„Řekl jsem, abyste jim svázali ruce, ne?“ vyštěkl. „Máme jim dát taky roubíky, kapitáne?“ „Kdybyste byli ochotní nás vyslechnout, tak byste zjistili, že jsme tady s divadlem…“
„Jasně,“ řekl kapitán a otřásl se. „Dejte jim roubíky.“
„Prosím vás…“
Kapitán se sehnul a podíval se do tří párů vyděšených očí. Třásl se.
„Tak tohle,“ řekl, „bylo naposled, kdy jste někomu sežraly jeho oběd.“
Uvědomil si, že teď už se na něj začínají divně dívat i jeho vlastní vojáci. Odkašlal si a sebral se.
„Dobrá, mé teatrální čarodějnice,“ řekl. „Odehrály jste své představení a je čas na odměnu.“ Pokynul svým mužům. „Ověšte je řetězy.“
Další tři čarodějky seděly v přítmí za jevištěm a nepřítomně zíraly do tmy. Bábi Zlopočasná držela na klíně jednu kopii scénáře a občas do ní nahlédla, jako kdyby tam hledala nějaký nápad.
„Mnozí efektové, následuje exkurz,“ četla nejistě. „To znamená, že se stane spousta různých věcí najednou,“ vysvětlovala Magráta. „To se vždycky do her dává.“
„Efektové a co?“ zeptala se Stařenka, která ji neposlouchala.
„Exkurz,“ opakovala Magráta trpělivě.
„Aha. Zajet si takhle k moři, to bych si dala líbit!“
„Dej pokoj, Gyto,“ řekla Bábi Zlopočasná, „to určitě nemyslí tebe. Bude to asi pro herce. Nejspíš, aby se vzpamatovali ze všech těch mnohých efektů.“
„Tohle nesmíme dovolit,“ řekla Magráta najednou. „Jestli jim to projde, budou z čarodějek už navěky staré báby se zeleným ksichtem.“
„Které se ještě navíc míchají do královských záležitostí,“ přidala se Stařenka. „Což, jak je známo, nikdy neděláme.“
„Mně nevadí vměšování,“ prohlásila Bábi Zlopočasná. „Mně vadí, když se někdo vměšuje ve zlém.“
„A taky když někdo týrá zvířata,“ zabručela Magráta. „Všechny ty řeči o psím oku a ropuším uchu! Nikdo takové věci nepoužívá.“
Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová se jedna druhé velmi opatrně vyhýbaly pohledem.
„Panečnice!“ odfrkla si Stařenka pohrdavě.
„Čarodějky přece takové nejsou,“ pokračovala Magráta. „Žijeme přece v souladu s velkými cykly přírody a neubližujeme nikomu a je hnusné, když o nás tvrdí něco jiného. Měly bychom jim proměnit morek v kostech v roztopené olovo!“
Obě starší čarodějky na ni pohlédly s určitou dávkou překvapeného obdivu. Začervenala se, vůbec ne do zelena, a sklopila oči k zemi.
„Dobračka Sejkonopná měla takový recept,“ pokračovala. „Je docela jednoduchý. Stačí, když si seženete trochu olova a pak —“
„Nemyslím, že by to bylo to pravé,“ zarazila ji Bábi po těžkém vnitřním boji, který v tu chvíli svedla sama se sebou. „Lidi by si to mohli vysvětlovat všelijak.“
„Ne na dlouho,“ řekla Stařenka, které se Magrátin nápad očividně líbil.
„Ne, těchhle věcí se teď musíme vyvarovat,“ prohlásila Bábi tentokrát o něco přesvědčivěji. „To by pak nemělo konce.“
„A proč prostě jenom nezměníme slova?“ nadhodila Magráta. „Až se zase objeví na jevišti, maličko je zhypnotizujeme, takže zapomenou slova, co mají říkat, a my jim vložíme do úst jiná slova.“
„Předpokládám, že jsi odbornice na divadelní řeč?“ nadhodila Bábi jízlivě. „Musí to být ta správná slova, jinak budou mít lidé podezření.“
„Já si myslím, že na tom není nic těžkého,“ řekla Stařenka pohrdavě. „Koukla jsem se do té knihy. Důležité je, aby to mělo rytmus — tumpty-dy-tumpty-tumpty.“
Bábi o tom chvilku uvažovala.
