„Dej pozor, ať někam nespadneš.“
„Chvílemi si svítím.“
A současně se rozsvítilo světlo asi ve vzdálenosti padesáti metrů.
„Je tu rovina,“ řekl Kupcov a jeho svítilna opět zhasla.
Gorelik stál zády k průrvě. Náhle ho něco silně udeřilo do zad. Igor odletěl po hlavě dolů. Svítilna na přílbě mu zhasla.
Sklo bylo pevné a nemohlo se rozbít. Proč tedy světlo zhaslo? Igor už o tom nestačil uvažovat. Něco ho uchopilo a zvedlo.
Přes kovovou látku skafandru cítil, nebo se mu to možná jen zdálo, jak jeho tělo obepínají pružná chapadla. Nemohl pohnout rukama ani nohama. Chobotnice?. A co také jiného!
„Drží mě chobotnice!“ řekl.
„Už letím,“ odpověděl stručně Anatolij.
A hned se také docela blízko rozsvítila jeho svítilna.
To, co Igora drželo, bylo za jeho zády. Hlavou nemohl ani pohnout a rukama jakbysmet.
Igor se o sebe ani trochu nebál. Anatolij tu bude hned a osvobodí ho. Chobotnice, třeba i obrovských rozměrů, mu nemůže nijak ublížit.
Světlo reflektoru se rychle přibližovalo. Už jen pár metrů.
Gorelik ucítil, že je kamsi vlečen. Skály kolem začaly pomalu ubíhat.
„Táhne mě do průrvy,“ řekl Igor.
Kupcov neodpověděl, ale jeho svítilna se začala přibližovat o poznání rychleji.
Ještě chviličku viděl Igor svítilnu svého přítele Pak světlo zmizelo, nejspíš za nějakým skalním výstupkem.
Nastala absolutní tma. Neznámý nepřítel pokračoval v ústupu.
Igor napjal svaly a škubl sebou. Kdyby si tak aspoň na okamžik uvolnil ruku, aby mohl stisknout vypínač reflektoru. Zřejmě zhasl proto, že chapadlo chobotnice náhodou stisklo tlačítko na pouzdře u pasu.
Pokus byl však bezvýsledný. Objetí bylo pevné.
Igor pocítil mírné znepokojení. Světlo Kupcovovy svítilny se neobjevovalo.
„Kde jsi?“ ozval se Anatolijův hlas.
„Copak vím?“ odpověděl Igor. „Vleče mě dolů do rozsedliny. Tvůj reflektor nevidím. A můj se nedá zapnout, nemohu pohnout rukama.“
„Budu tě hledat. Běží sem ještě Kolja. Zavolal jsem ho. Neměj strach!“
To je divné, pomyslel si Igor, že jsem neslyšel, když volal Nikolaje!
Ohebný a měkký materiál skafandru byl tak pevný, že Igor vůbec nevnímal, zastavil-li se už jeho uchvatitel, nebo jestli ho ještě někam vleče. Tlak vody nebylo vůbec cítit.
„Je tady spousta chodeb,“ uslyšel Anatolijův hlas. „Ve které ho máme hledat?“
Igor pochopil, že Nikolaj Kuzminych se už připojil ke Kupcovovi a oba ho hledají. Avšak jasné světlo jejich reflektorů nikde neprobleskovalo.
„Kdyby tak mohl rozsvítit reflektor!“ To řekl Nikolaj.
Ano, světlo reflektoru by jim samozřejmě ukázalo směr. Ale jak je zapnout? Stále ještě se nemohl ani hnout.
Gorelik se začal ze všech sil zmítat. Marně.
Jeho protivník byl zřejmě úžasně silný.
Kdyby alespoň věděl, s kým má co dělat!
„Tohle je nedostatek našich skafandrů,“ řekl Kupcov. „Podle hlasu se nedá určit, odkud zvuk přichází. Tak co, Igore?“ zeptal se.
„Pořád nic!“
„V jaké jsi poloze?“
„Drží mě skoro vzpřímeně,“ odpověděl Gorelik, který uhodl, na co se ptají. „Ale může mě každou chvíli obrátit třeba vzhůru nohama. Jsem úplně bezmocný. Nemohu se ani pohnout.“
„Tak se raději nehýbej a nedráždí ji. Vidíš naše světla?“
„Nevidím nic. Už mně to začíná dělat starosti. Nezabloudili jste?“
„Právě jsme se vrátili, odkud jsme vyšli. A začneme znovu!“
„Za chvilku tu bude i Kosťa,“ řekl Kuzminych. Tedy komplet.
