A najednou Geza uslyšel odpověď. Teprve teď si uvědomil, že skupina tvořená čtyřmi modrými a jednou černou postavou je od něho příliš daleko. Na tu vzdálenost je slyšet nemohl. Přesto však slyšel.
„Jsme vaši bratři,“ říkal jeden z těch čtyř. „Přišli jsme zdaleka a doufáme, že u vás budeme moci krátký čas zůstat.“
Hlas připadal Gezovi podivně známý a přitom nějak nezvyklý.
Den zase něco řekl, ale tentokrát to Geza neslyšel. Avšak odpověď byla zase zřetelná.
„Přišli jsme z naší vlasti, která je velice daleko. Považujte nás za přátele a bratry, kteří se dostali do neštěstí. Nic zlého vám neuděláme.“
Denovu otázku zase nebylo slyšet, ale odpověď ano.
„Všichni jsme děti slunce, my i vy. Jsme tedy bratři!“
Později se Geza dozvěděl, že se Dena zeptal, jak to, že znají jejich řeč.
„Neznáme ji vůbec,“ následovala podivná odpověď. „Mluvíme svým jazykem, ale ty nás slyšíš ve svém. Nediv se tomu. Později to pochopíš.“
Ale v tom se cizinec mýlil. Ani teď, ani později lidé nepochopili, jak je to možné. Tajemství zůstalo tajemstvím!
Geza si všiml, že se opodál objevili tři otroci z jejich domu. Užasle pohlédli na podivnou skupinu a pak hrůzou bez sebe padli na zem.
Den je také zpozoroval. Později přiznal, že nebýt otroků byl by asi také utekl. Před nimi si nemohl zadat, a tak zůstal.
Den pozval cizince do svého domu. Následovali ho bez váhání.
Tehdy Geza konečně procitl ze své strnulosti a byl zase schopen pohybu.
Den mluvil s duchy a nic se mu nestalo!
Když vešli do sálu pro hosty, uviděl Geza cizince zblízka.
Jejich oči se nějak zmenšily, ale Geza pochopil, že jen přivřeli vička. Teď, když už neměli tak kulaté oči, byli daleko podobnější lidem.
Den vybídl hosty, aby usedli na lavice pokryté kožišinami. Ti se klidně posadili. Zdálo se, že neznámé prostředí v nich nevzbuzuje ani stín údivu či zvědavosti. Jako by tu nebyli poprvé. jeden z nich nepouštěl z ruky předmět, který Den postřehl už z okna. Opravdu to byla černá koule. Tehdy ještě Den ani Geza netušili, že vidí jedno z nejpodivuhodnějších tajemství cizinců, a nevěnovali kouli zvláštní pozornost.
„Nebojte se nás!“ zazněl hlas jednoho z cizinců.
Slova byla jasně slyšitelná, Geza si všiml, že nezní v uších. Nebylo ani jasné, který z těch čtyř je pronesl, protože jejich rty zůstávaly nehybné.
„My se nebojíme,“ odpověděl hrdě Den. „Copak nevíte, koho máte před sebou?“
Otázka připadala Gezovi nevhodná, avšak kdosi z cizinců klidně odpověděclass="underline"
„Nevíme nebo spíše ještě před chvílí jsme to nevěděli. Teď jsme pochopní, že ty a tvůj bratr jste kněží.“
Geza už pochopil, že ten podivně známý hlas mu zvučí v hlavě a že, cizinci žádné zvuky nevydávají. Nešlo mu však na rozum, jak je může slyšet.
„Tvůj bratr myslí, že jsme duchové. Ale my jsme lidé jako vy, jen z jiné země. Říkáš, že se nás nebojíš. Ale tvůj bratr se bojí.“ Oči toho, který držel kouli, hleděly na Gezu. Pochopil, že to mluví on. „Nejsme duchové a není proč se nás bát. My se také nebojíme a vidíme vás poprvé.“
Den se najednou obrátil ke Gezovi.
„Přijdeš pozdě do chrámu,“ řekl.
Geza pochopil, že Dena cizincova slova urazila a dotkla se jeho hrdosti. Proto se rozhodl poslat bratra pryč. Sám se zřejmě doopravdy nebál.
„Už jdu,“ odpověděl pokorně Geza.
„Nebuď roztrpčený,“ řekl přátelsky cizinec. „Neodejdeme nikam a uvidíš nás, až se vrátíš.“ Geza odcházel.
„Nikomu ani slovo!“ křikl za ním Den drsně.
