Cestující tentokrát proti pracovní povinnosti neprotestovali.
Jakmile práci skončili, dali do pořádku zásobování vzduchu a šli si lehnout.
Při čaji měl Zander přednášku. Astronomickým pozorováním a výpočtem zjistil, že raketa přistála na rovníkové části Venuše.
Posluchači byli ohromeni.
„Mráz, metelice, po celých 24 hodin noc na rovníku?“
„To jste ale vybral planetu!“
„V této části zima končí. Do začátku jara zbývá pouze několik dnů,“ uklidnil je Zander. „Zima na rovníku?“
„Proč je tu takový rozdíl oproti klimatickým zónám na Zemi?“
„Vše spočívá ve sklonu osy k rovině dráhy,“ vysvětlil Zander.
„Osa Venuše svírá s rovinou dráhy ještě větší úhel než zemská. Venuše leží téměř úplně „na straně“.
Cestujícím nastaly neradostné, úmorné hodiny. Uprchlíkům se navrátily jejich nemoci, což způsobila snad nuda nebo návrat do světa přitažlivosti. Baronovi se vrátily žaludeční bolesti, Stormer si stěžoval na srdce a na všeobecnou únavu, lady Hintonové „se ozvala“ játra. Blotton pil s Pinchem koňak. Thecker plnil horlivě své lékařské povinnosti, ale nemocní reptali a špatně se zotavovali — projevil se omezený příděl potravin a nízká teplota rakety.
Pouze Hans, Winkler, Zander, Mary a Jack se nenudili.
Nárazy při přistání způsobily přesnému a složitému mechanismu hodně drobných škod. Bylo nutno je opravit. Dosti starostí způsobila i rozhlasová stanice, jejíž přijímač nemohl Zander žádným způsobem vzkřísit. Poruchy byly opraveny, přijímač byl zřejmě v naprostém pořádku, ale rozhlas ze Země nevysílal.
Zbytek volného času věnoval Hans studiu. Nepochyboval ani na chvíli, že se vrátí na Zemi a chtěl se stát kapitánem meziplanetární plavby. Winkler a Zander mu pomáhali.
„Při zpátečním letu budete raketu řídit vy,“ řekl mu Zander a Hans o tom ve dne snil a ve snách lítal.
Dva týdny usilovné práce trvalo, než otevřeli vnější dveře rakety a štíty nad iluminátory. Z toho však v raketě veseleji nebylo. Do oken stále hleděla tmavá noc s purpurovými odlesky.
Delacroix si tiskla prsty ke spánkům a chodila po společenské místnosti, která se opět stala místem, kde se cestující scházeli. Lady Hintonová zachmuřeně mlčela, sedíc ve svém křesle, které se podobalo trůnu.
„To je hrozné!“ říkala Delacroix jako dramatická umělkyně. „Ta zima, ta věčná tma! To je k zbláznění…“
„Nuda jako v lázních,“ ozývala se tiše ze svého místa vedle tety Ellen.
„V lázních? Ach, co bych teď dala za to, kdybych byla v lázních!“ zvolala tragicky Delacroix. „Nizza. Mentona, Biaritz, Lido… Ráj! Kouzelný sen…“
„Ztracený rráj…“ poznamenal melancholicky baron.
„Stroje ráj pohltily!“ zvolal Schnierer.
„Hrůza, hrůza…“
„Podívejte se. Růžová skvrna!“ zvolala Amelie, ukazujíc na strop.
„Odraz sopečného ohně…“
„Ne, ne. To je Slunce. Sluneční paprsek…“
Všichni se vrhli k oknům. Mezi temnými horskými vrcholky se úzkou štěrbinou v mracích dral narudlý sluneční paprsek, stejný jako na Zemi. Cestujících se zmocnila hysterická radost. Delacroix vztáhla ruce k oknu a křičela: „Slunce, slunce!..“
Paprsek náhle pohasl, Delacroix však stála tak několik minut, ztrnule, se vztaženýma rukama.
„Vzdáme díky tvůrci!“ ozval se biskupův hlas. „Zima a naše muka končí.“
„Nevíme ještě, jaká muka nám tvůrce chystá v létě,“ odpověděl Stormer.
III „První dny stvoření“
„Tak asi vypadala Země v prvních dnech stvoření,“ řekl biskup, stoje u iluminátoru.
„Kdy hospodin ještě neoddělil souši od vody,“ dodala Hintonová.
