Stratoplán přeletěl celý kontinent od jednoho konce ke druhému nad oblastí řeky Amazonky, převalil se přes Andy, opsal široký polokruh nad pobřežím Tichého oceánu a teď míří k témže Andám z jihozápadu. Tamhle se rýsují na obzoru jako nepatrný zoubek…
„Uf!“ Hans znovu zahvízdal pochod.
„Copak ses dal do hvízdání?“ říká Winkler ze sousední kabiny.
„Nádherně letíme,“ odpověděl Hans, a zamířil k Winklerovi.
„V aeropláně by sis tak nezahvízdal!“ říká Winkler. Sedí u stolku a prohlíží si cosi ve svém zápisníku, pobafávaje z nerozlučné dýmky.
„Neumím hvízdat jenom ve vode,“ odpověděl Hans. „Ale v letadle — podle libosti.“
„Efekt je týž jako ve vodě — motor tlumí.“
„To je pravda,“ souhlasil Hans. „Tady je naprosté ticho. Jako kdyby člověk letěl v balóně. Ani výbuchy není slyšet.“
„Letíme rychleji než zvuk, proto není nic slyšet.“
„Rychleji než třista čtyřicet metrů za vteřinu?“
„Čtyřista. Zpomalujeme let a klesáme. Jsme pouze patnáct kilometrů vysoko.“
„Tady však musí být teplota značně nižší než na povrchu zemském, rychlost zvuku se zmenšuje s poklesem teploty.“
Winkler na znamení souhlasu přikývl.
„Při nule dosahujeme až tří set třiceti dvou metrů za vteřinu. Teď už je motor pravděpodobně vypnut.“
„A jaký je dostup?“
„Dvacet — dvacet dva kilometry. To je nejvýhodnější výška, když se člověk nehoní za rekordní rychlostí.“
„Bleší start. Dvě stě tři sta kilometrů — to je ono! Pět set šest set — to je skutečná výška!“ ozval se hlas třetího cestujícího.
Pokuřuje egyptskou cigaretu, přistoupil k Winklerově křeslu Henry Blotton. Lord měl na sobě teplou světle hnědou sportovní kombinézu, přestože toho nebylo vůbec zapotřebí, protože kabina stratoplánu byla dobře vytápěna elektřinou a zásobována čistým vzduchem. Bylo v ní teplo, útulno, pohodlno jako v kupé Pullmanova vagónu.
„Nositelé výškových rekordů na aeroplánech se proti nám pochopitelně hrabali v prachu. Pro všechny ty Saunders-Walkyry, Furman-Supergoliáše a Junkersy bylo dvanáct patnáct tisíc metrů už skoro maximální výškou. Badatelé ve stratosféře vzlétali trochu výš.
Vzlétali však na aerostatech. Četl jsem nedávno v Times…“
Blotton si osedlal svého oblíbeného koníčka a začal nekonečný rozhovor o výškových rekordech, o soupeřích, kteří mu mohou upřít jeho vavříny, o tom, jaké naděje na vítězství mají rekordmanové jako on.
„Vydáte se na meziplanetární cestu a ihned porazíte všechny své soupeře,“ řekl Winkler. Blotton tuto ironii nepochopil.
„Ano, ale… obávám se, že o tom Times nebudou psát a moji soupeři se o novém rekordu jednoduše nedoví,“ odpověděl melancholicky.
Stratoplán klesal a zpomaloval let. Hory na obzoru rostly, tmavá barva nebe bledla, modrala, hvězdy jedna po druhé hasly jako za svítání.
Hluboko dole, při úpatí hor, se jako jasně zelený oceán rozlila divoká tropická vegetace.
„Andy, jihoamerické pokračování Kordiller,“ řekl Winkler. „Za nimi je pustá nížina a dále Skalisté hory. Republika Ecuador.“
„Úžasné! Na to se těžko zvyká. Jaká rychlost, jaké vítězství nad prostorem!“ zvolal Finger a prožíval znovu celý let. Evropa je jako velká mapa. Sytě modrá hladina Atlantického oceánu… Zprava — Azorské ostrovy, zleva ostrovy Zeleného mysu, které jsou sotva rozeznatelné i velkým námořním dalekohledem. Jižní Amerika…
Povodí Amazonky s jejími přítoky, které vypadají jako větve stromu… Polokruh» atmosférických poruch «nad Tichým oceánem, a opět břehy Jižní Ameriky — už západní.“
„Ba, není to špatný způsob, jak se naučit zeměpisu. Je to lepší než naše školní učebnice a mapy,“ řekl Henry. „Ale rychlost je želví. Něco jiného je kosmický let!“
„Kosmický let! Želví rychlost!“ pokračoval Winkler Blottonovým tónem. „Co znamená nějakých dvanáct osmnáct kilometrů letu za vteřinu proti třeba třiceti kilometrům letu Země? A hvězdné mlhoviny! Některé letí obrovskou rychlostí.“
„A to?“ zeptal se Blotton.
