Když už bylo slunce hodně nízko nad lesem, projevovali šestirucí neklid. Běhali, lezli a skákali rychleji, volali na sebe a každý zřejmě spěchal obsadit své spletené hnízdo, než nastane tma. Slunce zašlo a šestirucí najednou usnuli v póze, v níž je spánek zastihl.
Nejpodivnější bylo, že usnuli všichni najednou a bleskurychle.
Několik opozdilců však znehybnělo přece jen se zdviženýma rukama u stromu. Slunce už zašlo, ale na louce ještě nebyla docela tma. Hans viděl, jak přeběhl louku rychle obrovský ještěr, přiběhl k šestirukému, chytil ho do tlamy a odtáhl na okraj lesa. Šestiruký nevykřikl, dokonce se ani nepohnul. Nikdo mu nepřišel na pomoc.
Tento nepochopitelný hluboký spánek byl zřejmě nejslabším místem šestirukých v boji o existenci. Proto při západu slunce tolik spěchali schovat se do svých hnízd, proto žili na stromech. Pro zajatce to bylo prvním potěšujícím objevem. Mohli být klidní, že během noci snědeni nebudou.
Úplně se setmělo. Mohli hovořit aniž se báli, že šestiruké vzbudí.
„Máš nůž?“ zeptal se Winkler.
„Mám, ale není mi nic platný,“ odpověděl Hans. „Zrovna jako puška, která se povaluje u stromu. Kdyby nám tak přišli na pomoc Stormer, Wheeler a Jack! Ale nenajdou nás… Co kdybychom přece jen zavolali…“
„Jacku! Jacku! Stormere!..“
„A! A! A!“
„To je ozvěna.“
„Ne, myslím, že to ozvěna není.“
„Mě jste huboval a sám svoláváte divochy z celého lesa,“ zabručel Pinch. „Nohy a ruce mám oteklé… Zdřevěněly mi… Vždyť jsem to povídal,“ pokračoval po chvíli. „Podívejte se, někdo běží přes louku.“
Opravdu, ve tmě se pohyboval čísi stín, jehož obrysy nasvědčovaly, že to je člověk.
„Oea! Eieje!“
„Breptá něco jako» to jsem já, nestřílejte«,“ řekl Pinch.
„Nevymýšlejte si!“
Člověk šplhal rychle po kmeni. Vtom se chytil za větev, za niž visel Hans.
„Tak, a teď nás dvounozí seberou šestirukým!“ řekl Pinch. „Z bláta do louže. Srazte ho alespoň nohou, Hansi.“
„Nemohu.“
„Oea!“
K Hansovi se přiblížila temná, zarostlá tvář. Docela blízko. Je slyšet, jak divoch těžce dýchá… Odulý, rozseknutý spodní ret…
Když se pokouší mluvit, vysunuje z úst špičku oteklého jazyka. V rysech venušského divocha je cosi známého…
„Ale vždyť to je Blotton!“ vykřikl najednou hlasitě Hans.
„Ano, ano, to jsem já,“ pokouší se vyslovit srozumitelně Blotton, může však užívat pouze samohlásek.
Hans ještě nevěří svým očím a prohlíží si nenadálého hosta.
Blotton má tělo omotáno lýkem a listy.
„Kde se tu berete? Co se s vámi stalo? Proč nemůžete mluvit?
Blottone, jste to vy?“
„Potom, potom,“
„poom, poom“, vyslovuje Blotton, Hans už si však trochu zvykl a začíná jeho řeči rozumět. Blotton jim potom vše poví. Teď se musejí co nejrychleji zachránit. Kde je nůž?… Blotton vytahuje z pochvy Hansův lovecký nůž a opatrně rozřezává lepkavý oblek. Což se opravdu tak nečekaně objevila záchrana?
Během několika minut se všichni zajatci „vyloupli ze svých kukel“, jak řekla Amelie, rychle slezli se stromu, sebrali pušky a dali se na útěk.
Než se rozední, musí být od šestirukých co nejdál. Ale utíkat v noci lesem nebylo snadné.
Nebýt Blottona, dopadlo by to s poutníky špatně. Stal se z něho skutečný divoch — tak obratně se dovedl orientovat v lese, obcházet překážky, nalézat stezky v močálovitém terénu.
Blotton měl na sobě lesní oděv, který ho chránil před trny a ostny, zatím co uprchlíci měli pouze roztrhané prádlo. Ještě že šestirucí nevědí, co je to oblek. Kdyby jim ho strhli a namazali jim lepidlem tělo, neutekli by ze zajetí. Blotton ani za nic na světě nemohl odtrhnout dlaň od rukojeti nože, na níž byla vrstva lepidla.
