Stormer měl složitější situaci.
„Někoho nezabijí, ale někoho možná ano,“ namítl.
Stormer si v duchu představil, jak přiletí na Zemi. Návrat první meziplanetární rakety vzbudí samozřejmě senzaci. Budou filmovat, k raketě budou putovat zástupy zvědavců, v časopisech budou fotografie… Všichni se budou ptát: kdo, odkud, co je to za lidi?…
Stormera mohou poznat…
Stormer se dokonce zachvěl a zavrtěl hlavou.
„Já nepoletím. Vám je hej, Blottone. Neměl jste co dělat s dělníky. A baron jakbysmet. Ten se vznášel ve vyšších bankovních sférách a nikdo ho nezná. Ale mou tvář si zapamatovali. A myslím, že si ji zapamatovali dobře. Ne, to tu budu raději jednat s šestirukými.“
„A co vy, barone?“
Maréchal začal fňukat. To je pravda, neznají ho. Zato je však předobře známa úloha bankovního kapitálu… Baronovi se Venuše rovněž zdála bezpečnější nežli Země, kdyby…
„Nebylo šestirukých?“ zeptal se Blotton. „Kdyby sem nikdy nepřiletěli lidé. Ale oni sem přiletí…“
„A Hans nás ještě pomluví,“ dodal baron. „Nezachráníme se tedy před nimi ani tam, ani tady.“
Bývalý biskup snad rozhovoru naslouchal nebo to zamumlal ze sna žalm o hněvu božím, před nímž se člověk neschová ani pod zemí, ani v mořských hlubinách ani na vrcholku hory.
„Odsouzencova poslední noc,“ zamumlal Wheeler.
Zavládlo mlčení.
„Řekněme, že je Venuše velká,“ pokračoval Blotton. „Potrvá hezkou řádku let, než se jí zmocní. Co kdybychom odešli do nejodlehlejších končin?…“
„A dostali se šestirukým do drápů!“ zabručel Stormer. „Možností je vskutku hodně, ale jedna horší než druhá… Na Zemi bychom se z toho snad nějak dostali, nebýt toho prokletého Hanse a Winklera…“
„Pst!..“
Zazářilo světlo elektrické svítilny.
Před jeskyní stáli ozbrojení Hans, Winkler, Jack a Mary.
„Vzbuďte Theckerovy a Schnierera,“ řekl Hans. „Co tak náhle v noci?“ zeptal se Blotton chvějícím se hlasem. Neočekával takové rozhodné akce. „Žádné řeči!“ zvolal Hans.
„Vzbudím je, soudruhu Hansi. Hned je vzbudím,“ vyskočil horlivě Pinch.
Pouze se tvářil, že spí a hnal se ochotně splnit rozkaz, avšak probudil jakoby náhodou všechny. Nastal zmatek.
Blotton se už ovládl. Tváře se navenek klidně vstal, pokukuje do kouta jeskyně, kde ležela puška.
„Sedněte si na své místo, Blottone!“ řekl Hans. A pohrával si významně s ručním granátem. Blotton zaskřípal zuby a sedl si.
Doktorova rodina, Schnierer a Amelie, celí v rozpacích a vyděšení, se rychle oblékli a vyšli z jeskyně. „Následujte nás!“
Světlo elektrické svítilny poskakovalo po kamenité půdě. Bylo slyšet vzdalující se kroky.
Pinch vyklouzl z jeskyně a zmizel ve tmě.
„Pprvní skupina na ppopravu…“ pronesl přiškrceným hlasem Wheeler, koktaje jako baron.
„Mučedníci… Bože! Do rukou tvých odevzdávám duši svou!“ zasténala lady Hintonová. „Zastřelí je a pro nás si přijdou…“
A jako by na potvrzení jejích slov se ozval výstřel. Ženy hystericky vykřikly. V tichu, které nastalo, bylo slyšet, jak někomu haraší pod nohama kameny. Přiběhl bledý, rozzuřený Pinch.
„Padouch! Chtěl mě ve tmě zastřelit, ale netrefil. Kdo?
