Muž zvaný Moa počkal, až se kolemjdoucí vzdálí. Světlo pochodně oba rozmlouvající na okamžik osvětlilo. Jejich nahá kůže se zaleskla jako roztavený bronz. Nebyli už nejmladší a bujné rozcuchané kadeře jim splývaly až po ramena. Měli na sobě jen bederní zástěrky a sandály sestávající z destičky a úzkého řemínku.
„Posvátný oheň.“ řekl Moa, když ho nikdo nemohl slyšet. „Copak v zemi Moorově je před ním někdo jistý? Den nebo Geza…“.
„Mlč!“ zašeptal vylekaně jeho společník. „Nevyslovuj strašná jména veleknězi. A když už musíš, tak ne přede mnou.“
Moa se rozesmál.
„Ty se nějak bojíš, Guno. Den nebo Geza mohou hodit do posvátného ohně každého, koho se chtějí zbavit. Stačí ho prohlásit za blázna. Copak myslíš, že na tebe by si netroufli, ty moudrý a opatrný Guno?“
„Proč by to dělali? Já kněžím nenadávám jako ty. Ctím bohy a nosím jim obětí. Ostatně jeden z mých předků byl knězem.“
„Ty ale nejsi kněz,“ řekl se smíchem Moa, „a to znamená, že toho tvého předka asi z chrámu vyhnali. To se máš čím chlubit.“
Guno se rozzlobil.
„Žvaníš nesmysly. Každý ví, že můj předek umřel jako kněz, ale jeho syn chtěl být vojákem, a proto hodnost odmítl.“
„Tak se nezlob. Jsme přece sousedi. Jsem už unavený a plácám nesmysly. Nechtěl jsem tě urazit.“
„Ještě budeš dlouho nosit?“ zeptal se po chvíli Guno uspokojený slovy Moovými.
„Už jdu naposled.“
„Tak brzo?“
Moa pokrčil rameny.
„Ten kousíček země, co mám, je zalitý jedna dvě,“ řekl.
„Já mám přece stejně velkou zahradu,“ Guno nedůvěřivě zavrtěl hlavou. „Začali jsme stejně a nemám ještě ani polovinu.“
„Tak se moc loudáš a často odpočíváš,“ řekl Moa.
„Ty jsi mladší,“ vzdychl Guno. „A nemusel by ses tahat s vodou sám. Lidí se diví, proč jsi nedostal po návratu z války otroka.“
Teď zase vzdychl Moa.
„Máš pravdu,“ řekl. „To,ta moje nevymáchaná huba. Všichni vojáci dostali otroka, někteří i dary. Všichni až na zbabělce. Ale já jsem nikdy zbabělý nebyl. Nikdy!“ opakoval. „Jen jsem před knězem řekl, že kněží na válce vydělávají.“
Guno chtěl něco říci, ale najednou se zachvěl. „Podívej!“ zašeptal a křečovitě chytil svého souseda za ruku.
Ale Moa viděl také. Po zádech mu přeběhlo zamrazeni.
V noční temnotě se náhle rozzářila jasná hvězda. Zdi domů a nehybně strnulé postavy lidí s nádobami na zádech vystoupily ze tmy.
Hvězda svítila skoro u země a zřejmě nepatřila k nebeským tělesům. Zdálo se, že svítí přímo ve městě, na jednom z pahorků.
Ozvaly se výkřiky. Někteří upustili nádoby, padli na zem a schovali tvář do prachu ulice. Ostatní se rozutekli na všechny strany.
„Pro dnešek je konec,“ řekl Moa. „Teď se všichni poschovávají. Ještě že jsem nanosil vodu dřív, než se ta prokletá koule rozsvítila.“
Rozhlédl se a zjistil, že je sám. Guno už utekl. Jeho nádoba se válela na ulici.
Moa se ušklíbl. Jsou ti lidé vystrašení.
První strach už z něho vyprchal. Moa se teď divil, jak se vůbec mohl vylekat. Hvězda se nerozsvítila poprvé a její světlo nikdy nikomu neublížilo. Hrůzu budila jen nepochopitelnost toho světla.
Ulice zpustly. Až do rána se neodváží nikdo vyjít z domu. Mnoho stromů, keřů a záhonů zůstane bez vody.
„Prokletý Den!“ řekl Moa.
Nadávat kněžím a vysmívat se bohům mohl bez velkého rizika. Avšak slova, která mu mimoděk unikla, ho mohla stát hlavu.
Moa se bázlivě rozhlédl.