Konečně měli les za sebou. A tamhle už je vidět záliv.
„Mangrové“ houštiny. Jenom aby k nim doběhli… Pustili se přes volné prostranství.
Vyšlo slunce. Šestirucí se zřejmě probudili a přišli na to, že jim zajatci zmizeli. Možná, že se už za nimi ženou…
„Rychleji, rychleji!“ pobízí Pinch.
A najednou se za nimi ozval zlověstný klapot kastanět a tlumené „vrrr… vrrr“. Dohánějí je…
Ke vzdušným kořenům mangrových stromů zbývalo několik desítek kroků. Tu jsou. A už lezou po kořenech. Pozemské opice by se jistě nemohly pohybovat rychleji. A už jsou uprostřed „Tichého přístavu“. K „mangrovým stromům“ doběhli i šestirucí; se zuřivým klapotem se hnali po kořenech tak rychle, že bylo všem jasné: zachránit se znamená dostat se do baráků.
„Musíme podstoupit boj,“ řekl Pinch. „A hlavně nepouštět je blízko. Jinak zase zaprskají, my ztratíme vědomí a spadneme do vody.“
Třeskly výstřely. Šestirucí začali padat, ti co nebyli zasaženi však houževnatě útočili dál. A už zasyčeli svými nosy jako „rozprašovači“. Na štěstí začalo pořádně pršet. Déšť zneškodnil vlnu plynu. Práskal jeden výstřel za druhým, šestirucí padali, ale stále ještě se blížili. V „táboře“ už výstřely zaslechli. Wheeler, Stormer, Jack a Mary přiběhli na pomoc. Palba zesílila. Šestirucí nápor nevydrželi a utekli.
„Ať jsou kokosové ořechy sebelepší,“ řekl Hans, „budeme se jich muset zříct a zbořit náš vzdušný most, abychom se zabezpečili před útokem šestirukých.“
Přesekli část vzdušných kořenů a vzdušný most přes „Tichý přístav“ zničili.
IX
Vyprávění zdivočelého lorda
Když spatřila Ellen Blottona, hlasitě vykřikla. A těžko říci, čeho bylo v tom výkřiku víc — radosti nebo hrůzy.
„Ó, Henry…“
Zdivočelý lord si nevšímal ani Ellen, ani lady Hintonové, vrhl se ke kotlíku s rybami od včerejška, vyndal jednu rukama a začal ji chtivě požírat, přičemž se mračil a skučel.
„Jste to opravdu vy, Henry?…“
Odpovědí bylo chraplavé zavrčení. Lady Hintonová šeptala modlitby…
Doktor Thecker měl s Blottonem hodně práce. Lordovy rty byly hrozně oteklé a začernalé. Spodní ret byl rozseknut vedví a vypadal jako „zaječí pysk“. Na oteklém jazyku měl krvácející ránu. Thecker se divil, že nedostal otravu krve. Teprve za několik dní díky mistrnému léčení otok sešel, rány se zacelily a Blotton mohl srozumitelně hovořit. A vyprávěl jim o svých dobrodružstvích.
Obrovský netopýr — „nebyl-li to ovšem létající tygr“ — ho chytil do spárů a vznesl se s ním do vzduchu. Však má ještě stopy jeho drápů na ramenou a na zádech… Ovšem že se polekal! Zbytečně však nebyl vášnivým lovcem a nelovil divou zvěř ve všech světadílech. Hlavní je, aby člověk v takových chvílích neztratil hlavu. „V letu mě nesežere. A dokud letí, mám čas si svou situaci promyslet“. Byl však přece jen těžkou kořistí a pták začal klesat a oddělil se od hejna.
„Viděli jsme to…“
Černá stuha ptáků zmizela v oblacích, prchajíc před nečasem.
Pták s Blottonem letěl úžlabinou.
Blotton měl nůž. Nebylo však snadné vytáhnout ho z pochvy, protože mu ptačí spáry svíraly ramena i ruce.
Zakoušeje nesnesitelnou bolest — při každém pohybu se mu spáry zarývaly do ramene a do zad stále hlouběji — uvolnil Blotton pravou ruku, vytáhl nůž a vrazil ho ptákovi do břicha. Pták nepříčetně zakvílel, ale ze spárů ho nepustil. „A dobře udělal, jinak bych se byl zabil. Byl jsem už připraven, že ho sám chytnu za nohu, jestli spáry povolí.“