u Jonese není ani řečí. Patří mezi nejobětavější pracovníky.
Znám ho již šest let — a znám ho dobře. S jakým nadšením studoval u mne otázky prodloužení života! A s jakou pečlivostí a trpělivostí prováděl nejsložitější — tisíckrát opakované pokusy. Jones to, přátelé, neudělal.
A vůbec, kdo by to mohl udělat — dnes, kdy už není na světě vykořisťování člověka člověkem, kdy už není imperialismu ani nenávisti mezi národy a lidmi?“
„A vidíte, Alexandře Ivanoviči — přes to je nás v Americe víc, kteří se na základě několika příznaků domníváme, že ještě nenadešla doba naprosté bezstarostnosti — že je ještě třeba bdělosti. Či myslíte, že bývalí kořistnící už vymřeli? Že se už úplně přerodili? Možná, že některým z nich zbyla v srdci kapka nenávisti k lidstvu a šílená touha znova uchopit moc, rozdělit lidi a vyssávat.“
Všichni se dívali na Danburiho překvapeně.
Lehce se usmál.
„Nuž, počkáme, až co řekne Jones. Jinak je, myslím, náš úkol zatím splněn.
Rozhovor se pomalu stočil na jiné pole.
Nakonec se vědci rozešli, aby v Moskvě navštívili své přátele a známé. Tarabkin se rozloučil se svými spolupracovníky a odešel do své pracovny. Sedl si do křesla a přemýšlel.
Po chvíli vstal a vydal se na svou neoblíbenější procházku po sálech ústavu.
V pitevně zastihl několik lékařů, kteří ihned po skončení pitvy zahájili přípravy pro balsamování pračlověka.
Tarabkin pokynul na pozdrav a mlčky přihlížel. Při pohledu na mrtvé tělo mu bylo úzko. Vždyť tu před ním leželo jeho dílo v poslední okamžik před vítězstvím rozbité na kusy… Bublina vzduchu…
„Nu což,“ řekl více pro sebe, „začneme tedy opět od píky!“ Přistoupil k televisnímu telefonu a vytočil číslo.
Na obrazovce se objevila světlovlasá dívka ze zpravodajské centrály.
„Olgo, buďte tak hodná, požádejte mým jménem Bergera, aby ledovec s tělem letce připravil pro převoz. Přijedeme si pro něj.“
„Zařídím, Alexandře Ivanoviči. Já s vámi chtěla také mluvit. Právě vás sháním po všech sálech. Mám pro vás vzkaz — a překvapující zprávu.
Nejprve vzkaz: profesor Danburi volal z letiště a prosí vás, abyste mu odpustil, že proti vašemu přání volal Jonese.
Představte si, Alexandře Ivanoviči, že Jones neexistuje!“
„Neexistuje? Jak to? Co se mu stalo? Snad není mrtev?“
„Pro nás ano. V místě, kam odletěl, ho totiž nikdo nezná — žádnou matku tam nemá a člověk jeho jména se tam ani nenarodil — ani nikdy nežil. Jones je vymyšlené jméno…“
4. PROXIMA CENTAURI MLUVÍ?
Akademik Čan-su je na Měsíci již několik let. Z pověření Světové akademie věd řídí velkou observatoř na severním pólu našeho souputníka. S kolektivem vědců zkoumá severní oblohu, zatím co akademik Cahén v druhé observatoři na jižním pólu Měsíce studuje oblohu jižní.
Čan-su pracuje s nadšením. Kolikrát mu už spolupracovníci museli připomínat, že je třeba odpočívat podle dnů na Zemi a ne podle kalendáře na Měsíci, kde den trvá 14 dnů — a stejně tak dlouho noc.
Dnes má Čan-su volný den — samozřejmě podle zemského kalendáře.
Až se porozhlédneme po jeho pokoji, jistě nás tento „den“ udiví.
Velikým oknem se na nás do pokoje dívá černá obloha. A uprostřed ní září — Slunce. Vyhlíží odtud poněkud jinak, než se Země. Jeho tvář je zahalena do šlehajícího plamenného závoje, který vědci objevili se Země při zatmění Slunce a pojmenovali jej koronou.
Skály, roviny i krátery jsou ostře ozářeny slunečním světlem — a na obloze jasně září miliony hvězd.
Nízko nad obzorem nehnutě stojí v temnotách veliká koule. Země…
K ní právě zalétly Čan-suovy zraky. Rodnou planetu prohlíží již nejméně po sté. S polokoule, která je ponořená do stínu zemské noci proniká až sem na Měsíc záře tisíců světel. Jsou to svědectví velké síly člověka, který v těchto místech rozžehl světla velkých měst.
Země, moře i mraky na ozářené polokouli jsou jako pestrá paleta malíře. Z indigově modré plochy Atlantického oceánu oslnivě září odraz slunce.
Téměř celá Evropa je zahalena mraky. Vzduchový obal rozmazává kontury velkého globu… Čan-su pohlédl na hodinky.
Na Zemi — v jeho vlasti — je právě poledne. Pekinská televisní stanice vysílá zprávy.
Akademik zapnul televisor a se zájmem nyní sleduje, co je ve světě nového.
Nejprve reportážní přenos ze Sahary. Před několika hodinami byla dokončena třicátá atomová elektrárna pro čerpací stanice. Dvě třetiny pouště jsou již zúrodněny…
Několik záběrů z Arktidy…
„A nyní radostná zpráva: Pojďte s námi na chvíli do Tarabkinových laboratoří…“
Na obrazovce se objevil celkový pohled do velkého sálu. Kamera se blíží k průhlednému skleněnému hranolu…
Detail — hlava a hrudník krásně urostlého statného muže. Hrudník se pomalu nadzdvihává a klesá. Ústa jsou pootevřena.
„Severson, účastník Amundsenovy záchranné výpravy, žije!“ radostně zní hlas komentátora. „Věda slaví další vítězství nad klinickou smrtí! Sláva Tarabkinovi, jeho kolektivu a všem vědcům průkopníkům!“
Čan-su je dojat. Přisedává blíž k televisoru, aby mu z reportáže opravdu nic neuniklo. Na obrazovce se objevuje Tarabkin. Usmívá se.
„Ano, Severson opravdu žije,“ říká. „Zatím ho uměle udržujeme ve spánku — v duchu léčebné metody velkého fysiologa I. P. Pavlova. Čeká nás ještě mnoho práce — mnoho složitých zásahů. — Ale v tom hlavním jsme zvítězili: život je navrácen…“
Čan-su vypnul televisor a lehl si na pohovku. V myšlenkách zalétl přes vzduchoprázdný prostor do Moskvy, k Tarabkinovi. Moskvu na obrovském globu našel lehce. Svítila s neozářené polokoule jako jasná hvězda.