Den vyskočil a zvedl ze země karabáč. Pak si před překvapeným Gezou strhl svrchní část oděvu.
„Gezo,“ řekl, „vezmi karabáč a udeř mě do zad.“
„Zbláznil ses?“
„Právě tím ti chci dokázat, že ne.“
„Ale vždyť ti roztrhnu kůži,“ Geza se podíval bázlivě na svou svalnatou ruku. Den se rozesmál. „Jen se neboj!“
Geza uchopil karabáč a podíval se nerozhodně na Dena, který se k němu otočil zády.
„Hezky silně,“ opakoval Den. „Prosím tě o to.“
Geza o krok ustoupil, rozpřáhl se a vší silou udeřil svého bratra.
Co to? Geza se chytil za hlavu.
Viděl, jak řemeny pronikly Denovým tělem jako vzduchem!
„A teď mohu vyprávět dál, už mi snad budeš věřit. Jestli ne, můžeš si to zopakovat. Mně to nevadí.“
„Asi jsem šílený,“ zašeptal Geza. „Tohle přece není možné!“
„Uklidni se! Sedni si a poslouchej,“ pokračoval Den. „Zpozoroval jsem to, jak jsem už říkal, před čtyřmi měsíci. Byl jsem tehdy v chrámové svatyni a oblékal jsem posvátná obřadní roucha. Byl jsem tam sám. Víš, jak těžký je veleknězův zlatý řetěz. Zavěsil jsem si jej na krk a najednou. začal mi pronikat do těla, bořit se jako těžký předmět na povrchu bažiny. Viděl jsem. Jak se látka mého roucha napíná a ponořuje se i s řetězem. Řetěz pronikl ke klíční kosti a zastavil se. Vzpamatoval jsem se a chytil za řetěz. Snadno vyšel z těla. Odhodil jsem ho, jako by byl rozžhavený. Ale látka roucha zůstávala v těle. Byl jsem přesvědčen, že musím mít hluboké rány. Svlékl jsem se, ale má ramena byla neporušená. Překvapením a leknutím jsem upadl na lavici. Vtom jsi vešel ty a ptal ses, co tam tak dlouho dělám. Chrám byl plný lidi. Řekl jsem ti, že jsem nemocen a nemohu obřad vykonávat.“
„Ano, vzpomínám si,“ řekl Geza. „Žádal jsi, abych jej vykonal za tebe.“
„Teď mé tělo propouští vše. Nechápu jen, proč ze mne nespadne šat. Jen konce rukou a nohou mi nemoc nezachvátila.“
„Pojď rychle odtud“ vykřikl Geza. „To všechno tenhle stůl a koulel“
„Ne,“ Den zavrtěl hlavou. „To s tím nemá nic společného. Mnoho jsem o tom přemýšlel a myslím, že jsem pochopil. Když jsem upadl dovnitř, zůstaly mi nohy a ruce venku, za prahem. Jestliže za to může koule, pak ne tato, ale ta ve skrýši. Ostatně žit se s tím dá. Horší by bylo, kdybych chtěl z vlastní vůle zemřít.“
„Proč?“ zeptal se Geza.
„Jednak by moje tajemství vyšlo najevo. A to bych nerad. Teď ho znáš jen ty a jednou s ním seznámíš až svého nástupce. Mám pocit, že tohle tajemství by mohlo být naší kastě nějak prospěšné, i když nevím zatím jak.“
„Ale proč bys nemohl zemřít?“
„Protože jsem nezranitelný. A to nejen úderem, ale i ohněm. Zkoušel jsem vložit ruku do posvátného ohně — samozřejmě, ne dlaň, ale loket. Necítil jsem nic. A měl jsem ruku v ohni velice dlouho. Kdybych se tedy vrhl do posvátného ohně, shořely by mi jen konce rukou a nohou. Ale teď už dost, Gezo. Pojďme odtud, potřebuji si odpočinout.“
Tu noc nemohl Geza dlouho usnout — ležel potmě s otevřenýma očima a hlavou mu vířila spousta myšlenek.
Co se událo před dvanácti měsíci
Bylo chladné ráno. Slunce právě vyšlo. Geza, tehdy ještě nižší kněz chrámu Moorova, vstal dřív, protože měl službu a musel udržovat posvátný oheň před sochami bohů. Než se najedl, šel se ještě projít do zahrady.
Když došel k zákrutu cesty nedaleko besídky, propadla se najednou před ním země. Na čisté rovině se z ničeho nic otevřela jáma.
