Oba jeho druhové odpověděli stejně.
„Ne,“ překvapil je svým prohlášením Karelin. „To není ono. No, a nač jste myslel vy?“ obrátil se na Igora.
„Upřímně řečeno, nemyslel jsem na nic,“ odpověděl Gorelik, „když mě had začal drtit, dostal jsem strach, že to nevydrží páteř.“
„Na něco jste tedy přece jen myslel,“ usmál se Karelin. „Vzpomeňte si, jestli jste neměl nějaké přáni.“
„Jen aby mě ta potvora pustila.“
„To není možné. Musel jste myslet na své přátelé, kteří vás hledali. Jistě jste je čekali“
„To jistě!“
„Přemýšlejte ještě!“ Igor se zamyslel.
„Opravdu si nemohu vzpomenout,“ řekl nakonec. „Já mám dojem, že jsem na nic jiného nemyslel. Pomoc jsem čekal, to je pravda. Ale to nebyla myšlenka; ale spíš podvědomé přání.“
„Ale vy jste přece věděl, že kdyby svítilo světlo, našli by vás rychleji?“
„Máte pravdu. Strašně jsem si přál, aby had náhodou stiskl tlačítko mé svítilny.“
„Nebo aby vás osvětlily reflektory vašich přátel?“
„Samozřejmě.“
„Nemyslel jste ledy spíše než na konkrétní reflektory na světlo vůbec?“
„Správně!“ vykřikl Igor. „Máte pravdu. Když jsem si uvědomil nebezpečí, přál jsem si, aby se rozsvítilo světlo, světlo za každou cenu, lhostejno odkud a jaké!“
„To je ono!“ řekl spokojeně Nikolaj Tichonovič. „Prudká touha po světle! Myslel jste na světlo a ne na reflektory.“
„Ano, ano. Bylo to tak! Ale jak jste na to přišel?“
„Protože tím jste to světlo rozsvítil,“ odpověděl Karelin.
Konečně!
Přání Nikolaje Tichonoviče, aby mohl osobně sestoupit na dno a bezprostředně se zúčastnit hledání koule, dělala Dmitrevskému starosti. Pro sedmadevadesátiletého starce to nebylo tak docela bez nebezpečí. Ale Karelin nechtěl ani slyšet, že by měl řídit pátrání od dispečerského pultu na křižníku.
„Pak jsem nemusel vůbec odjíždět z Leningradu. Vaše obrazovky se mohou napojit na obrazovky leningradské odbočky správy AP. Nemuseli jste mne volat sem.“
Měl pravdu a nedalo se proti tomu nic namítat.
K pátrání po černé koulí vyslal Dmitrevskij kromě historiků a archeologů i šest techniků a dokonce i doktor opustil základnu, především kvůli Karelinovi.
Pátrací skupina odplula na štábním křižníku, protože Dmitrevskij se rozhodl, že se výpravy osobně zúčastní. Kromě toho mohutné reflektory křižníku mohly osvítit skály jako ve dne.
Místo, kde se nedávné drama odehrálo, našli snadno. Křižník se zastavil v bezprostřední blízkosti průchodu, do něhož had Gorelika zavlekl. Osmnáct lidí se chystalo k vystoupení.
„Hledejte Černou kouli,“ řekl jim Karelin. „Zřejmě bude docela malá. Kdo ji uvidí, okamžitě podá hlášení, počká u ni a hlavně se jí nebude dotýkat. To bych chtěl zdůraznit! Kdyby se světlo znovu rozsvítilo, tak přestaňte hledat a počkejte na mě. Lépe když se nerozsvítí. Snažte se na to nemyslet. Koule je řízena biotoky a přání, aby bylo světlo, stačí k jejímu rozsvícení.“
„Budeme se snažit, Nikolaji Tichonoviči,“ odpověděl Dmitrevskij za ostatní. Pak si však odvedl Karelina stranou a řekl mu: „Neměl jste to připomínat. Možná že by si na světlo ani nevzpomněli, ale teď na ně budou myslet určitě. To víte, když vám někdo zakáže, abyste na něco myslel, tak na to zrovna budete myslet.“
„Máte asi pravdu,“ odpověděl Karelin. „Teď už se s tím nedá nic dělat.“
A Dmitrevskij měl pravdu.
Koule se rozsvítila, sotva pátrací skupina sestoupila z křižníku na dno. Paprsky světla pronikaly z průrvy a byly tak jasné, že je okamžitě postřehli, i když reflektory křižníku zářily ještě jasněji.
