Stará záhada
Zpráva o vzrušující události se rozletěla do celého světa nedlouho po tom, kdy byl výstřelem paprskometu vysvobozen Igor Gorelik ze sevření neznámého podmořského živočicha. Neznámého! Tady na Zemi!
Bílá místa z mapy Země už dávno zmizela. Zeměkoule byla křížem krážem prozkoumána. Kdysi těžko dostupné a tajemné oblasti jihoamerického kontinentu, střední Afriky a hlubinných vrstev oceánů vydaly všechna tajemství a zdálo se, že nic neznámého či tajemného už neexistuje. Romantika objevů se přestěhovala do vesmíru. A teď tohle!
Neznámý živočich na Zemi! Už to byla událost zcela mimořádná a výjimečná.
A ke všemu ještě to bílé světlo!
Mohlo by se předpokládat, že tam zdroj tohoto světla zapomněla některá z předchozích expedic. Stát se to mohlo, i když to bylo dost nepravděpodobné. Ale proč by se světlo náhle rozsvítilo a pak zase zhaslo? Proč zůstával jeho zdroj skryt v labyrintu skal? Vypadalo to, jako by tři podmořské výzkumníky Kupcovovy skupiny někdo sledoval a přišel jim na pomoc, když byla nouze nejvyšší.
Jak si to tedy vysvětlit?
Vladimíru Dmitrevskému okamžitě hlásili, co se stalo. Odpověděl stručně:
„Nic nepodnikat, dokud nepřijedu.“
Lidé připravení pátrat po záhadném osvětlovacím tělese zůstali na základně, aby vyčkali příjezdu svého šéfa.
Autorita Dmitrevského byla už dlouhou dobu zcela nesporná. Jeho rad využívali stavitelé měsíčních továren, laboratoří na družicích, pozemských slunečních elektráren a konstruktéři kosmických lodí.
Zájem, který projevil o dobrodružství Kupcovovy výzkumné skupiny, nikoho nepřekvapil.
Tedy, v prvním okamžiku nepřekvapil. Už o den později se Dmitrevskij choval nejen překvapivě, ale i tajemně.
Inženýři ze štábu si povšimli, že Dmitrevskij s někým neobvykle dlouho telefonuje. Jméno toho muže jim nic neříkalo. Pravda, příjmení buď přeslechli, nebo ani nebylo vysloveno. Mluvili o tom, o čem teď mluvil každý — o události na základně číslo šestnáct.
Dmitrevskij byl ve své kabině a ostatní mohli zaslechnout jen některá slova a věty pronesené hlasitěji.
Příštího rána přikázal Dmitrevskij zastavit a vystoupit na hladinu.
Přes silné kymácení křižníku se na palubě shromáždilo veškeré osazenstvo, které už dlouho nevidělo slunce. Čekali dlouho a nevěděli nač. Vždy tak sdílný Dmitrevskij tentokrát tvrdošíjně mlčel a tvářil se tak ustaraně, že se ho nikdo neodvážil oslovit.
Konečně se na obzoru objevil malý, rychlý stratoplán. Rychle se přiblížil, snesl se dolu a zůstal viset nad palubou. Podle poznávacích značek na trupu se dalo soudit, že přiletěl z Leningradu.
Po spuštěných schůdcích sestoupil na palubu křižníku starší, nebo spíše starý muž v běžném městském oblečení, s krátkými, úplně šedivými vlasy.
Jakmile křižník převzal neznámého na palubu, sestoupil okamžitě do hlubiny a pokračoval v přerušené cestě.
Dmitrevskij odvedl hosta do své kabiny, aniž by ho s kýmkoliv seznámil.
Tajemství se vysvětlilo až na základně.
Jakmile bylo vyřčeno jeho jméno, lidé si vzpomněli, s čím je spojeno.
Ten člověk se jmenoval Karelin…
Nikolaj Tichonovič byl už starý. Nedávno dovršil devadesátý sedmý rok. Byl však ještě zdravý a stejně práceschopný, jako v té době, kdy byl objeven tajemný stroj času návštěvníků z Vesmíru.
Od té doby uplynulo mnoho vody a záhada válce zůstávala stále záhadou. Nepřiblížili se k jejímu rozluštění ani o krok. Karelinova teorie spirály času, kterou dále rozpracoval, nejen že nebyla dosud obecně uznávána, ale nebyla ani s to vysvětlit proč se válec objevil v Rusku nebo aspoň proč byl přenesen z Atlantidy. Nepodařilo se to ani samotnému Karelinovi, ani jeho četným následovníkům.
