Když vzrušení poněkud opadlo, lady Hintonová se ujala slova.
„Obětovala jsem nedávno pro boj s nimi dvě stě tisíc liber, ale to je samozřejmě málo. Každý z nás musí pochopit, že je lepší zříci se části svého majetku teď, dokud není pozdě, než ztratit vše.“
„Četl jsem o» Noemově arše «a soudím, že spisovatel klade nanejvýš důležitou otázku právě včas,“ řekl Henry, namotávaje si na prst stužku s monoklem a zase ji odmotávaje. „Když v řadě zemí vítězí revoluce, odcházejí sice poražení ze scény a jako nejzazší prostředek hledají záchranu v útěku. Kam však utíkat? Je na čase o tom uvažovat.“
„Nepokládejte má slova,“ řekl baron, „za předčasné kapitulantství, paniku, nevíru ve vítězství. Se vzbouřenci budeme bojovat všemi způsoby na život a na smrt. Úspěch mi však připadá problematický. Už teď máme starosti, do čeho bychom investovali náš kapitál, kde je největší záruka, že bude v bezpečí. Může však nastat chvíle — a dříve než se to mnohým zdá — kdy bude třeba myslet už ne tolik na kapitál jako na sebe sama.“
„A lidé budou pobíhat sem a tam jako v domě zachváceném plamenem,“ oživl znovu v Schniererovi prorok. „Budou pobíhat sem a tam a všude se setkají se zhoubným, všepohlcujícím plamenem, nezkrotným a nevyhnutelným jako osud. A nezachrání před ním ani stráže, ani železné mříže, ani silné zdi. Vše zahyne. Vše se promění v popel. I my zahyneme.“ A Schnierer skončil se zavřeštěním: „A kdo je vinen? Stroje! Proletáři! Oni! Ještě šálek silnějšího čaje, jestli dovolíte.“
„Začali stávkami a skončí revolucí,“ podotkl bankéř.
„Však unikneme kalichu tomuto!“ zvolal biskup, zatvářil se pobožně a pokřižoval se. „Tady je skutečně nutno přemýšlet o jakési… arše, v níž by se s boží pomocí mohli schovat spravedliví — výkvět naší civilizace a kultury. Což nám nevnukl tuto myšlenku sám milosrdný pán jako za dob Noemových?“
„Postavit takový Titanic — archu podle dnešních měřítek, vybavenou posledními vymoženostmi techniky?“ zeptal se ironicky Henry. „No a co dál? Kampak s ní zamíříte? K jižním mořím? K neobydlenému ostrovu, zapadlému v oceánu a nezanesenému ani na mapě? Nesmysl, na mapě světa není už bílých skvrn. Takové ostrovy téměř neexistují. A jestliže existují, brzy budou objeveny. Stavba» archy «a její vyplutí nemohou zůstat nepovšimnuty. Najdou nás, dohoní a rozmáčknou jako červy i s» archou«. A kde je nakonec záruka, že se ji podaří dostavět?“
Rozhostilo se mlčení.
„Což není východiska?“ zeptala se lady Hintonová.
„Pročpak ne? Východisko je, a ne špatné, jak se mi zdá,“ odpověděl klidně Henry. „Vy jste na příklad, pane profesore filosofie, spílal technice a z vašeho stanoviska máte samozřejmě pravdu. Tato technika vám však zároveň může poskytnout východisko, otevřít cestu k záchraně. Přinutíme techniku, aby nám prokázala tuto poslední službu a pak nebudu nic namítat, bude-li zničena, k vašemu potěšení, profesore.“
Všichni posluchači zbystřili pozornost. Henry spokojen účinkem svých slov, se na chvíli odmlčel a pak pomalu pokračovaclass="underline" „,Archa «nemůže zachránit všechny příslušníky naší třídy a vrstvy, nýbrž pouze nevelkou skupinu» vyvolených«…»Kdo se může spasiti, nechť se spasí«, stojí myslím v Písmě, že lorde biskupe? A tak tedy» archa «může a musí být postavena. Musí to však být zvláštní»archa«, která by nás odnesla co nejdále od této neklidné planety — no, třeba jen na čas, dokud nebezpečí nepomine. Zřejmě však… navždy… A co nejdříve…“
Posluchači se zklamaně zvrátili na opěradla židlí, ale biskup, který považoval slova Henryho za obratný manévr, jak odvrátit všeobecnou pozornost od chmurných myšlenek, shodil pobožnou masku, zatvářil se dobrosrdečně a rozesmál se.