A již na odchodu Geza zaslechl, jak cizinec řekclass="underline"
„To je správné. Zatím by bylo předčasné o nás mluvit.“
Geza by samozřejmě Denův příkaz splnil a o cizincích by nemluvil, ale v chrámě už o podivných cizincích slyšeli a zasypali ho otázkami.
Zpráva už se rozletěla po celém městě. Den zapomněl na otroky, kterým nic nezakázal, a ti samozřejmě mluvili.
„Nic nevím,“ odpovídal Geza.
Od Dena se Geza dozvěděl, co se dělo po jeho odchodu.
Cizinci žádali o pohostinství a Den, který se nechtěl nechat obvinit ze zbabělosti, jim navrhl, aby se ubytovali v jeho domě. Souhlasili okamžitě.
Bál se Den svých hostí? Asi ano, ale nikdy se k tomu nepřiznal. Od počátku s nimi jednal s chladnou lhostejností, jako by neviděl ani v nich, ani v okolnostech, za nichž se objevili, nic neobvyklého. Pokud se to dalo posoudit, cizincům se takové chování líbilo. Až do konce pobytu jednali s Denem jako se sobě rovným a prokazovali mu velkou úctu.
„Potřebovali bychom.“ začal jeden z cizinců, avšak věta zůstala nedokončená. Poslední slovo Den neslyšel.
Všichni čtyři se na Dena pozorně podívali. Nejspíš pochopili či uhodli, co se v jeho mysli děje. Cizinec začal znovu.
„Potřebovali bychom místnost, v níž bychom mohli uložit tuhle kouli. Stačí, když v ní bude jen stůl.“
„A co vy?“ zeptal se Den udivený, že mluví o kouli a ne o sobě.
„My můžeme být kdekoliv, třeba v zahradě. Nebudeme vám překážet.“
„Proč byste překáželi?“ odpověděl Den, jehož údiv vzrůstal. Zdálo se mu, že ti lidé mluví samé nesmysly. „Dům je velký, pokojů je v něm mnoho. Vyberte si, který chcete.“
„Dovol nám umístit kouli na střeše je rovná.“
„Ale tam žádná místnost není.“
„Mohla by se postavit. To by nebylo těžké.“
„Moji otroci jsou vám k službám,“ řekl Den.
„Děkujeme ti. Neboj se, nebude to nijak namáhavé.“
„To není důležité,“ řekl Den. „Udělají všechno, ať to bude, nebo nebude namáhavé.“
Ovládal se. Ale po celou tu dobu měl nutkání zeptat se, odkud tihle tvorové přišli. Geza řekl, že ze země. Je to pravda?
„Řekni nám své jméno,“ požádali ho. „Jmenuji se Den.“
Čekal, že mu řeknou svá jména. Ale nedočkal se.
Den byl jedním z největších učenců své doby. Nebylo ostatně divu, byl kněz a vlastně jen knězi měli úplné vzdělání. Avšak i mezi nimi byl Den považován za mimořádného člověka.
Den nechápal a nemohl chápat, jakým způsobem se s nimi cizinci dorozumívají. Postřehl však to nejdůležitější. Slyšel jen ta slova, která sám dobře znal. Jak by tedy mohl slyšet jména, která mu byla neznámá?
Ukázalo se, že má pravdu.
„Nezlob se,“ řekl cizinec. „Ale to ti nedovedeme říct.“
„Rozumím,“ odpověděl Den. „Mluvíte bez zvuků. A vaše jména, která neznám, nemohu slyšet.“
„Máš pravdu,“ řekl cizinec. „Jsme rádi, že to chápeš.“
Den měl chuť se zeptat na mnoho věcí, považoval to však za neslučitelné se svou hodností velekněze, a tak mlčel. Od dětství mu vštěpovali, že kněz nesmí za žádných okolností projevit zvědavost. Lidé si musí myslet, že kněží vědí všechno.
Hned se však přesvědčil, že jeho podivní společníci žádné otázky nepotřebují.
„Chtěl bys vědět,“ řekl jeden z nich, „Jak s tebou mluvíme. To se ti pokusíme vysvětlit později. Chceš vědět, odkud jsme přišli. To ti nedokážeme vysvětlit vůbec. Můžeme ti jen ukázat, pomoci čeho jsme se sem dostali.“
Černá koule
Geza byl přitom, když otroci dokončili na střeše jejich domu podivuhodný pokoj pro cizince. Když mu skončila celodenní služba v chrámu, měl tři dny volna a tyto tři dny strávil ve společnosti podivných hostí.