Energie!
Její spotřeba neustále stoupala. Všude, ve všech světadílech, probíhaly obrovské práce a energetická síť planety se jen stěží vyrovnávala s nezadržitelně rostoucími potřebami.
Energie byl nedostatek. To byl problém, který lidstvo znepokojoval ze všeho nejvíc. A Dmitrevského projekt by si vyžádal obrovskou část drahocenné energie. Není divu, že Hospodářské rada přes veliký užitek, který by uskutečnění projektu přineslo, váhala.
Východisko se však našlo, a to tam, kde se nejméně čekalo.
Na Měsíci byly instalovány obrovské sluneční baterie, které měly dodávat energii k výrobě vzduchu pro umělou měsíční atmosféru. Zbýval jen problém, jak tuto obrovskou energii dopravit na mateřskou planetu. I v tomto případě Dmitrevskému štěstí přálo. Problém přenosu energie bez drátů, na němž dlouhá desetiletí pracovaly tisíce vědců a techniků, se blížil k zdárnému zakončení. Jako obvykle se ukázalo, že věc je daleko prostší, než se zdálo.
Nic tedy nebránilo tomu, aby Hospodářská rada Dmitrevského projekt schválila. To se také stalo.
Dmitrevskij přikročil k uskutečňování vytouženého cíle. Podle očekávání se za ním hrnuly statisíce lidí a jemu stačilo jen vybírat. Nejlepší inženýři planety tvořili jádro Atlantoprojektu, zkráceně AP, jak byl projekt pojmenován.
Šlo o podstatnou změnu podnebí Severní Ameriky a Evropy, což se muselo nutně odrazit i na podnebí všech ostatních kontinentů.
Podstata myšlenky byla prostá a dala se vyjádřit čtyřmi slovy: zvýšit teplotu Antilského proudu.
Geologickým průzkumem, který se na dně Atlantského oceánu léta prováděl, se zjistilo, že právě pod Antilským proudem prochází v hloubce necelých patnácti kilometrů pod mořskou hladinou mohutná větev roztaveného magmatu. Sedm kilometrů pod dnem Atlantiku jsou už spodní vrstvy zahřátý na dvě stě stupňů a doslova s každým metrem jejich teplota prudce stoupá.
Podle názoru geologů nebyla magmatická větev náhodná ani dočasná, ale existovala už velice dávno a byla natolik stabilní, že nebylo třeba se obávat, že se ztratí do hloubky nebo změní směr.
Kritikové projektu Dmitrevského projevovali i takovéto obavy. On jim odpovídal, že v nejbližších staletích se to nestane. A jestliže se později objeví nějaký odklon, pak technika budoucnosti dokáže hravě najít způsob, jak nahradit teplo magmatu něčím jiným.
Technická stránka projektu spočívala v zapuštění potrubí do dna a v dovedení tepla pomocí tohoto potrubí ke spodní hranici Antilského proudu, který by tak byl nepřetržitě zahříván. Zvýšení teploty Antilského proudu by znamenalo i zvýšení teploty Golfského proudu a v důsledku toho by se celé severní pobřeží Evropy změnilo v subtropy. Byla to neobyčejně prostá myšlenka, a kdyby se všechno odehrávalo na povrchu země, byla by prostá i její realizace. Mělo se však pracovat na mořském dně, pod tlakem kilometrových vrstev vody!
Na Atlantoprojektu se pracovalo již několik let. Zpočátku se na práci podíleli jen geologové, oceánografové a samozřejmě inženýři.
Nikdo nepředpokládal, že by se v AP mohli uplatnit také historici a archeologové. Ukázalo se však, že tu budou mít co dělat.
Jako první narazili na stopy Atlantidy pracovnici základny číslo dvanáct. Trosky zničené budovy, které objevili, vzbudily senzaci. Ale pak se podobné trosky objevovaly stále častěji a častěji i na ostatních základnách, vzdálenějších od amerických i afrických břehů.
A tehdy sem přišil archeologové. Vznikly tak vlastně dvě expedice — jedna kladla potrubí a druhá prováděla výzkumy.
Muzea na celém světě se začala plnit novými přírůstky, které vrhaly nové světlo na dějiny Atlantidy, a historikové měli co dělat. A postupně i oni začali sestupovat pod vodu, aby pracovali přímo na místě. Početní stav historickoarcheologické expedice se brzo mohl skoro rovnat stavební.