Nikolaj Tichonovič se už smířil s myšlenkou, že se nedožije doby, kdy bude tajemství odhaleno, a že patrně cizince už nepřivitá. Přesto však čekal den co den, po celých těch šedesát pět let.
Za ta léta vědci podnikli nesčetné pokusy rozluštit tajemství válce. Technika se neuvěřitelně rozvinula a lidstvo mělo k dispozici přístroje, o nichž se dříve neodvažovali ani snít. Zrak vědce dokázal proniknout olověnou deskou až půlmetrové tloušťky. Avšak veškeré pokusy nahlédnout do válce končily stále nezdarem. Podivný kov nepropouštěl žádné paprsky. Samo slovo kov v tomto případě začali dávat do uvozovek, protože nebylo jisté, jestli se dá tenhle materiál vůbec řadit mezi kovy.
S pokusy otevřít oválná dvířka se přestalo. Jestliže neznámí konstruktéři považovali za nutné utajit mechanismus zámku, pak se tedy dveře otevřít nesmějí. Lidé ze Země se báli, že ublíží neznámým bratřím.
Karelinova žena Věra Pavlovna ještě žila, avšak z osmi lidí, kteří první spatřili válec, zůstal na živu kromě Karelina jen Anver Kerimbekov, kdysi jeho pomocník, nyní proslulý vědec a expert Hospodářské rady na problémy energetiky.
Na Zemi si na existencí válce zvykli, zdaleka už nevyvolával dřívější zvědavost. Jeho objevení vedlo, jak se zdálo, jen k tomu, že nevelké okresní středisko Michajlovka se rychle změnilo na velkoměsto přejmenované na Kosmograd.
Všeobecně se soudilo, že tvorové, kteří se mohli tak hrubě zmýlit v odhadu vývoje planety Země, sotva mohou ještě lidstvu poskytnout něco mimořádně cenného. Nejspíš se ukáže, že přes svůj stroj prostoru a času, jsou ve vědě za obyvateli Země pozadu.
Na jejich vystoupení z válce se čekalo už jen spíš ze zvědavosti.
O pravdivosti Dairova rukopisu a mongolské pověsti skoro nikdo nepochyboval. A obrovský zájem vzbuzovala skutečnost, že společně s hosty z jiné planety přichází k lidem muž z legendární Atlantidy.
Zpráva AP zprvu Karelina nijak nezaujala. Teprve po rozmluvě s Dmitrevským pochopil, že je tu snad možnost konečně najít pověstnou černou kouli, k jejímuž hledání víc než před půl stoletím sám vyzýval.
Podle Dairova rukopisu byla koule vhozena do moře. Když Karelin četl tento rukopis poprvé, nebyla Atlantida ještě objevena. O její poloze existovala řada domněnek. Teď už věděli, že Atlantidu tvořila skupina ostrovů. Kdyby byla koule hozena do oceánu na největším z nich, takzvané Poseidonii, mohl ji zanést do okruhu základny číslo šestnáct Kanárský a pak Severní rovníkový proud.
Stará záhada ožila s novou silou. Karelin přispěchal na výzvu Dmitrevského.
Na základně brzo pochopili, proč šéf AP zakázal pátrat po kouli, dokud nepřijede. Nešlo tu o Dmitrevského, ale o Karelina. Starý vědec měl nesporné právo toto pátrání řídit. Vždyť, o to usiloval už v době, když ještě žádný z nynějších zaměstnanců AP nebyl na světě.
Nikolaje Tichonoviče přivítali velice vřele. Rádi viděli na své základně člověka, jehož jméno znali už ze školy všichni lidé na Zemi.
Čtyři členové Kupcovovy skupiny byli okamžitě pozváni do pracovny vedoucího.
Kromě vedoucího základny tam byl Karelin a Dmitrevski.
Nikolaj Tichonovič jim položil otázku, která jim nejdřív připadala podivná a nemístná.
„Vzpomeňte si,“ řekl, „nač jste mysleli v posledním okamžiku, než se ve skalním labyrintu rozsvítilo světlo?“
„Rozmyslete si to nejdřív,“ dodal Dmitrevskij.
Anatolij Kupcov odpověděl první:
„Já jsem myslel na to, že musíme najít Gorelika dřív, než mu had rozdrtí skafandr.“