„To je zvláštní,“ poznamenal někdo vedle Karelina. Obrátil se a poznal Dmitrevského. Vedoucí AP to nevydržel a přišel sem.
„Ano, je to doopravdy zvláštní.“
„Musíme zjistit, jestli je horká nebo studená.“
„Ale jak? Přes kovovou rukavici stejně nic neucítím.“
„To je jednoduché,“ odpověděl Dmitrevskij.
Držel v ruce malý přístroj, z něhož vycházela tenká trubička s kuličkou na konci.
„Hned to bude,“ řekl a dotkl se kuličkou povrchu koule. „Prosím. Její teplota je stejná jako teplota okolní vody.“
„To je divné, že tak rychle vychladla,“ řekl Karelin.
„Proč by měla chladnout? Asi se vůbec nezahřála. Světlo může být studené.“
A jen to dořekl, koule se znovu rozsvítila.
Dmitrevskij a Karelin couvli, jako by dostali ránu. Nikolaj Tichonovič se rozzlobiclass="underline"
„Copak nemáte dost pevnou vůli?“ řekl. „Kdo rozsvítil světlo?“
„Asi já,“ odpověděl rozpačitě Gorelik. „Tak myslete na něco jiného.“
„Bude asi lepší,“ řekl Dmitrevskij, „když se všichni vrátí na křižník. Zůstanou jen dva nebo tři, kteří ponesou kouli.“
„Ano, máto pravdu, já tu zůstanu.“
„A já slibuju, že budu myslet jen na to,“ řekl Kupcov, „abych vás chránil před hady. Nechte mě tu jako stráž.“
„Já tedy budu třetí,“ rozhodl Dmitrevskij. „Ostatní se vrátí na křižník!“
„Měla by zase zhasnout,“ řekl Karelin, když zůstali sami tři.
A jen to řekl, nastala tma.
„Pokusím se ji vzít do ruky,“ řekl Nikolaj Tichonovič. „Raději já,“ Dmitrevskij odstrčil Karelina. „Kdo ví, co když vyletí vzhůru. Já mám větší sílu než vy.“
„Tak ji vezmeme oba.“
Koule však nejevila chuť ani vyletět vzhůru, ani spadnout. Zdálo se jim, že vůbec nic neváží.
„Třeba ji nadlehčuje voda,“ řekl Dmitrevskij.
„Snad, ale to se mi nějak nezdá.“
„Taky bych řekl. Ale teď ji pusťte, jednomu se to líp nese.“
Nikolaj Tichonovič se neochotně podřídil. Nejraději by kouli nesl sám, ale nechtěl být tak dětinský a trvat na svém.
„Pojďme!“
Karelin šel vpředu, za ním Dmitrevskij a slavnostní průvod uzavíral Anatolij Kupcov, který se co chvíli ohlížel.
Ani hadi, ani chobotnice se však neobjevovali.
Dmitrevskij se nejvíc bál toho, aby některý z jeho průvodců nerozsvítil světlo koule. Sám se snažil myslet na to, aby byla tma, ale cítil, že si může i proti své vůli přát světlo, zvláště když museli překonávat nerovností dna.
Do vstupní komory křižníku se dostali bez obtíží.
Než dal pokyn k odčerpání vody, zeptal se Dmitrevskij Karelina:
„A neuškodí kouli změna tlaku?“
„Jsem přesvědčen, že ne,“ odpověděl Nikolaj Tichonovič. „Byla přece už na zemském povrchu a jednu změnu tlaku už zažila. A nic se jí nestalo.“
Dmitrevskij řekl dispečerovi, že může komoru vypustit, a pro všechny případy si sedl na zem. Bál se, že koule ve vzduchu ztěžkne tak, že ji potom neudrží. V Atlantidě ji přece mohlo nést více lidí.
Voda zmizela, komora se naplnila vzduchem, ale žádnou změnu váhy Dmitrevskij neucítil. Zdálo se, že koule neváží vůbec nic.
„To už vůbec nechápu,“ řekl Karelin, když mu to Dmitrevskij sdělil. „Pokuste se kouli upustit.“ Dmitrevskij roztáhl ruce.
Koule se nepohnula. Nespadla ani nevyletěla, zůstala trčet ve vzduchu vstupní komory stejně jako do nedávna ve vodě nad dnem Atlantiku.
