„Vím,“ odpověděl Geza. „Ty to ale neuděláš! Slyšel jsi přece, že mám k vám oběma stejný vztah.“
Den se zachvěl skrytou hrozbou. Věděl, že Geza nemluví do větru.
Moc veleknězova byla takřka neomezené, avšak první kněz Moorova chrámu měl proti němu jednu nespornou výhodu — měl v rukou tajný trestný aparát kněžské kasty. Den věděl, co to znamená, a přestože byl Geza jeho bratr, a navíc mladší, bál se jeho hněvu.
„Uklidni se!“ řekl. „Sám nechci o Reniho přijít. Je to užitečný otrok!“
Gezy se ta slova nemile dotkla.
„V naší zemi platí nesmyslné zákony,“ povzdechl si. „Příliš hřešíš na mou bratrskou lásku,“ zachechtal se Den. „Kdyby tě slyšel Roz.“
„Můžeš mu to povědět,“ řekl lhostejně Geza. Den se podíval na bratra pátravě.
„Co je s tebou, Gezo?“ zeptal se laskavě. „V poslední době jako by tě život už netěšil.“
„Pro mne ztratil cenu!“
„Kvůli Laně?“
„To také. Vím, že Lana nikdy nebude mou ženou.“
„Nic nevíš,“ přerušil ho nakvašeně Den. „Stačí, abych jejímu otci řekl slovo.“
„To právě nechci. Miluji Lanu, ale nechci ji získat násilím.“
Nějakou chvíli bratři mlčeli.
„Říkal jsi, že také kvůli Laně. Máš tedy ještě jiné důvody? Co je to?“ zeptal se Den.
„Ty sám. Nebo spíš to, co děláš. Tenhle stůl!“
„Bojíš se?“
„Ty ne?“
Den se mimoděk ohlédl.
Vsilném bílém světle vycházejícím z koule se už hladký povrch stolu nezdál tak hluboký jako v pološeru a vypadal teď přes svůj lesk matnější.
„A ty ne?“ opakoval Geza.
Odpovědi se nedočkal. Den se dále díval na stůl a v jeho široce rozevřených očích rostla nesnesitelná hrůza. Zdálo se, že velekněz už už vykřikne.
„Říkáš, jestli se bojím,“ promluvil Geza. „Ano, Dene, bojím se. A s každým dnem je to horší. Nikdy jsem se nebál. Smál jsem se, když mi kolem hlavy létaly kameny z praků, když se míhaly meče a kopí. Teď už vím, co je strach. Bojím se, jako se bojíš ty, i všichni obyvatelé města, jako celá země. Byl jsem na ulici. Všichni nosili vodu. Jen se rozsvítila koule, ulice okamžitě zpustly. Lidé se bojí i jen pohlédnout na světlo v našem domě. Nikdo se k nám neodváží přijít a promluvit s námi.“
„Všichni nejsou tak hloupí,“ zabručel Den.
„Ano, máš pravdu, všichni před námi neutíkají. Ale kdo neutíká? Kněží, kteří nám jsou podřízeni, a pak ti, co nás potřebují. Roz a Bora se bojí o svou moc a nechtějí si nás rozhněvat. Přesto mi Bora nechce dát svou dceru.“
VGezově hlase zazněl hluboký smutek, skoro zoufalství.
Den se otočil.
„Jsi hlupák!“ řekl. „Stačí chtít a Lana bude tvoje.“ Geza neodpověděl.
„Bojí se nás,“ pokračoval Den, „vždycky se báli nás, kněží i bohů, kterým sloužíme a jejichž vůli lidu tlumočíme. Nás dvou se však bojí ještě víc. A to je dobře. Nikdy ještě neměli kněží takovou moc.“
„Počkej, Dene,“ přerušil ho Geza, „nech mě mluvit. Dost dlouho jsem mlčel. Kasta kněží byla vždycky mocná a vždycky se nás báli, to máš pravdu. Ale proč? Protože kněží znali víc než ostatní. Bedlivě střežená tajemství vědění tvoří základ naší moci. Ale známe my dva víc než třeba náš otec? Ne, o mnoho ne. Proč tedy máme větší moc? Proč se nás nesrovnatelně víc bojí? Jedině proto, že u nás byli o n i.“ Geza ukázal prstem někam dolů. „Protože jsme se s nimi nejvíc stýkali. Jich se báli a po jejich odchodu přenesli tento strach na nás. A nebylo by lepší, abychom zas byli jako dřív? Byla snad naše moc předtím malá? Všichni by si nás zase vážili.“
„A Lana by byla tvá,“ dodal posměšně Den.