V zajetí
Čas běžel jednotvárně, ale ne nudně. Zajímavé práce Igora Gorelika docela zaujala. Ještě nedávno byl studentem archeologie a teď se mu splnil jeho životni sen a mohl pracovat na mořském dně.
Den byl přesně rozdělen. Práce, spánek, zábava — to všechno mělo svůj vyhrazený čas. Tak si alespoň člověk příliš neuvědomoval nedostatek nových dojmů.
Jednou za tři dny měl Igor možnost mluvit půl hodiny radiotelefonicky s matkou. Tuto možnost nikdy nezanedbával, protože věděl, jak se bojí o zdraví svého syna.
Na zdraví si však naříkat nemohl. I v podmořském vězení vypadal znamenitě, což musela koneckonců uznat i matka. Jednoho večera přišel za Igorem hrajícím šachy jeho vedoucí a řekl mu:
„Zítra jde na delší průzkum skupina Anatolije Kupcova. Půjdeš s nimi!“
„Konečně!“ oddechl si ulehčeně Gorelik.
Kupcova znal dobře. Byl jen o rok starší než on a znali se z university. Svého času Igor Anatolijovi silně záviděl, když zjistil, že byl Kupcov přijat do AP. A teď společně s ním pojede do terénu.
Reflektor na přílbě osvětlil úzkou průrvu mezi skalami. Gorelik se nerozhodně zarazil. Byl sám a instrukce zakazovaly, aby samotný člověk lezl do trhlin a vůbec na podezřelá místa.
„Anatoliji!“ zavolal.
„Slyším,“ odpověděl Kupcovův hlas. Když Igora vyslechl, rozhodclass="underline" „Čekej. Jdu k tobě. Nejsem daleko, vidím tvoje světlo.“
„Dobře, čekám!“
Pracovali už osmý den. Pětičlenná skupina prozkoumala úsek o ploše víc než deseti čtverečních kilometrů, ale nenašla nic. Měli pocit, že ti před nimi se museli zmýlit a že tu žádné stopy po Atlantidě nejsou. Avšak vedoucí Kupcovovi nedovolil, aby průzkum přerušil.
„Hledejte alespoň to sloupoví, o kterém mluvil Dolin. Viděli ho docela jasně. Jak vypadá, víte. Až to najdete a zjistíte, že jsou to jen skály, pak se můžete vrátit.“
Ale sloupoví nebylo k nalezení. Dolinova skupina je viděla z okna loďky. Množství chobotnic jim znemožnilo vystoupit na dno. Žádné prostředky proti těmto nebezpečným měkkýšům s sebou neměli a tak se museli spokojit s fotografií z okénka při světle světlometu.
Kupcovova skupina s sebou vzala somozřejmě vše potřebné. Gorelikovi visela u pasu speciální pistole, jejíž obsah stačil k zahnání a aspoň částečnému zničení třeba stovky hlavonožců. Stejně vyzbrojeni byli i ostatní čtyři.
Igor stál a trpělivě čekal na Anatolije, který se nějak zdržel. Ve světle reflektoru viděl, že průrva je dost široká, aby tudy, proplula loďka. Možná že tam, v hloubce, viděl Dolin své sloupoví. Odejít a neprozkoumat průrvu bylo nemyslitelné.
Chvílemi Igor zhášel světlo a pátral, nespatří-li záři reflektoru přibližujícího se Kupcova. Kolem však byla tma. Byli daleko od nejbližší trasy AP a paprsky světlometů sem nedosahovaly.
Kam se propadl Anatolij?
Kolem trčely všemi směry skály. Igorovi se zdálo, jako by spadly postupně jedna na druhou odněkud seshora.
„Asi doopravdy spadly,“ řekl. „Co říkáš?“ ozval se Kupcovův hlas. „Skály tu leží, jako by se odněkud zřítily. Zřejmě je to důsledek katastrofy,“ odpověděl Igor. „Hned se na to podíváme!“
„Kde jsi?“
„Blízko.“
„Jak to, že nevidím tvé světlo?“
„Zhasl jsem,“ odpověděl Kupcov. „Jinak bych neviděl tvůj reflektor.“