A protože měl strach, aby se kněz nevrátil, popadl Moa svůj džbán a rozběhl se domů.
Gunův džbán zůstal na ulici.
Nikdo se už neodvážil vyjít. Jen ve šlechtických domech se otroci sice chvěli strachem, ale vodu čerpat nepřestávali. Strach před pánovým hněvem byl větší než pověrečné hrůza.
Hvězda plála celou noc klidným, nemihotavým světlem.
Kdyby však někdo nahlédl za plot Moova domu, uviděl by, jak Moa i jeho žena zalévají záhony. Vychytralý voják bral už dávno vodu z kanálu tekoucího kolem jeho zahrady. Dutou bambusovou trubkou zakopanou do země odváděl vodu z kanálu do sklepa pod svým domem. A ke studni chodil jen naoko, aby nebyl sousedům nápadný a nepodezřívali ho z porušování zákonů.
Riziko se mu zdálo celkem malé. Moa spoléhal na ochranu mocného muže, jemuž věrně a oddaně sloužil.
Velekněz
Pokoj připomínal lucernu.
Na každé ze sedmi stěn bylo okno. A nad podlahou pokrytou kožešinami bylo osmé, zabírající celý strop.
Všemi osmi okny bylo vidět hvězdy.
Uprostřed pokoje stál pětihranný stůl. V jeho lesklém povrchu se odrážely mihotající hvězdy.
Nad stolem neznámo jak a na čem visela černé koule, z níž vycházel úzký svazek slabého světla. Její matný nátěr byl celistvý a nebylo v něm vidět žádnou štěrbinu, z níž by paprsky vycházely.
Pokoj tonul ve tmě. Osvětlený byl jen kousek povrchu stolu a sedátko před ním, jehož prohnuté plocha byla pokryta bílou kožišinou.
Stůl zabíral tři čtvrtiny pokoje. Čtvercová okna se navzájem skoro dotýkala. Místnost musela být vysoko nad městem, protože okny nebylo vidět kromě hvězd nic, ani vrcholky stromů.
Nezdálo se, že by v oknech byla nějaké výplň a přece sem nárazy větru zvenčí nepronikaly.
U stolu stál vysoký muž, celý v černém. Slabé světlo koule dopadalo na jeho ruce s kostnatými prsty a občas i na jeho hladce vyholenou hlavu. Pak bylo vidět hluboké vrásky na čele a vpadlé tváře.
Muž byl velice starý.
Černá koule se nehýbala, avšak paprsek světla z ní vycházející se chvílemi trochu měnil. Když zasáhl okraj stolu, bylo vidět dvě destičky, jednu z nich starcova ruka netrpělivě tiskla.
Očekávaný výsledek se zřejmě nedostavoval. Ze starcových úst vyletělo krátké zaklení. Stařec se sklonil.
Příčina poruchy se okamžitě vyjasnila. Mezi destičkou a spodním rámem stolu ležel útržek látky. Zřejmě tu ten cár zůstal od uklízení prachu. Tlačítko nemohlo zcela dosednout a ostrý hrot na jeho konci nedosáhl až ke druhé kovové destičce.,
Stařec už natahoval ruku, aby závadu odstranil, pak si to však rozmyslel. Napřímil se a obrátil se k jedné ze stěn.
Paprsek světla teď osvětloval jeho tvář.
Byla to tvář dravého ptáka. Nízké čelo zdůrazňovalo linii úzkého obočí. Malinké, daleko od sebe posazené tmavé oči zářily mladistvým světlem. Nad malými ústy s pevně stisknutými rty a ostrou bradou se křivil ostrý, hrbolatý nos podobný ptačímu zobáku. Pokožka zbrázděná vráskami měla barvu bronzu s příměsi suříku.
Černá koule se najednou rozzářila. Teď byla matně bílá a zářila jako malé slunce. Pokoj se jasně osvětlil. Kromě stolu, sedátka a kožišin na podlaze v něm nebylo nic.
Stařec uchopil malou zlatou píšťalku zavěšenou na slabém řetízku kolem krku a přiložil ji ke rtům.
Pokojem se rozlehl pronikavý zvuk. Nechvěl se, nekolísal a nevibroval. Byl to zvuk pro lidský sluch zcela nesnesitelný.
Uběhlo asi deset minut. Stařec stál nehybně jak socha, jen jeho levá noha sebou rytmicky škubala netrpělivostí a narůstajícím hněvem.