„Obávám se, že to nebude jen tak jednoduché. Bude v tom ještě něco jiného,“ řekla nakonec. „Některá z těch povídání byla skvělá. Já sama jsem jim z větší části nerozuměla.“
„Není v tom vážně žádný trik,“ trvala na svém Stařenka Oggová. „A stejně, většina z nich své texty zapomíná. Bude to hračka.“
„Vložíme jim tedy do úst jiná slova?“ zeptala se dychtivě Magráta.
Stařenka přikývla. „Žádná nová slova neznám, ale přinutíme je zapomenout ta, co měli říkat.“
Obě se tázavě podívaly na Bábi Zlopočasnou. Ta pokrčila rameny.
„Myslím, že za pokus to stojí,“ připustila.
„Všechny ještě nezrozené čarodějky světa nám budou vděčné,“ prohlásila Magráta vzletně.
„Hm, no tak dobře,“ souhlasila Bábi.
„No konečně! Na co si to vy tři hrajete? Všichni už vás hledají!“
Čarodějky se obrátily a spatřily rozčileného trpaslíka, který se pokoušel nad nimi naklonit.
„Nás?“ řekla užasle Magráta. „Ale my přece nejsme —“
„Ale ano, jste. Vzpomeňte si, přidali jsme to tam minulý týden. Druhé dějství, popředí, kolem kotle. Nemusíte mluvit. Symbolizujete okultní síly při práci. Jenom musíte být co nejzlejší. Tak pojďte, buďte hodní, mládenci. Zatím jste to dělali moc dobře.“
Mášrecht pleskl Magrátu po zadku. „Tohle nevypadá špatně, Wilfe,“ prohlásil pochvalně, „ale proboha přidej si tam ještě nějakou vycpávku, pořád to není to pravé. Billeme, ty bradavice jsou skvělé. Musím říct,“ spokojeně se usmál a ustoupil o pár kroků, „že vypadáte jako ty nejodpornější zlé čarodějnice, jaké si jen člověk může přát. Skvělá práce. Škoda, že v těch parukách máte… Pospěšte si. Opona jde nahoru během minutky. Zlomte vaz.“
Znovu pleskl Magrátu po zadku a tentokrát si mírně narazil ruku a odběhl, aby pro změnu křikl na někoho jiného.
Ani jedna z čarodějek se neodvažovala promluvit. Magráta i Stařenka Oggová se podvědomě obrátily k Bábi.
Ta si posmrkla. Zvedla hlavu. Rozhlédla se kolem. Podívala se na jasně osvětlené jeviště za svými zády. Potom tleskla rukama a ozvěna tlesknutí se rozlehla celým hradem. Nakonec si ruce zamnula.
„Příležitost dělá zloděje,“ prohlásila pochmurně. „Tak, předvedeme jim to rovnou naostro.“
Stařenka vrhla koutkem oka ošklivý pohled za Mášrechtem. „Zlom si svůj vlastní!“ zabrumlala.
Mášrecht stál v kulisách a právě dal signál ke zvednutí opony. A také muži s plechem, protože dějství začínalo hromem.
Bylo ticho.
„Hrom!“ sykl hlasem, který bylo slyšet přes půl hlediště. „Tak co je s ním?“
Za nejbližším sloupem se ozval nešťastný hlas. „Já jsem upadl, ten plech se ohnul a teď dělá jenom ‚chroust, chroust‘!“
Mášrecht zůstal nehybně stát a počítal v duchu do deseti. Společnost ho pozorovala, jako když do nich udeřil hrom, což bohužel nebylo pravda.
Nakonec pozvedl k nebi zaťaté pěsti a prohlásiclass="underline"
„Chci bouři! Nic víc než obyčejnou bouři! Ne velkou. Nějakou. Chci, aby bylo všem jasné, CO CHCI! Už toho mám DOST! Chci hrom, a to HNED!“
Jako odpověď na jeho slova prořízl oblohu děsivý blesk, který rozdělil mnohočetné stíny hradu v jasně ohraničenou běl a čerň. Těsně v patách mu následovalo zahřmění.
Byl to nejsilnější zvuk, který Mášrecht ve svém životě slyšel. Měl pocit, že hřmění se zrodilo v jeho hlavě a teprve pak se z ní vydralo ven.