Karelin požádal Dmitrevského, který zůstal na křižníku, aby reflektory vypnul.
Odkudsi z nitra skal nesčetnými trhlinami a mezerami pronikaly paprsky bílého světla. Osvětlený byl i křižník, který stál ve vzdálenosti asi třiceti či čtyřiceti metrů.
Patrně všech osmnáct lidí najednou myslelo na to, na co neměli. Dokonce sám Nikolaj Tichonovič si musel přiznat, že i jeho napadlo totéž.
A protože si toho byl vědom, mlčel, i když všichni jeho průvodci očekávali rozzlobené poznámky.
Ať si tedy svítí, pomyslel si Karelin. Ale budeme se k ní moci přiblížit? Není to nebezpečné?
Vzpomněl si, co se říkalo v Dairově rukopisu a zavrhl tuto myšlenku. Světlo se rozsvěcovalo v domě velekněze Atlantidy. Kolem byli nepochybně lidé. Kouli pak hodili do oceánu, tedy se jí dotýkali a brali ji do rukou. Ostatně, přece by nemohli cizinci ponechat polodivokým lidem předmět, k němuž by se nemohli bez nebezpečí přiblížit To prostě nebylo možné
„Tak jdeme na věc!“ řekl Nikolaj Tichonovič.
„A co když koule zhasne?“ zeptal se Kupcov.
„Tak budeme postupovat podle původního plánu. Já ale nemyslím, že by zhasla.“
„Proč? Tehdy zhasla sama od sebe.“
„Víte,“ odpověděl Karelin, „já bych řekl, že jste ji zhasli sami. Když jste našil Gorelika a posvítili si na něho svými reflektory, mohli jste si podvědomě pomyslet, že už jiné světlo nepotřebujete. To stačilo, aby koule zhasla. Ale teď budeme hledat při jejím světle a nikoho ani nenapadne, že to světlo nepotřebujeme.“
Všichni postupovali kupředu v sevřeném hloučku. Nebylo proč se rozdělovat — směr neomylně ukazovala sílící záře. Koule je vedla sama.
Malinké slunce viselo ve vodě uprostřed hromady kamenů navršených bez ladu a skladu, asi půl metru nad dnem. Proč nespadlo na dno? Zdálo se to nepochopitelné.
Skupina se zastavila.
„Není pochyby, že je to černá koule z egyptského rukopisu,“ řekl Karelin.
„Nevypadá příliš černě,“ poznamenal kdosi.
Světlo koule oslepovalo a nepřipouštělo možnost přímého pohledu.
Atlanťané hodili tento dar cizinců do moře nejméně před dvanácti tisíci lety. A mechanismus koule i zdroj světla stále ještě fungoval.
Ať si říká kdo chce co chce, pomyslel si Nikolaj Tichonovič, od těch našich vesmírných hostů se ještě budeme moci lecčemus přiučit.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Kupcov.
„Upřímně řečeno, sám nevím. Při tak jasném světle by měl být povrch koule rozžhavený.“
„Snad aby zhasla,“ poznamenal Kupcov.
Karelina to také napadlo.
A koule okamžité zareagovala.
Nikolaj Tichonovič sebou leknutím škubl, i když ho to vlastně nemělo překvapovat. To, co se právě stalo, definitivně potvrdilo jeho myšlenku, že koule je řízena biotoky.
Nastalou tmu teď zaplašovaly jen reflektory na přílbách. Jejich světlo se však ve srovnání s předchozím jasem zdálo velice slabé.
„Přátelé, zhasněte reflektory! Všichni najednou,“ řekl Karelin.
Čekal, že povrch koule, který nemohl tak rychle vychladnout, bude ve tmě zářit, avšak v nastalé tmě nebylo vidět vůbec nic, ani nejmenší náznak světla.
„No!“ řekl rezignovaně. „Tak zase rozsviťte!“
Teď, po naprosté tmě, jim světlo reflektorů bohatě stačilo, aby si mohli nález dobře prohlédnout.
Koule byla doopravdy černá, matně černá, a na jejím povrchu nebylo vidět žádné odlesky reflektorů, které na ni mířily ze tří stran. Bylo divné, že tlak vody nevynesl kouli na povrch oceánu. Zřejmě nebyla dutá a byla hodně těžká. Ale proč potom visela nad dnem a neležela na něm? Co jí drželo v téhle poloze?