Hans a jeho přátelé zahodili pytle a rozběhli se k jeskyním.
Otřesy půdy mohly způsobit, že vodní vlna zatopí celý poloostrov.
Erupce trvaly po několik hodin. Nebýt prudkého větru — jako tomu bylo při dřívějších zemětřeseních — byly by je sirné páry udusily.
Země se chvěla po celou noc. Sopečné dunění přehlušilo i údery hromu a řev příboje. K ránu začala láva tuhnout, přestože od ní dosud šlo horko. Hans a jeho přátelé si dali na hlavy mechové čepice a běželi k sýpkám. Za hodinu přituhlo. Láva ztuhla. „Tichý přístav“ byl ten tam. Proudy lávy spálily stromy. Šestirucí se teď mohli na „plantáže“ snadno dostat. Les byl však pustý a mlčenlivý. Při sopečných výbuších zmizela kamsi i hejna ptáků i kočovná zvířata.
Život v této části planety odumřel.
Blížila se zima…
XI „Volá Země“
Zander měl ve zvyku, žé se každého rána po snídani pokoušel chytit rádiové vysílání. Metodicky a podle plánu zkoušel všechny možné kombinace na dlouhých, krátkých a ultrakrátkých vlnách — leč marně. Éter mlčel. Zander vysílal sám signály. Hovořil do mikrofonu a dokonce rozzlobeně křičeclass="underline" „Haló! Haló! Volá Venuše. Volá Zander.“ Žádná odpověď.
Tu a tam to v rozhlasovém přijímači praskalo a hučelo. Zander dokonce uprostřed noci vyskakoval z postele a běžel k přístroji.
Praskání však ustalo. Nejspíš to byly výboje v atmosféře Venuše, která byla přesycena elektřinou.
Zander už trčel u přijímače hodinu, až konečně rozmrzelé vstal.
Beznadějné.
Najednou se však ozvalo praskání, chraptění a zřetelný, skřípavý zvuk, který zněl jako „haló“. Zander se zachvěl, jako by ho zasáhl elektrický proud. Přitiskl se pevněji k přijímači. Chvějícíma se rukama, opatrně, aby neztratil příjem, vylaďoval.
„Haló! Haló! Volá Mars. Zandere, odpovězte! Volá Mars!
Slyšíte? Zandere! Haló!“
„Haló!“ vykřikl divoce Zander do mikrofonu a nepoznal svůj hlas.
„Ano, ano, ano. Slyším. Kdo volá?“
Od startu se Země nebyl tak rozčilen.
„Proč Mars? To je jméno vysílací stanice?“
„Ale ne, skutečný Mars. Planeta,“ odpověděl bas. „Volá Marťan Croocks.“
Zanderovi vyrazil na čele studený pot. Je to halucinace, šílenství nebo mystifikace?…
„Mluvte vážně!“ vykřikl Zander.
Neviditelný společník byl zřejmě veselý člověk. V jeho hlase se ozvaly veselé odstíny.
„Marťan Crooks, bez legrace. Kapitán astroplánu…“
„Jakého astroplánu?…“
„Jaký by mohl být? To víte že ne ze Stormer-city. Vy jste ale, Zandere, zaostal za událostmi!“ krátký smích. „Celá Země už je čistá. A Mars, jak vidíte, rovněž.“ Opět smích. „Jsem velmi rád, že jste živ a zdráv. Už jsme nedoufali, že vás najdeme…“
„Kdo jste? Marťané?“
Opět smích. „Pozemšťané, soudruhu Zandere. Před třemi hodinami jsem přistál na Marsu. A jsem-li teď na Marsu, jsem tedy Marťan, jako vy jste Venušan. Mluvíte přece z Venuše? Mysleli jsme si to. Mars tedy prohledávat nemusíme. Jsem Crooks a velím expedici, kterou Země pověřila, aby vás našla v hranicích sluneční soustavy a bude-li zapotřebí, tak i mimo ni.“
Zander byl napětím zpocený.
Srdce mu tak tlouklo, že až špatně slyšel. Bál se, aby nebylo spojení přerušeno dříve, než se dozví vše potřebné.
„Váš astroplán je v pořádku, Zandere? Nerozbil jste ho při přistání? Nebylo by to ale žádné neštěstí. Můžeme přiletět za vámi.“
„Poslyšte!“ vykřikl Zander a zmlkl, protože se mu zatajil dech.
Potřeboval se zeptat na tolik věcí, tolik toho povědět, že nevěděl, čím začít. „Jenom aby nebylo přerušeno spojení!“ vyslovil nahlas svou myšlenku.