„Velkolepé! Archa, plující po vlnách éteru. Znamenité!“
„Ano, po vlnách éteru,“ odpověděl vážně Henry.
„To mohlo napadnout jenom Henryho!“ zvolala ctihodná lady tónem pro něho ne příliš lichotivým.
„Mě až na posledním místě, tetičko. Přiznávám se, že se v technice moc nevyznám. Víte však, dámy a pánové, že mým koníčkem jsou v poslední době lety do stratosféry, jimiž se zabývám spolu se svým přítelem inženýrem, významným teoretikem astronautiky a talentovaným konstruktérem Leo Zanderem. Jdu právě od něho… A kdybyste znali jeho práce, jeho výsledky…
„To je ale přece chiméra!“
„Fantazie!“
„A jak budeme dýchat?“
„A čím se budeme živit? Éterem?“
„Zmrzneme za úžasné zimy, která nás zničí právě tak rychle a jistě, jako to udělá komunismus.“
„Chce nás poslat předčasně do nebe!“
„A vy sám poletíte?“ Ozvaly se výkřiky, žerty, smích.
„Dámy a pánové,“ nevzdával se Henry, „vaše otázky a výkřiky svědčí, mírně řečeno, o vaší naprosté neznalosti věci. Ujišťuji vás, kdybyste…“
Neposlouchali ho však. Nervové napětí povolilo. Společnost se rozveselila. Dokonce Schnierer opustil svou chmurnou soustředěnost a prohlásil, že na tomto světě existují mimo čaj a hrozné stroje ještě neobyčejně chutné tekutiny, uzavřené v rozkošných lahvičkách, zatím co biskup zrudl více než obvykle a smál se hlasitěji, než příslušelo jeho hodnosti.
Lady Hintonová byla spokojena a Henryho, který jí chtě nechtě prokázal službu, vzala už na milost.
„Nebudeme myslet na chmurné věci, pánové,“ pravila. „Bůh je milosrdný, náš národ moudrý, vláda je ve spolehlivých rukách a doufám, že se nebudeme muset uchylovat k vzducholodím a hledat záchranu v podobném útěku. Proč neochutnáte tenhle likér, barone?“
Henryho znechutil nezdar, který utrpěl v propagandě astronautiky.
Počítal s tím, že dostane několik šeků na pokračování Zanderových pokusů.
Lady Hintonové se zdálo, že se jí podařilo jako zkušenému kapitánovi vyplout z pásma nejukrutnější bouře, když se najednou přihnala nová: Stormer, který po celý večer mlčel, zahřměl svým hromovým hlasem tak, že Hintonové upadla čajová lžička.
„A já vás ujišťuji, sire,“ obrátil se na Blottona, „že se v Jižních mořích ještě najde nejedna desítka neobjevených ostrovů. Znám Tichý oceán dobře. V jeho jihovýchodní části, daleko od velkých oceánských cest, se ještě teď dá najít tiché útočiště — ostrov, který není zanesen ani na jedné mapě. Ale…Já jsem obchodník, člověk činu, nemám sklon k panice a hysterii. Avšak bylo by hloupé zavírat očí před skutečností. Žijeme na sopce. Ano. A ďábelskou rychlostí,“
Hintonová se zachvěla, „se řítíme do propasti. Nebudu vyjmenovávat poslední události, všichni je znáte. Musíme být připraveni na to nejhorší. Ano.“ Každé jeho» ano «hřmělo jako úder hromu.
„Nemluvím o hloupé póze stoika. Baron má pravdu. Musíme se rvát, ale zároveň připravovat cesty k ústupu, dokud máme ještě volné ruce, dokud máme kapitál.
Postavit obrovskou loď. Takovou» Noemovu archu «dlouhou tři sta metrů s výtlakem 85-100 tisíc tun. Loď mechanizovanou natolik, aby bylo možno se obejít s co nejmenší posádkou, skládající se z mladých lidí privilegovaných tříd. Ani z jednoho proletáře, protože jsou všichni našimi zjevnými nebo tajnými nepřáteli. Ano. Jak dlouho potrvají války a revoluce? Čtyři pět let? Můžeme si vzít potraviny na šest, na osm let. Nemluvě už o doplnění zásob rybolovem a lovem na osamělých ostrovech. A přečkáme to.