„Já,“ nabídl se Kotov. „Ale copak se tam nevrátíme všichni?“
„Jestli se ptáte mě,“ odpověděl Kičjov, „tak já raději zůstanu zde.“ Odmlčel se pak dodaclass="underline" „Kdo ví.“
I když větu nedopověděl, všichni pochopili, co chce říci.
„Já taky zůstanu,“ řekl Nikitin.
„A já rovněž,“ připojil se Karelin.
„V tom případě se sem vrátím,“ řekl Kotov.
„Ne!“ Kičjov vytáhl zápisník a pero. „Odešlete telegramy a ráno počkáte na letišti na ty, které sem povolám. Ukážete jim cestu.“
„Budu tedy muset do Volgogradu?“
„Samozřejmě!“,
Kotov a jeho spolupracovník odjeli.
„V autech si znamenitě odpočineme,“ řekl Vasilij Vasiljevič. „Ale ve spaní se budeme muset střídat. Je nás šest.“
„Stejně je to trochu iluzorní,“ poznamenal Karelin.
„To jistě. Ale já bych si nikdy neodpustil, kdybychom zaspali jejich výstup. Může k tomu dojít kdykoli. Nikdo by nám to ostatně neodpustil. Ode dneška bude válec pod stálým dohledem.“
„Třeba léta?“ zeptal se student Anver.
„Léta, desetiletí, staletí. Tak dlouho, jak bude potřeba.“
„Tak dobře,“ řekl vesele Nikitin. „Pojďte se navečeřet. Nevím jak vy, ale já mám hlad.“
„Byla by legrace,“ řekl Karelin, když se kousek od válce rozhořel oheň a všichni se kolem něho rozsadili, „kdyby cizinci vystoupili z válce zrovna teď. Sedíme si tu u ohně jako v pravěku. V prvním okamžiku by nás mohli považovat za divochy.“ Nikdo na vtip nezabral. „Nechápu jedno,“ pokračoval Nikolaj Tichonovič, „jak se mohl tenhle stroj octnout v Rusku?“
„Vysvětlení musíme hledat v tvé hypotéze,“ ozval se Kičjov: „Tenhle válec není přece jenom stroj času, ale také prostoru.“
„Má hypotéza je na to zatím krátká.“
„A nepovažuješ ji doufám za definitivní.“
„Ovšemže ne.“
„Tak vidíš.“
„Už je pozdě,“ řekl Kičjov, když se najedli. „Kdo bude hlídat první?“
„Hlídat budeme my,“ řekl Anver jménem svých dvou kolegů. „Vy spěte až do rána. A nehádejte se se mnou, soudruhu Kičjove. Zítra musíte být svěží.“
Nález vyvolal obrovský zájem historiků a vzbudil senzaci.
Válec z neznámého kovu nalezený v kurhanu z třináctého století nemohl nevzbudit všeobecný zájem. A jakmile byl publikován Dairův rukopis, mongolské vyprávění a Karelinova hypotéza, svět zachvátilo vzrušení. Poprvé se lidstvo setkalo s důkazem návštěvy z jiného světa. Stroj času se začal měnit z abstraktní představy ve skutečnost.
I když o tom, že je to zrovna stroj času, mnozí silně pochybovali. Představa, že takovýto stroj není během pohybu ani viditelný, ani hmatatelný, byla příliš vžitá. Počátek této představy sahal až někam k Wellsovým fantaziím. Ale ani vědci zabývající se nulovými rozměry si nedovedli představit, že by tentýž předmět mohl být zvenčí nehybný a uvnitř letět časem.
„To není žádný stroj času, ale schránka s materiály o kosmické návštěvě,“ říkali pochybovači. Zastánci tohoto názoru samozřejmě nevěřili ani Dairovu rukopisu, ani mongolské pověsti a označovali je za pohádky, jejichž obsah se náhodou shodoval.
Ale o tom, že válec je mimozemského původu, nepochyboval nikdo. To bylo nad slunce jasnější. Takový kov na zemi neexistoval a nemohl samozřejmě existovat ani v minulosti.
Pokusy získat aspoň zrnko kovu k laboratorním výzkumům skončilo nezdarem. Ani analýza na místě samém nevedla k ničemu. Ani ty nejsilnější kyseliny nezanechávaly na hladkém povrchu válce stopy.