Geza v prvním okamžiku zůstal klidný, protože si pomyslel, že se jen sesula půda podemletá podzemními vodami. Bylo mu sice divné, že to vypadá, jako by se země nepropadla, ale prostě zmizela, ale měl za to, že se mu to jen zdálo.
Přesto se zastavil a čekal. Zachvátil ho nejasný pocit neklidu.
Po nějaké chvíli se Gezovi zdálo, že slyší hlasy vycházející odněkud z jámy. Pak se ozval ostrý kovový zvuk.
Geza přistoupil blíž a nahlédl do jámy. Byla temná a hluboká. A v ní se pohybovaly jakési modré stíny.
Než si to všechno srovnal v hlavě a vzal nohy na ramena, vyšli z jámy čtyři lidé!
Ačkoliv se Geza už za okamžik dal na útěk, stačil si ještě obyvatele podzemí prohlédnout. Jejich postavy se mu do nejmenších podrobnosti vryly do paměti. Považoval je ovšem za zlé duchy.
Byli středně velcí a měli na sobě světle modrý přiléhavý šat. Zpočátku to ovšem nikdo za oblečení nepovažoval. I Gezovi se tehdy zdálo, že jsou nazí a že nebeská modrá kůže jejich těl ostře kontrastuje s jasně bílýma tvářema a rukama. Oči měli veliké, kulaté a velice světlé — tři z nich modré a jeden šedé. Mohutné čelo nad neobyčejně tenkým obočím zabíralo polovinu celé tváře. Bradu měli ostrou, ale nos a ústa docela normální.
První Gezův dojem byl, že jsou to děsivé, nepochopitelné nestvůry, mrtvolně bledé, jak se na duchy z podzemí sluší a patří. Později, když si na ně zvykl, změnil názor, a i když je nepovažoval zrovna za krásné, nezdáli se mu již tak nestvůrní. Cizinci měli ve svých rysech jakousi nezvyklou harmonii. Ke konci jejich pobytu připadali lidem už docela normální.
Tehdy se však Geza hrozně vylekal. Rozběhl se k domu, co mu nohy stačily, a docela zapomněl, že jako kněz má chodit pomalu a důstojně.
Vletěl do domu a vpadl do Denova pokoje. Ten ho přivítal udiveným a rozzlobeným pohledem. Na Gezovi bylo jasně vidět, že běžel, a to byl u kněze vážný přestupek.
Den vstal, rozzuřený v pomyšlení, že bude nucen potrestat bratra, kterého tehdy ještě velice miloval. To by byla hanba pro jejich rod, v němž se hodnost velekněze dědila již po mnohá staletí.
Viděl někdo Gezu, jak běží?
Než však stačil Den dát průchod svému hněvu, Geza promluvil.
„V zahradě.“ šeptal udýchaně, „vyšli ze země. čtyři. zlí duchové.“
Den se zamračil. To by tak scházelo, aby se Geza zbláznil. Blázni, jakožto lidé posedlí zlými duchy, byli házeni do posvátného ohně. Toto pravidlo nepřipouštělo výjimky.
Geza ukázal ven.
„Tak se podívej!“
Den pokrčil rameny a šel k oknu.
K domu přicházely čtyři světle modré postavy. Den Ještě nikdy podobné neviděl. Jeden z nich nesl v ruce malou černou kouli.
Den si ulehčeně oddychl. Geza se tedy nezbláznil.
Velekněz na zlé duchy nevěřil, a tak se ani trochu nevylekal. První, co ho napadlo, bylo, že si z nich někdo chce tropit žerty. A místo strachu, který zachvátil Gezu, pocítil Den chladnou zlobu. Dobře tedy. On ty vtipálky naučí zahrávat si s veleknězem!
Geza se vylekal ještě víc, když viděl bratra, jak energicky míří do zahrady, aby duchy přivítal. Chtěl jít za Denem, ale nemohl se hnout z místa. Stál jako začarovaný a bál se, že se Denovi stane něco strašného.
Viděl, jak velekněz míří pevným krokem ke čtyřem modrým bytostem, které se zastavily a zřejmě ho očekávaly. Pak se Denovy kroky zpomalily. Geza byl ochoten přísahat, že vždy chladnokrevný Den udělal pohyb, jako by se chtěl vrátit. Zůstal však stát.
„Kdo jste? Co tu chcete?“
Tohle mohl říci jedině Den! Geza však bratrův hlas nepoznával. Zněl nějak podivně a bezvýrazně. V té chvíli tomu Geza nevěnoval pozornost a myslel jen na to, jaký je jeho bratr chlapík.
Jestli jsou to doopravdy duchové, ať vidí, s kým mluví!