„Průměrná rychlost je asi tisíc kilometrů za vteřinu. Jsou ale i výjimky. Podle nejnovějších zpráv letí mlhovina Velký vůz č. 24 rychlostí 11.700 kilometrů za vteřinu, Lev č. 1 téměř dvacet tisíc kilometrů.“
„Ano, taková rychlost se mi líbí. Ale nesmějte se, drahý Winklere. Moc se v těch věcech nevyznám, ale náš přítel Leo Zander mi říkal, že až plně zvládneme radioaktivní energii, budeme moci dosáhnout i rychlosti světla.“
„Běda, i rychlostí světla budete muset k nejbližší hvězdě letět čtyři roky a čtyři měsíce. A k ostatním sluncím-hvězdám, které pokládáme ve světovém prostoru za své»sousedy«, 10–15 let. Pouze několik desítek hvězd je od nás tak blízko. K ostatním bychom museli letět stovky a tisíce let. Po měsíce, léta, desítky let by vás obklopovala nekonečná poušť. Veškerý pojem času zmizí.“
„Která hvězda je slunci nejblíž?“ zeptal se Blotton.
„Alfa Centauri. Pouze asi čtyřicet trilionů kilometrů.“
„Čtyři roky a něco — to není tak moc.“
Lord Henry se odmlčel a pak se vrátil k pozemským záležitostem.
„A proč vlastně bylo pro start zvoleno tohle divoké a pusté místo?“
„Právě proto, že je divoké, pusté, liduprázdné. To je přání akcionářů vaší divoké společnosti» Noemova archa«. Konspirace.“
„Pustých míst je však na zeměkouli spousta — třeba Jižní pól.
Tam by nám nikdo nepřekážel, ani všudypřítomní reportéři. Proč právě tady? Chtěl bych vědět, co volbu určovalo.“
„Byly k tomu zvláštní důležité důvody,“ odpověděl“ vážně Winkler. „Právě tady jsou nejpříznivější podmínky pro start. Víte snad, že raketa musí při odpoutání od země prorazit dvojitý pancéř: atmosféry a zemské přitažlivosti. Největší přitažlivost je na pólech, nejmenší na rovníku, protože Země je k rovníku poněkud sploštělá.
Mimo to je ještě na pólech nejmenší a na rovníku největší odstředivý efekt. Proto je na rovníku minimální pancéř přitažlivosti.“
„A jaký je rozdíl ve váze.“
„Na rovníku váží tělo o dvousetinu méně než na pólu.“
„Jenom?“ řekl zklamaně Blotton.
„Ano, jenom. Díky odstředivému efektu a» vydutí«zeměkoule u rovníku tu těla váží o půl procenta míň než u pólů. Ve skutečnosti to je však málo. Ale pro raketu má význam i takové snížení váhy, protože znamená značné úspory pohonné látky. Takže v našem podniku je i půl procenta váhy velkou veličinou.“
„Dobře. Rovník. Souhlasím. Ale proč právě tohle místo na rovníku?“
„Abych mohl odpovědět na tuto otázku, budeme si muset pohovořit už o jiném pancéři — o atmosféře. Vzduch, který okem nevidíme, je téměř nepřekročitelnou překážkou pro rychle se pohybující těleso. Čím je pohyb rychlejší, tím je více odporu. Při hodně velkých rychlostech je odpor vzduchu skoro stejně velký jako odpor tvrdého tělesa — skutečného ocelového pancéře. To není jen obrazný výraz. Meteory, kameny padající z nebe, se pohybují kosmickou rychlostí; drobnější meteory se zaříznou do atmosféry, odporem vzduchu se rozpadávají, zmizí a usazují se jako nejjemnější prach. S takovouhle překážkou se setkáme při našem letu. Hrdinové Julesa Verna vystřelení z děla v náboji by se byli museli hned v prvním okamžiku výstřelu rozplácnout o dno náboje na placku.