Samozřejmě Hans. Jistě on. Plížil jsem se za nimi. Chtěl jsem se dovědět, oč jde a poslouchal jsem… A slyšel jsem, jak Hans říká:»Nebojte se. Vedu vás do rakety, poletíme ihned na Zemi.«»A co ostatní?«zeptal se Schnierer.»Ostatní zůstanou na Venuši. «Schnierer začal křičet, že zůstane také jako poslední stráž při zničení Pompejí. «Civilizace zahynula, nechce se vrátit na Zemi, kde vládnou stroje… Amelie otce přemlouvala a Schnierer myslím souhlasil, že poletí. Vtom Hans něco řekl. Chtěl jsem se přiblížit, abych líp slyšel, zavadil jsem o kameny a ty zašramotily.»Kdo je to?«zvolal Hans.»Budu stříleti «A hned vystřelil. Já to tak nenechám.
Ještě se s ním vypořádáme.“
Blotton najednou vyskočil, rychle, prudce, rozhodně. Vypadal nepříčetně.
„Ať zemřeme tady nebo tam, zkrátka zemřeme všude! Zvěř zahnaná do pasti… Odsouzenci k záhubě! Tak! My zahyneme, ale oni ať zahynou také!“ a skočil po zbrani.
„Přišel jste pozdě, lorde,“ řekl zachmuřeně Stormer. „Jsou už daleko a budou v raketě dřív, než je dohoníme. A vaše kulky obal ‘archy «neprorazí. Astroplán je připraven ke startu. A oni odletí, odletí … Ó, zlotřilci! Vzali nám všechno a teď nám berou život!..“
Baron se třásl jako v záchvatu. Pokoušel se už dlouho něco říct.
Čím více však byl rozčilen, tím hůř se mu mluvilo. A teď jenom chroptěl a hlava se mu třásla.
Netrpělivý Pinch ho chytil v podpaží, pořádně jím zatřepal, jako by z něho chtěl vytřást slova, která mu uvízla v krku. A zřejmě to pomohlo. Baron vyrazil jedním dechem: „Uucpat ttrysky kkameny.“
„Výborně! Skvělý nápad!“ souhlasil Blotton. „Nastane výbuch a bude po nich. Nešťastná náhoda. Ale rychle. Stormere! Wheelere!
Pinchi!.. Barona nezvu. Nestačil by nám. Jdeme!“
Vítr jim podrážel nohy, trhal šaty, liják se sněhem jim šlehal do tváří, do prsou a rukou. Rozvodněné horské potoky hučely, purpurové pochodně sopek zlověstně plápolaly, země se chvěla.
Kameny se řítily z hor a se silným rachocením skákaly po skalách.
Lidé běželi, padali, vstávali a znovu běželi… Jen aby nepřišli pozdě!
Na vrcholku hory se už rýsovala raketa. Příď a třetina trupu vyčnívala nad strží hladkou jako zeď.
Jedinečné místo pro start. Ale přesto to nebude snadné. Nejsou tu koleje, po nichž by se raketa mohla rozejet jako v Stormer-city.
Nejsou tu vlečné rakety. Hans, který chtěl raketu řídit, bude muset hned nabrat daleko větší rychlost než při startu ze Země.
Možná že všichni zahynou ve svých hydroamortizátorech hned při prvním nárazu… Možná že bude na raketu působit přitažlivost, spadne obloukem dolů, zařízne se do vrcholku hory, roztříští se…
Ale ucpat trysky kameny je jistější — a efektnější… říkali si v duchu spiklenci, blížíce se k raketě.
Všechny iluminátory astroplánu jasně svítily. V noční tmě vypadal jako parník, který se zázrakem octl na vrcholku hory.
„Ano, teď připomíná naše raketa jako dosud nikdy Noemovu archu stojící na vrcholku Araratu po potopě světa,“ přemýšlí Wheeler v obvyklých obrazech z bible. „Běda, potopa světa na Zemi skončila, nezachránili se však před ní spravedliví, ale bezbožní…“
Sotva dechu popadajíce blížili se „spravedliví“ k cíli. Minuli už místo, kde pták uchvátil Blottona.
Iluminátory začaly jeden po druhém zhasínat. Připravují se ke startu. Zatahují rolety. Ukládají se asi do amortizačních schránek…
Jen aby nepřišli pozdě…
„Rychleji! Rychleji!“ pobízí Stormer, šťouchaje Pinche do zad.
„Nemohu… srdce…“ odpovídá Pinch sotva dechu popadaje.
Pochopil už, že uzavření iluminátorů svědčí o brzkém startu. Ucpávat trysky bude riskantní. Co když v tom okamžiku zahřmí výbuch… A Pinch se rozhodl, že ze sebe bude dělat nemocného. Dýchá dokořán otevřenými ústy, potácí se, ruce si tiskne na prsa…
„Nemohu dál… Och! Asi jsem si zlomil nohu… A srdce…“