Jaro postupovalo neobvykle rychle. Dne přibývalo, ale Slunce vidět nebylo. Hustá, jako vata bílá mlha zakrývala dálky. Nebylo vidět ani nejbližší hory. Neviditelné mraky chrlily ustavičně celé oceány vody. Blesky oplétaly nebe i „zemi“ jako modrá ohnivá síť.
Dokonce i přes silné stěny rakety byly slyšet hromové rány. Raketou otřásaly horské laviny a zemětřesení. Nakrátko se vyjasňovalo a pak bylo vidět, jak rychle tál sníh a ukazovaly se černé svahy hor.
Hned u rakety tekla prudká horská řeka, zmítala úlomky ledových ker a obrovskými kameny a odnášela je. Řeka se hnala rychle. Její temně hnědé vlny už omývaly spodní okraje iluminátorů.
Zander nařídil, aby zavřeli ochranné štíty, protože proud mířil k raketě v kosém úhlu. Kameny mohly rozbít skla. V tom však hlavní nebezpečí nebylo.
„Jestliže voda iluminátory zaplaví, zastaví se přístup vzduchu zvenčí,“ řekl Winklerovi a Hansovi.
Opustit raketu? Na to však teď nebylo ani pomyšlení.
„Musíme se pokusit vyrobit rouru a umístit ji trochu výš.“
„Vyrobí se lehko, materiál máme. Ale snadno se řekne umístit,“ zavrtěl hlavou Winkler. „Jakmile vylezeme nahoru, spláchne nás to jako mouchy… Ale přece jen se musíme pokusit.“
„Ale vydrží roura tenhle zuřivý nápor?“ zeptal se Hans.
„Můžeme ji umístit aniž vylezeme ven. Ani to se nám asi nepodaří.
Pouze jediný iluminátor na přídi dosud voda nezaplavila. Zatím co budeme rouru vyrábět, zaplaví i ten.“
„Co navrhujete?“ zeptal se Zander. „Vyčkávat.“
„Ale vždyť nás to zaplaví.“
„Ať zaplaví. Uděláme z našeho letadla» Nautilus «a počkáme pod vodou.“
„Udusíme se!“
„Cestou jsme se také neudusili.“
„Ano, ale to jsme měli zásobu kyslíku.“
„A kdo vám řekl, že ho teď nemáme?“ zeptal se Hans a dal se do smíchu. „Byl by ze mne špatný kapitán meziplanetární plavby, kdybych nebyl prozíravý. Udělal jsem už zásobu kyslíku z atmosféry Venuše. Kyslíkové bomby jsou naplněné. Můžeme se třeba hned vydat na zpáteční cestu.“
Zander pokýval hlavou.
„To jste ale dal, Hansi, i mně dobrou lekci z prozíravosti. Kdo však mohl tušit, že tu jaro probíhá tak bouřlivě a že nás zaplaví voda rozvodněných periodických řek!“
„Já to také nečekal,“ přiznal se otevřeně Hans. „Udělal jsem zásoby jenom proto, že na mě velmi silně zapůsobila příhoda se Stormerem, který se pokusil ukrást bombu. Myslím, že stačí, když vyvedeme nahoru pouze úzký vodoznak, abychom věděli, kdy tahle potopa přestane a mohli otevřít iluminátor. Hned přinesu vodoznak.“
Hans se vzdálil.
Cestující vůbec nevěděli, jaké nové nebezpečí jim hrozilo.
Hans, Winkler a Zander drželi u vodoznaku službu po celou noc.
Ke druhé hodině ranní začala z vodoznaku téci voda. Znamenalo to, že hladina řeky stoupla alespoň na metr nad strop rakety.
„Kdybychom neměli zásoby kyslíku, propukla by v této hodině smrtelná panika. Raketa by vypadala jako beznadějně potopená ponorka. Na štěstí však dopadlo všechno šťastně a cestující klidně spí,“ pravil Winkler.
„Co je to? Jako by se podlaha houpala?«zeptal se Hans.
„Pravděpodobně nové zemětřesení,“ řekl Zander. „Půda Venuše dosud dýchá.“
„Ne, to není zemětřesení. Nepociťujeme jen nárazy, ale i mírné pohupování. Nevyplula raketa na povrch?“
Pomalé kolébání vystřídalo skutečné kymácení, provázené nárazy. Raketa se obracela. Podlaha hned ujížděla pod nohama, hned se nadzvedávala.
„Živel se rozlítil,“ řekl nervózně Hans. „Jaké titánské síly to raketu unášejí?“