„A co jsi viděl?“ Geza se celým tělem naklonil k bratrovi.
„Povím ti o všem, co se se mnou dělo,“ Den se odmlčel jako by sbíral síly, nebo si chtěl vybavit podrobnosti. Mechanicky udělal pohyb, jako by si chtěl sednout na jedinou stoličku, na níž už chvíli seděl Geza. Ten spěšně vyskočil, a když se Den posadil, klesl na kožešinu u jeho nohou.
„Tak poslouchej! Nastal večer, kdy jsem se štván strachem a zoufalstvím rozhodl uskutečnit své záměry. Ty si samozřejmě nepamatuješ, jak jsem se tehdy s tebou loučil. Neměl jsi nejmenší podezřeni. Byl to druhý den nového měsíce. Prvního měsíce, chci říct. Zapamatuj si to, je to důležité. Vešel jsem do zahrady. Měsíc byl nízko nad obzorem. Dobře si vzpomínám na jeho úzký srpek napůl zakrytý mrakem, protože jsem si tehdy pomyslel, že je tu naposled, kdy ho v životě vidím. V besídce je tajný poklop. Od něho vede chodba ke dveřím skrýše. Došel jsem k nim. Vzpomínáš si na jejich divný a nepochopitelný zámek? Je uvnitř, ale dá se otevřít i zvenčí malým výstupkem, který se musí třikrát nestejně stisknout. Zapamatoval jsem si, jak to dělali oni. Tehdy jsem si uvědomil, že bych mohl zemřít dřív, než se dveře otevřou. Řekli přece, že každý, kdo se jen dveří dotkne, okamžitě zemře. Vzpomněl jsem si, že otroci, kteří skrýši zasypávali, se dveří dotýkali, ala jen lopatami. To jsem viděl na vlastní oči. Rozhodl jsem se, že je přelstím. Vrátil jsem se do zahrady a našel si krátkou silnou větev. Tou jsem výstupek třikrát stiskl. Dveře, se otevřely a já zůstal živ.“
„Pak tedy nelhali,“ řekl Geza.
„Mlč a poslouchej! Neslyšel jsi ještě ani desetinu. Poslouchej a nepřerušuj mne.“
„Odpusť!“
„Dveře se otevřely. Tehdy mě napadlo to, co jsi teď říkal. A zaradoval jsem se, že poznám tajemství, aniž bych musel porušit zákon, a budu moci zemřít v posvátném ohni. Nahlédl jsem dovnitř. Byla tam kruhové místnost bez oken. K čemu také v zemi okna! Byla tam čtyři lůžka, velice úzká a úplně holá. Jak jsem to mohl vidět? Pochodeň jsem měl, ale nepotřeboval jsem ji. Jak se dveře otevřely, rozsvítila se stejná koule jako tato, Místnost byla prázdná. Čtyři lidé, které jsme na vlastní oči viděli vejít dovnitř, zmizeli, jistěže mohli vyjít chodbou, kterou jsem přišel já. Ale oni přece neměli o chodbě ani tušeni a výslovně nám přikázali, abychom jejich skrýš zahrabali. A kde by se také mohli schovat? Každý v naší zemi by je okamžitě poznal. Prostě zmizeli! A co když zmizím i já, až vejdu? Možná, že to právě měli na mysli. Ale co na tom, moje tělo by se v tom případě nenašlo a já bych nemusel mít strach, že má smrt bude považována za překročení zákona. Neváhal jsem tedy a překročil práh.“
Den se na chvíli odmlčel. Geza se bál pohnout.
„Jestli to bylo už od počátku,“ pokračoval Den, „a já si toho všiml až uvnitř, nevím. Stěny se chvěly jako při zemětřesení a chvílemi jako by je zakrývala mlha. Ale možná že se mi jen chvěl zrak. Nevím. Jak jsem překročil práh, měl jsem pocit, že padám do propasti. Viděl jsem, že stojím na podlaze, ale bylo to přesně jako při prudkém pádu.