„Nebojte se, teď už přerušeno nebude,“ odpověděl se smíchem veselý společník.
„Ale proč Země tak dlouho mlčela? Spojení bylo přerušeno ještě při letu.“
„Bylo přerušeno proto, že na Zemi na to nebylo pomyšlení. Vaše stanice v Stormer-city byla zničena, Pucci zahynul. Zemí se přehnaly takové bouře, jaké jste nezažili ani na Venuši. Všechno se dovíte.
Když nastal klid, vzpomněli si na vás, na soudruhy Fingera a Winklera. Doufám, že jsou zdrávi?…“
„Ano, ano.“
„Vaše signály a váš hlas jsme slyšeli už dávno.“
„A neodpovídali jste?“
„A neodpovídali jsme. Vlastně jsme odpovídali, ale vy jste nás neslyšel.“
„Proč?“
„Nenapadá vás to? Vzpomeňte si, jakou práci dalo Puccimu prorazit rádiovým paprskem Heavisideovu vrstvu. Puccimu se podařilo» prostřelit «tuto vrstvu paprskem a vy jste při letu slyšel rádiové vysílání. Když jste se však dostali na Venuši, bylo po všem.
Na Venuši je jistě nejen jedna, ale alespoň deset Heavisideových vrstev. Atmosféra Venuše je hustá a silně ionizovaná. Ať jsme vystřelovali rádiové paprsky jakýchkoliv» kalibrů«, nemohli jsme prorazit atmosférický obal Venuše. Naše rádiové vlny se zřejmě od jejího povrchu odrážely.“
„No a jak jste to vyřešili?“
„Ještě nedávno se nám to zdálo téměř neřešitelné. Skupina našich mladých vědců to však vyřešila. Stalo se to těsně před mým startem.
Při letu na Mars jsem neměl možnost nový vynález vyzkoušet a teprve když jsem přistál, hned jsem jak vidíte obnovil novou rozhlasovou stanici. Je dobře slyšet?“
„Ideálně. Jestli to trochu praská, tak za to může můj stařičký rozhlasový přijímač a atmosféra Venuše. A jak mě slyšíte vy?“
„Praská to. Ba, ba, vaše rozhlasová technika zastarala, Zandere!“
„Jaký máte astroplán? Jaký motor? Rychlost?“
„To se všechno dovíte. A sám si na něm zalítáte. Ale podívat se můžete i teď, jestli chcete. Váš televizor bohužel také zastaral. Ale něco si z toho vyberete. Dívejte se. Přisvítím trochu, sluníčko svítí na Marsu matně.“
Zander spatřil reflektorem ozářeného člověka v přiléhavém, lesknoucím se obleku, s kyslíkovou maskou. Člověk seděl u malého skládacího stolku na skládací židli. Za ním se rýsoval velký astroplán, který připomínal tvarem sumce. Světelný pruh ozařoval načervenalou písčitou poušť, v dálce temné skupiny nízkých rostlin u vody.
Od Crooksovy masky vedly dráty k bedně s rámovou anténou, která stála na písku. Crooks měl zřejmě pod maskou mikrofon.
„Vypadám jako Marťan?“ zeptal se Crooks.
Z astroplánu vystoupili dva lidé, ozářil je paprsek reflektoru a jejich přiléhavý oblek se zatřpytil jako ryba na slunci.
Obraz zmizel. Crooks pokračovaclass="underline" „Musíte si promluvit s vedoucím výpravy Holubem. To je náš hlavní vedoucí. Je teď na stratosférické stanici. Oznámím mu to. My si spolu ještě pohovoříme a doufám, že se brzy seznámíme osobně.
Pozdravujte vaše soudruhy.“
Rozhlasový přijímač se odmlčel. Zander na něj hleděl téměř s hrůzou. Co když neožije…
„Haló, Zandere! Volá Holub! Zdravím vás! Jsem rád, že vás slyším. Dohodněte se s Hansem a Winklerem, jestli se vrátíte na Zemi svým astroplánem, nebo mám pro vás poslat Crookse? Je na Marsu. Země vás očekává.“
„A co se teď na Zemi děje?“
„Přileťte a uvidíte! Je vytvořen Světový svaz republik.“
„Kde jste teď vy?“
„Na malém umělém Měsíci — nové družici Země, kterou jsme zkonstruovali. Zkoumáme na něm kosmické paprsky a zabýváme se astronomií. Je také základnou, odkud vypravujeme astroplány…