V rohu pokoje se bezhlučně nadzvedl poklop. Z otvoru vystoupil mladík.
Byl vysoký, urostlý a svalnatý. Černé vlasy sepnuté zlatou čelenkou procházející prostředkem čela mu spadaly na ramena. Oděv sestával z jediné bílé bederní zástěrky. Jinochova tvář s pravidelnými rysy a velikýma výraznýma očima byla krásná a mužná. Zastavil se před starcem a strnul jako bronzová socha.
Několik okamžiků se na něho stařec díval očima podlitýma krví. Vztek mu zkřivil rysy. Kývnutím ukázal na tlačítka.
Mladík se naklonil a okamžitě spatřil neblahý kus látky, který tu nechal zřejmě on. Na pohled klidně jej uklidil. Jen nepatrné zachvění prozradilo jeho rozčilení.
Stařec velitelsky natáhl ruku. Stál stále stejně nehybně a nepronesl jediné slovo.
Jinoch necouvl a neprosil o odpuštění. Věděl zřejmě, že by to bylo marné. Se stejným klidem se sklonil a vytáhl zpod stolu dlouhý tenký karabáč.
Stařec mu jej vytrhl a rozpřáhl se.
Jinoch neudělal nejmenší pokus, aby se ráně vyhnul, ani si nezakryl tvář. Díval se někam nad starcovu hlavu.
Karabáč zasvištěl. Na obnažených ramenou naskočil rudý pruh.
Mladík zůstával nehybný. Jeho tvář byla klidná, jako by se ho to vůbec netýkalo.
Karabáč se zvedl podruhé.
Tentokrát rána nedopadla. Kostnatou ruku někdo pevně uchopil.
Stařec se zuřivě obrátil a chtěl se vyškubnout, ale silné prsty sevřely jeho zápěstí a karabáč mu vypadl ze zesláblé ruky.
„Pusť!“ řekl potichu. Železné sevření povolilo.
Před starcem stál mladý muž, ne starší třiceti let. Byl o něco menší než stařec a byl jako on celý v černém.
Přes rozdíl věku si byli nápadně podobni. Vyholená hlava, čelo, obočí a ostrý hrbolatý nos — to vše bylo naprosto stejné. Rysy mladého muže však byly měkčí, méně ostré. Starcovy očí byly černé a skoro kulaté, mladík je měl tmavohnědé a protáhlé.
„Dene!“ řekl mladý muž. „Víš, co jsi mi slíbil!“
Měl hlubší, příjemný hlas.
Stařec se obrátil k jinochovi, který se za celou dobu ani nehnul a díval se někam do neurčita. Zdálo se, že ani nepozoruje, že někdo zasáhl v jeho prospěch.
„Zmiz!“ řekl stařec.
Jinoch klidně zamířil k východu.
Když za ním zapadl poklop, stařec se obrátil.
„Co tu děláš?“ zeptal se nevrle.
„Právě jsem se vrátil domu.“
„A hned jsi přispěchal bráškovi na pomoc, že?“
„Nevěděl jsem, co se tu děje. Byla to náhoda.“
„Kde jsi byl?“
„Byl jsem se před spaním projít.“
„A myslel jsi na ni?“
„Ano, myslel.“ Stařec se rozesmál.
„Ten tvůj Reni mne rozzlobil,“ řekl. „Kvůli němu jsem dnes nemohl pozorovat. Ale já už ho naučím!“
„Nech ho na pokoji, Dene! Reniho matka mě odkojila, je to skoro můj bratr a já ho mám rád.“
„Bratr, mám rád.“ Den vyprskl. „Byl, je a vždycky bude jenom otrok! A dost!“
„To je jedno. Mám ho rád a nedovolím, abys ho týral, na to máš spoustu jiných.“
Den se odmlčel. Za chvíli se zeptal s křivým úsměvem:
„A víš vůbec, kdo jsem já, Gezo?“
„Ano, jsi můj bratr, zatímco Reni jen soukojenec. Ale vztah mám k vám oběma stejný.“
„Ano, ano, vím.“
Den pronesl tato slova zdánlivě lhostejně, jako by už chtěl zanechat nepříjemného sporu. Pak dodal ironicky soucitným tónem:
„Snad bych ti měl připomenout, že stačí zmínka o našem dnešním výstupu a tomto rozhovoru a tvůj milovaný Reni bude o hlavu kratší!“
Den se při těchto slovech na bratra ani nepodíval a s předstíraným zájmem si prohlížel tlačítka.