„Konečně!“ oddechl si hluboce a s ulehčením Nikolaj Tichonovič. „Konečně máme kouli a můžeme poznat další tajemství neznámého světa!“
ZÁVITY SPIRÁLY
V zemi Moorově
Na úsvitu civilizace
Vítr od žhavých břehů a pustin východní pevniny, kterou obývají sluncem do černa opálení, nazí lidé, se po západu slunce konečně utišil. Lidé v zemi rudého boha Moora, pána země a nebe, volněji vydechli. Jenom někde nahoře v tajemné říši mraků pohyb vzduchu nepřestával a hvězdy se mihotaly víc než obvykle.
Avšak očekávané ochlazení, které lidé, zvířata i rostliny po třídenním vysušujícím východním větru tolik potřebovali, s večerem nepřišlo. Vzduch si udržoval zásobu horka a vyléval je do městských ulic v podobě dusného a těžkého dechu boha větrů Voana.
Voan rozehnal mraky a čisté nebe odkrývalo pohled na celou nádheru hvězdných komnat Moorových.
Měsíc nesvítil. Nízký řetěz hor obepínající ze tří stran město se rýsoval na pozadí hvězdné oblohy v podobě zubatého hřebene. Obrovskou hlavu Voanovu obrácenou tváří k východu, odkud přicházely obávané pouštní větry, vytesanou z mohutné skály nadlidským úsilím mnoha pokolení nebylo vidět. Ve dne bylo monumentální sochu dobře vidět z celého města.
Dnes, včera a předevčírem bůh odpočíval. Asi usnul nebo se hluboce zamyslel, protože celé tři dny a noci mu vítr vanul přímo do tváře a Voan si toho ani nevšiml. Až dnes večer jako by se probudil a vzpomněl si na své povinnosti.
Sady a zahrady kolem domů byly vysušené větrem a volaly po vodě. Dobrá polovina obyvatel města se chystala být celou noc vzhůru. Úroda zeleniny a ovoce byla ohrožena.
Ulice se zaplavily hlukem a pohybem. Všude se hemžily temné nebo mihotavými pochodněmi ozářené postavy měšťanů sehnuté pod tíži nádob. Jen málo šťastlivců mělo tažná zvířata.
Voda se nosila zdaleka, bud z řeky za městem, tisíc i více kroků vzdálené, nebo z několika studní, u kterých celé ty tři noci čekaly lidi v zástupech, až na ně dojde řada.
Vody bylo málo. Kolem půlnoci byly studně obvykle zcela vyčerpány a pak zbývala jen řeka. Ta však byla daleko a cesta unavovala. Každý se samozřejmě snažil získat co nejvíc studniční vody, a tak se u každé studně ozýval v noci strašný rámus a proklínání. Nezřídka docházelo k divokým rvačkám, kterým se nikdo nesnažil zabránit. Na pořádek ve městě měli dohlížet nižší chrámoví kněží, jejich důstojnost jim však nedovolovala, aby se pletli do rvaček.
K zahradám šlechty vedly od řeky kanály, odkud čerpali vodu četní otroci. Nemuseli chodit daleko a svobodní měšťané tajně reptali, jak snadno získávají vodu opovrhovaní otroci.
Kanálů bylo hodně. Protínaly křížem krážem celé město a byly na mnoha místech přemostěny. Nikoho však ani nenapadlo, aby čerpal vodu z nich. Voda v kanálech patřila šlechtě a krádež zákony přísně trestaly. Jen zřídka se pod pláštěm tmy některý odvážlivec odhodlal riskovat.
Oči kněží vidí i ve tmě a tresty byly kruté.
„Ó, Héro, bože moře, řek a dešťů!“ zvolal starší muž a postavil na zem těžkou a obrovskou hliněnou nádobu, do které se však vešlo jen málo vody, tak tlusté měla stěny. „Slituj se a pošli nám deštivý mrak. Nebo se s Voanem na sebe zlobíte a on ti nechce dát vítr?“
„Co to breptáš?“ zeptal se výsměšně muž, který také postavil svou nádobu na zem a odpočíval. „Kde jsi viděl, aby bohové pomáhali obyčejným lidem? Kněžím to jo, těm tak ještě pomůžou při nějaké lumpárně, ale ani těm ne vždycky.“
„To jsi ty, Moa, že?“ zeptal se první nahlížeje do tmy. „Poznávám tě podle těch řečí. S tím svým jazykem skončíš jednou v posvátném ohni.“