Tentokrát se doopravdy zachvěl, když spatřil docela blízko hrozivou Černou postavu kráčející k němu. Kněz!
Slyšel to nebo ne?
Moa se neodvažoval ani pohnout.
Kněz se u něho zastavil. Jeho černý šat splýval s uliční tmou a jedině na okrajích záhybů se odrážely záblesky světla tajemné hvězdy. Jeho hladce vyholená lebka se leskla a oči mu jiskřily.
Kněz pootočil hlavu a světlo mu padlo přímo do tváře.
Moa poznal tvář, kterou znala celá země, a kolena se mu podlomilo.
Před nim stál sám Geza!
„Vstaň!“ uslyšel Moa hlas strašlivého kněze. „Nejsem bůh a ty nejsi otrok.“
Moa se poslušně zvedl, i když se strachem sotva držel na nohou. Gezova příkazu však nemohl neuposlechnout.
„Ano, pane,“ zašeptal. „Jsem svobodný občan. Ale jako všichni jsem tvým otrokem.“
„Co děláš sám na ulici?“ Geza se podíval na dva obrovské džbány na zemi. „Aha, chápu, nosíš vodu. Ale jak můžeš sám unést dvě tak velké nádoby?“
„Moje je jenom jedna, pane,“ odpověděl Moa už klidněji. Geza nevypadal zdaleka tak strašně, jak ho kreslila fantazie většiny obyvatel města. „Druhá je mého souseda. On se však polekal a utekl.“
„Čeho se polekal?“
Jak odpovědět na takovou otázku? Moa mlčel.
„Rozuměl jsi?“ Gezův hlas byl přísný, ale ne hněvivý. „Proč neodpovídáš?“
„Odpusť, pane!“
„Nechceš odpovědět? Nemusíš, vím to sám. Lidé jsou hloupí. Ale ty se nebojíš, že?“
„Bojím, pane. Ale ne tolik jako ostatní. Jsem voják.“
„Toho,“ Geza ukázal rukou na tajemnou hvězdu, „se nikdo bát nemusí. A člověka, který ji rozsvěcuje, už vůbec ne. A proklínat ho taky nemusíš.“ Moa se zachvěl po celém těle.
„Kdo by proklínal velekněze,“ řekl chvějícím se hlasem. „Celá země tobě i tvému vznešenému bratrovi žehná.“
Geza se usmál.
„Slyšel jsem tě,“ řekl. „Myslíš, že jsem hluchý? A vstaň! Už jsem říkal aby ses mi neklaněl.“
„Pane, smiluj se!“ prosil úpěnlivě Moa.
„Víš, že jsi povinen mne poslouchat! Proč neplníš můj příkaz?“
Moa vyskočil jako vymrštěný perem.
Geza mlčel. Záblesky bílého světla se odrážely v jeho tmavých zamyšlených očích. Mladá tvář, jakoby odlitá z temného bronzu, byla klidná a poněkud tesklivá.
A najednou proti Moově očekávání řekl docela mírně: „Je to divné. Za tu dobu, co se v našem domě rozsvěcuje tohle světlo, se nic nestalo, žádné neštěstí nikoho nepotkalo. A lidé se bojí stejně jako tehdy, když přišli oni.“ Geza si nechápavě prohlížel pustou ulici. „Lidé potřebují nosit vodu a místo toho se schovají. Jen tenhle bývalý voják stojí jako sloup a vyvaluje oči na svět, který vůbec nechápe. Pověz mi, proč jste tak hloupí?“
„Nevím, pane,“ odpověděl ostýchavě Moa.
„Ty také necháš práce a půjdeš domů?“
„Já jsem hotov, pane. Tahle nádoba byla poslední.“
„A kdyby nebyla? Nosil bys dál vodu?“
„Ne, pane.“
„Proč?“
„Nemá se to. Všichni to říkají.“
„Jejich škoda.“ Geza se otočil zády k ohromenému Moovi a brzo se jeho temná postava rozplynula ve tmě.
Moa stál a nic nechápal. Geza, první kněz Moorova chrámu, slyšel jeho rouhačská slova a nepotrestal ho za urážku velekněze smrtí.
Neuvěřitelné!
Asi zapomněl, pomyslel si Moa. Zítra si vzpomene a pak je se mnou konec.
Ale hned si uvědomil, že se ho Geza nezeptal na jméno a sotva si mohl neznámou tvář ve tmě dobře prohlédnout a zapamatovat.
„Ať se na místě propadnu,“ řekl si potichu Moa, „Jestli si ještě někdy takhle otevřu hubu. Guno měl pravdu.'“