Polekaně jsem uskočil do chodby. Jak dlouho jsem tam byl? Jen chvilku. Ani na okamžik jsem neztratil vědomí, tím jsem si jist. Koule náhle zhasla. Pochodeň jsem odhodil, ještě než jsem vešel. Obklopila mne naprostá tma. Tehdy jsem pochopil, že nás oklamali a že to tedy nebyli žádní bohové. Slyšel jsem, jak dveře zaklaply, aniž jsem se jich dotkl. Po hmatu jsem se dostal k poklopu a vyšel do zahrady. Gezo, věř mi, že jsem neztratil soudnost, můj rozum byl v naprostém pořádku. Byl den! A podle polohy slunce už odpoledne. Ale já přece vešel do podzemní chodby před chvílí a to byl večer!“
„Jak se to mohlo stát?“
„Nevím, nic nevím. Šel jsem pomalu k domu a potkal jsem Reniho. Poklonil se mi a řekclass="underline" Konečně jsi zase tady, pane! Nebyl jsem schopen odpovědi. Co tím Reni myslel? Pak jsem potkal tebe. Divil ses a vyptával, kde jsem byl tak dlouho.“
„Vzpomínám si,“ řekl Geza. „Tys mi tehdy neodpověděl. Nebyl jsi tu čtyřicet dní a my jsme si s tou záhadou marně lámali hlavu. Dokonce i Roz a Bora byli znepokojeni. Oznámili lidu, že jsi nemocen.“
„Ano, ještě týž den jsem zjistil, že uplynula ne jedna, ale čtyřicet nocí, že už je polovina druhého měsíce. Jak je to možné? Byl jsem při vědomí, ale i kdybych nebyl, pak bych musel být přece zesláblý. Čtyřicet dní jsem nejedl a nepil a přitom jsem se cítil normálně. Ale to není všechno, Gezo. Poslouchej dál! Otřesený vším, co jsem zakusil, jsem ulehl. Srdce mi zběsile tlouklo. A náhle.“ Den uchopil Gezu za ruku a stiskl ji, „náhle jsem si uvědomil, že mi srdce bije na pravé straně.“
Geza sebou škubl, že div neupadl naznak. Napadlo ho, že se Den zbláznil. Instinktivně natáhl ruku k bratrově hrudi. Den ji mírně odstrčil.
„Neztratil jsem rozum, jak si myslíš,“ řekl. „Srdce mi bilo na pravé straně. O tom se nedalo pochybovat. A nejen to. Moje tělo jako by se převrátilo. Vše, co jsem byl zvyklý dělat pravou rukou, dělal jsem levou. Zděšeně jsem vyskočil, vrhl se ke stolu a napsal několik slov. Gezo! Psal jsem levou rukou bez jakýchkoli potíží a dřív bych levou rukou nedokázal napsat ani slovo. Nevzpomínám si, kolik času jsem za stolem proseděl. Najednou jsem dostal nápad. Jestli jsem se převrátil, když jsem vešel do skrýše, pak když tam vejdu podruhé, budu zas jako dřív. Rozběhl jsem se do zahrady. Už se stmívalo, zřejmě jsem seděl u stolu dlouho. Na nebi visel půlměsíc. A přece jsem si dobře pamatoval, že jsem teprve včera viděl jen úzký srpek. Tehdy jsem si ještě nechtěl připustit, že jsem byl čtyřicet dní pryč. Pochodeň jsem si tentokrát nevzal. Po tmě jsem dotápal ke dveřím, nahmatal výstupek a třikrát ho stiskl. Dveří jsem se nejen dotkl rukou, ale přitiskl jsem se k nim celým tělem. A zase jsem zůstal živ. Nebylo už pochyby, že nám lhali. Dveře se otevřely a já vpadl dovnitř. Koule se nerozsvítila a já zůstal potmě. Tentokrát jsem neměl pocit pádu, ale doopravdy jsem ztratil vědomí. Probudil jsem se celý rozlámaný, s bolestmi v celém těle. Z koule vycházelo slabé nažloutlé světlo. Nohy mi trčely ven přes práh. Vylezl jsem do chodby. Koule okamžitě zhasla. Vypotácel jsem se ven do zahrady. Na nebi svítil tentýž půlměsíc, ale byl o kousek dál. Tentokrát uplynula zřejmě jen asi hodina nebo snad o něco víc. Sáhl jsem si na srdce — tlouklo zase normálně na levé straně.“
„A teď?“ zeptal se Geza.
„V pořádku.“
„Už jsi tam nebyl?“
„Nebyl, nebyl. Už jsem netoužil po smrti. Pochopil jsem, že nemám právo odnést si svá tajemství do hrobu. Stále myslím na to, co jsem prožil, ale nemohu to pochopit. Někdy mívám pocit, že se mi to jen, zdálo. Avšak zápis psaný levou rukou jsem si schoval, a ten mi dokazuje, že se všechno opravdu stalo.“
Den se nadlouho odmlčel. Pak pohodil hlavou, jako by chtěl zaplašit chmurné myšlenky.
„Povím ti všechno,“ řekl podivně přiškrceným hlasem.
„Jak to, copak se stalo ještě něco?“
„Ano, Gezo, stalo. Ale až mnohem později. Začalo to asi před čtyřmi měsíci. Tehdy jsem si toho poprvé všiml.“
„Ale co?“ zašeptal Geza. Rozčilením skoro ztratil hlas.
„Původně jsem tohle nechtěl říct vůbec nikomu, ale když už jsem začal, povím ti vše. Možná že brzo zemřu. Ať tedy tajemství nezemře se mnou, předám ti ho jako svému bratru a nástupci.,Ale abys mne zase nepovažoval za šílence.“