Sotva patrný oválný obrys dveří byl objeven okamžitě, stejně jako malý výstupek, kterým se podle všeobecného mínění daly dveře otevřít.
Otevřít nebo neotvírat?
Cizinci, hosté z jiného světa, mohli být uvnitř. Avšak v tom případě by byli mimo prostor a čas vnímaný lidmi Otevření dveří by bylo aktem pouze zvědavosti a nemělo by s vědeckými cíli nic společného. To říkali jedni.
Druzí zase namítali, že konstruktéři stroje mohli mechanismus zámku jednoduše skrýt, a jestliže tak neučinili a otevírací knoflík je zřetelně patrný, pak se dveře nejen mají, ale i musí otevřít.
Nakonec bylo rozhodnuto dveře otevřít, ale dovnitř nevstupovat.
Místo, kde válec stál, se za ten krátký čas změnilo k nepoznání. V okruhu sto metrů byly vymýceny stromy a získaná plocha byla pečlivě zarovnána a vydlážděna kamennými deskami.
Po bouřlivé diskusi sáhli i na válec a ten teď stál na nízkém soklu jako nějaký pomník.
Nastal den, kdy se měli pokusit otevřít dveře. Veřejnost o tom nebyla předem zpravena, aby se zabránilo návalu zvědavců, a tak tu bylo přítomno jen několik vědců a jeden novinář.
Nikolaji Tichonoviči Karelinovi připadla čest stisknout tlačítko. Jeho jméno se rozletělo do celého světa. Zřídka se stávalo, aby se nějaká hypotéza tak rychle a přesvědčivě potvrdila. Spirála času vlastně už přestala být hypotézou. Uvěřili v ni všichni až na několik odborníků a samotného Karelina.
Nikolaje Tichonoviče mýlil válec. Nemohl se smířit s tím, že stroj času může být viditelný a hmatatelný, a tak začal nakonec pochybovat o tom, že je to opravdu stroj času.
Ten, který by měl nejvíc věřit, se změnil v zarytého skeptika. Své pochybnosti si však nechával pro sebe a tak o nich nikdo nevěděl.
Všechno se mělo vyřešit v den, kdy se válec otevře. Netrpělivě očekávaný den nastal. Dveře se však neotevřely.
„To se dalo čekat,“ řekl klidně Karelin po několika marných pokusech.
Všem bylo jasné, co neúspěch znamená. Schránka určená budoucím lidem by se musela otevřít snadno. A jestliže se neotvírá, pak je to něco jiného. Co?
Odpověď byla nasnadě. Dairův rukopis ani mongolská pověst nelhala a před nimi stojí stroj času, z něhož po určené době vystoupí bohové Atlanťanů, džinové Mongolů či návštěvníci z kosmu podle moderních představ.
Každý obyvatel Země by je byl rád spatřil na vlastní oči.
Kdy k tomu dojde? Odpověď neznali a ani znát nemohli. Mohli jen doufat, že k tomu dojde brzo.
Nebylo však souzeno, aby se toho všichni dožili.
Černá koule
Atlantoprojekt
Realizaci projektu navrženého inženýrem Vladimírem Dmitrevským předcházela neobyčejně dlouhá diskuse.
Jak tomu často bývá s novými a neobvyklými nápady, byla nová myšlenka odpočátku vystavena zdrcující kritice, pak byla uznána za pozoruhodnou a ještě za nějakou dobu byla prohlášena za úkol příštích generací.
Náklady, které projekt vyžadoval, byly obrovské. Hospodářská rada planety došla k názoru, že takové prostředky lidstvo v současné době nemá.
Tak zněl ortel číslo jedna.
Příští, generace však nebyly Dmitrevskému po chuti. Chtěl svůj projekt uskutečnit sám, vlastníma rukama.
Neustupoval a bojoval tak dlouho, dokud se z úkolu příštích generací nestal úkol blízké budoucnosti.
Tak zněl ortel číslo dvě vynesený rok po prvním.
Ale ani s takovouto formulací se Dmitrevskij nespokojil.
O prospěšností Dmitrevského projektu nikdo nepochyboval. Pokud zde nějaké pochybnosti byly, pak jen o jeho uskutečnitelnosti. Problém byl jedině ve spotřebě energie, protože materiálové rezervy by se už našly a lidé jakbysmet. Těch se nepochybně přihlásí víc, než bude potřeba.