„Co vlastně chceš?“ pokračoval Geza nechávaje bratrovu poznámku bez povšimnutí. „Pochopit jejich tajemství? To se ti nikdy nepodaří. Na to je lidský rozum krátký, jsou to tajemství bohů!“
„To nebyli bohové,“ řekl Den. „Byli jiní než my, ale přesto to byli lidé.“
„Já bych to netvrdil. Ani ty si tím nejsi jist. Co jiného než hněv bohů mohlo způsobit tvé nepřirozené zestárnutí? Lidé si to také tak vysvětlují. Zatím, se nás bojí, ale může přijít den, kdy pochopí, že nás bohové prokleli. A pak nás nic nezachrání.“
„Toho se tedy bojíš!“
„Mýlíš se, Dene! Život pro mne opravdu ztratil cenu. Nebojím se budoucnosti, ale přítomnosti. Bojím se tohohle pokoje, téhle koule. Bojím se, protože nechápu. Proč ta koule nespadne? Vždyť není na ničem přivázána. Odkud se v ní bere světlo? Proč se rozsvítí vždy, když je třeba? Jako by slyšela myšlenky a plnila přání. Jaké jsou to obrazy, které vznikají v hloubce stolu? Odkud přicházejí? Kdo kromě bohů.'“
„Lidé! Lidé, kteří znají víc než my. Museli to být lidé. Proč by bohové odcházeli pod zem? Ti by se vznesli k nebi, nebo prostě zmizeli.“
„Kdo kromě bohů,“ pokračoval Geza, jako by Dena neslyšel, „může člověka potrestat předčasným stářím za to, že nevyplnil jejich příkaz? Přikázali, abychom stůl i kouli svrhli do moře. Ty jsi neposlechl. Proč to neuděláš teď? Snad by se ti vrátilo mládí.“
„To jsou nesmyslné řeči!“ řekl rozzlobeně Den. „Mlč a poslouchej! Oni se už nikdy nevrátí. A kdyby chtěli zničit kouli a stůl, tak to mohli udělat sami. Ostatně kouli chtěl zničit jen jeden z nich. Ostatní tři byli jiného názoru. Proč? Aby lidé jednou snáze pochopili jejich tajemství. A lidé je pochopí! Já asi brzo zemřu. Předčasné stáří je trest, to máš pravdu. Ale jen za to, že tu trávím příliš mnoho času. Za to může koule, a ne hněv bohů. A teď dobře poslouchej. Povím ti něco, co ještě nikdo neslyšel. O něčem daleko tajemnějším, než je tahle koule. Nikdy jsi neuvažoval, co asi pod zemí dělají?“
„Nevím. Snad tam jsou jen jejich mrtvoly. Jestliže jsou to lidé, pak přece nemohou žít bez vzduchu, jídla a vody.“
„Ale vždyť odtamtud k nám přece přišli! Byli ukryti v zemi, a přece vyšli živí!“
Geza se podíval se strachem.
„Chceš říct, že tam žijí?“
„Chci říct, že tam už vůbec nejsou,“ odpověděl Den.
Denovo vyprávění
Tón, kterým byla tato slova vyřčena, nepřipouštěl pochybnosti.
Geza se díval na bratra ohromeně. Den mlčel a čekal otázky.
„Ty ses odvážil?“ zašeptal konečně Geza. „Jak to, že ještě žiješ?“
„Nevím, zřejmě ti tví bohové lhali. A to by spíš svědčilo o tom, že to byli lidé.“
„Otevřel jsi dveře?“
„Jak jinak jsem se mohl přesvědčit, že tam nejsou?“
„Ale jak ses dostal ke dveřím? Jejich skrýš byla přece zavalena zemí.“
„To si myslí všichni. Jen já věděl, že ke dveřím je přístup. Všichni, kteří skrýš zasypávali a stavěli podzemní chodbu, zemřeli. Až ty jsi poznal mé tajemství.“
Geza se na nic neptal. Věděl, jak málo si jeho současníci cení života otroků.
„A ty ses odvážil otevřít dveře?“ opakoval.
„Byl to pro mne těžký okamžik, Gezo,“ řekl pomalu a smutně Den. „Okamžik malomyslnosti, kdy jsem pochopil, že je ze mě neodvolatelně stařec. Chtěl jsem zemřít. Oni přece řekli, že každý, kdo se dotkne dveří, zemře.“
„A ty nevíš, že kněz smí zemřít jen v posvátném ohni?“
„Abych neznal zákony naší kasty! Zvědavost byla prostě silnější. Chtěl jsem vědět, co je uvnitř, v posledním okamžiku života poznat aspoň jedno tajemství.“