Igor věděl, že z pětičlenné skupiny je vždy jeden povinen zůstat v loďce.
„Víš co,“ řekl Kupcov, „raději nemluv. Co když ji tvůj hlas dráždí.“
„Asi máš pravdu. Nemohu to tvrdit, ale zdá se mi, jako by mne svírala pevněji, když mluvím já nebo vy. Ale vždyť mi přece nemůže nic udělat, na skafandr je krátká.“
„Doufejme, ale raději mlč.“
„Už mlčím!“
Čas se vlekl stále pomaleji. Igorovi připadalo, že je v zajeti neznámého tvora už celou věčnost.
Konstantin Baskov své kolegy stěží našel. Na tomto místě byla doopravdy nepředstavitelná změť na sebe nahromaděných úlomků skal. Co je mohlo tak rozdrtit? Jedině přírodní katastrofa. Skály byly kdysi na jednom z ostrovů a zřítily se spolu s ním na dno oceánu.
Anatolij Kupcov podal hlášení na loďku. Valerij Sofronov, který tam zůstal, vyslal poplašný signál na základnu a odtud musela každým okamžikem připlout na pomoc druhá loďka.
Ale kdy to bude?
Mimoděk začínali být všichni tři znepokojení. Znali dobře odolnost skafandru, ale co když přece jen.
Zatím nebyl zaznamenán ani jediný případ napadení pracovníka AP obyvateli hlubin. Co když skafandr přece jen nevydrží?…
Všichni mlčeli, aby před sebou navzájem skryli své obavy, nutili se do klidu a bránili se zbytečnému spěchu. V takovém labyrintu bylo snadné přehlédnout menši jeskyni či rozsedlinu, v níž se mohla chobotnice i se svou kořistí schovat.
Sofronov jim sdělil, že záchranná loďka vyplula a bude tu za čtyřicet minut.
Čtyřicet minut! To bylo příliš dlouho!
Kupcov nakonec nevydržel vzrůstající napětí a zeptal se co možná nejtišeji:
„Jak to vypadá, Igore?“
„Vše při starém,“ následovala také velice tichá odpověď. „Nechápu, proč se nesnaží rozdrtit skafandr. Ale stejně si pospěšte!“
„Děje se něco?“
„Nic, je mi prostě nepříjemná ta bezmocnost.“
„Vydrž to ještě chvíli.“
Uběhlo deset minut.
Teď už byli tři přátelé znepokojeni a domlouvali se zapomínajíce na opatrnost. Snažili se pravda mluvit co nejtišeji. Vždyť každé slovo zazní v Gorelikově přílbě a oni nemohli vědět, jak jeho uchvatitel na zvuky reaguje.
Kupcov už chtěl Igorovi poradit, aby vysílačku vypnul, ale pak si uvědomil, že se Gorelik nemůže ani pohnout. A i kdyby mohl, tak co s tím? Hlasy přátel byly jeho jedinou morální oporou.
„Pomoc je blízko,“ sdělil jim Sofronov. „Ženou se sem plnou parou.“
A najednou se ozval hlasitě Igorův rozrušený hlas: „Rychle! Drtí mě. Mám dojem, že skafandr praská!“ V tomto okamžiku se náhodou sešli všichni tři na jednom místě. Podívali se na sebe zoufale a bezmocně. Co dělat? Zdálo se jim, že už prohledali každou píď kamenného labyrintu.
Kdyby tak Gorelik rozsvítil reflektor! pomysleli si současně všichni tři. A náhle se rozzářilo intenzívní světlo. Ne, to není Gorelikova svítilna!
Škvírami ve skalách pronikaly silné paprsky bílého, podivně bílého světla. Každé zákoutí, každý kámen, každý záhyb byl osvětlen.
A současně zahlédli skafandr ztraceného kolegy. Bylo to docela blízko.
Úzká štěrbina zakrytá úlomky skal ústila do jakési jeskyně. Několikrát prošli mimo, aniž by si trhliny všimli. Tak tady je! Vrhli se dovnitř.
Reflektory v tom oslepujícím světle nepotřebovali. Spatřili Igora omotaného prstenci dlouhého, hadovitého tvora. To nebyla chobotnice! O takovém obyvateli hlubin ještě neslyšeli.
Kupcov namířil pistoli a stiskl tlačítko.
Okamžik a osvobozený Gorelik měkce dopadl na dno. Rozervané hadí tělo se sneslo v záplavě krve vedle něho. A v tomtéž okamžiku tajemné světlo zhaslo.