Cizinci vystupovali skromně, snažili se své hostitele neobtěžovat a na každou otázku ochotně odpovídali. Někdy odpověděli ještě dřív, než tazatel stačil pronést jedno slovo. Toho si všimli i otroci, jejichž pověrečná hrůza vzrostla po tomto poznáni natolik, že bylo nesnadné je poblíž cizinců udržet.
Všechny kromě Reniho.
Gezův soukojenec a od dětství nejlepší přítel neprojevoval na pohled žádný strach. Postupně se tak stal prostředníkem, který přejímal od cizinců pokyny a předával je ostatním otrokům.
Otroci byli většinou nevzdělaní a divocí. Ani Denův a Gezův otec, ani Den po jeho smrti by nikdy nepřipustili, aby otrok získal sebemenší vzdělání. Ale Geza byl jiného názoru a poskytl svému příteli všechny vědomosti, které měl sám. Snad i to byl důvod, proč se Reni cizinců nebál.
Zpráva o nich se rychle rozšířila po celé zemi. Lidé byli zachváceni strachem i zvědavostí. Už druhý den po jejich příchodu se dům veleknězův stal poutním místem vysokých hodnostářů země. Už od rána se začala objevovat bohatě zdobená nosítka nesená otroky. Každý se snažil najít si k návštěvě přijatelnou záminku, protože po vzoru kněží se i šlechta za zvědavost styděla.
Dokonce i hrdí a pyšní vládci země, Roz a Bora, se postupně objevili u Dena. Ti si ovšem žádné záminky nevymýšleli a rovnou požádali Dena, aby jim cizince ukázal.
Bora přišel s dcerou. Tehdy ji Geza uviděl poprvé. Lana byla neobyčejně krásná, ale tvářila se ještě pyšněji než její otec. Gezu ohromilo, že se mladá dívka chovala k těm neobyčejným tvorům, které viděla poprvé v životě, naprosto lhostejně. Vrhla na ně jen letmý pohled a pak se od nich s líčeným zívnutím odvrátila. Sám Bora byl údivem, a snad i leknutím, bez sebe. Nepromluvil na cizince ani slovo a za chvíli spěšně odešel.
Zato Roz se zdržel dlouho. Seděl mlčky, pozorně si cizince prohlížel a mračil se víc a víc. Den svým hostům už řekl, koho mají před sebou. Avšak na cizince to udělalo pramalý dojem. Roz tím byl dotčen. Prudce se zvedl, vyzval Dena, aby ho následoval a vyšel ven.
Dlouho spolu o samotě rozmlouvali. Roz trval na tom, aby byli cizinci okamžitě popraveni, protože ohrožují klid v zemí. Denovi se ho jen s námahou podařilo uklidnit a přesvědčit, že musí nejdřív zjistit, co jsou ti cizinci zač, odkud přicházejí a jaké mají úmysly. Nakonec Roz souhlasil. Tehdy Den požádal, aby byli cizinci chráněni před lidskou zvědavostí. To bylo i Rozovým přáním a tak vydal příkaz, že kdo se přiblíží k domu veleknězovu, bude potrestán smrtí.
„Od nich se můžeme lecčemu naučit,“ vysvětlil Den bratrovi. „Proto jsem přemluvil Roza, aby je ušetřil.“
„Ty myslíš, že by je vůbec bylo možné popravit?“ zeptal se Geza, který je stále ještě nepovažoval za obyčejné smrtelníky.
„Nevím,“ odpověděl Den a stín znepokojení mu přeletěl přes tvář.
Vědomosti cizinců byly opravdu neobyčejné a Den i Geza měli brzy možnost se o tom přesvědčit. Podle jejich pokynů zhotovili otroci dřevěnou kostru sedmistěnného pokoje a umístili ji na střeše, ve které prorazili vstupní otvor. Ve všech sedmi stěnách byly čtvercové otvory a na stropě sedmihranný. Pak otroci přinesli nově zhotovený nízký stůl ve tvaru pětiúhelníka.
Potom poslali cizinci otroky pryč.
Co se dělo po jejich odchodu, na to Den i Geza do smrti nezapomenou.
Cizinci přinesli do tohoto neobvyklého pokoje, pokud se tomu vůbec tak dalo říkat, svou černou kouli.
Jeden z nich vyňal úzký proužek z neznámého světlého kovu a pečlivě odměřil vzdálenost od povrchu stolu k jakémusi pomyslnému bodu v prostoru. A na toto místo položili černou kouli a upustili ji.
Den i Geza nevěřili svým očím. Koule nespadla.
Stálo je obrovskou námahu, aby se přinutili zůstat.
Jeden z cizinců se podíval na jejich strachem pobledlé tváře a usmál se.
„To nic,“ řekl. „Přijde čas, kdy i vy, myslím tím lidi, pochopíte.“
Vzrušením nedokázali nic odpovědět.
Cizinci poodstoupili od stolu a koule se najednou rozsvítila jasným, bílým světlem. Světlem tak silným, že předměty vrhaly zřetelné stíny, ač byl slunečný den.
Pak začalo světlo postupně slábnout, až se změnilo v úzký bílý paprsek, který po chvíli zezelenal a najednou začal kroužit po povrchu stolu.
To už bylo příliš. Sotva by se našel na zemi člověk, který by tohle vydržel. Zapomněli na všechnu kněžskou důstojnost a vrhli se k poklopu.
Když se ocitli dole v Denově pokoji, podívali se na sebe a rozesmáli se. Mnohem později se tomuto stavu začalo říkat hysterie.
Trvalo chvíli, než se uklidnili. První promluvil Geza. „Co to bylo, Dene. Myslel jsem, že přijdu o rozum.“
Den dlouho mlčel.
„Nikomu, Gezo, slyšíš, nikomu ani slovo! Tajemství těchto lidí musí být jenom naše!“
„Lidí? Copak ty je považuješ za lidi?“
„Samozřejmě. Jsou jiní než my, ale jsou to lidé.“
Tehdy poprvé použil Den tohoto rčení, ke kterému se později tak často vracel.
Den si dělal starostí, jak budou cizinci pohlížet na jejich zjevný útěk. Věděl, že zpozoruje-li u nich jen náznak výsměchu, tak je sám bez váhání pošle na smrt.
Avšak cizince ani nenapadlo se jim vysmívat.
Den a Geza se s nimi setkali u oběda. Cizinci jedli normální stravu, avšak odmítali maso. Na Denův příkaz dostávali tedy výhradně rostlinná jídla.
Po jídle odešli cizinci do svého pokoje, až na jednoho, který pak s Denem a Gezou dlouho rozmlouval.
Opatrně, aby se nedotkl hrdosti hostitelů, opakoval cizinec to, co řekl už nahoře. Žádal, aby velekněz přesvědčil lidí o tom, že cizinci nechtějí nikomu ublížit a že se jich nikdo nemusí bát. Naopak, lidé této země se od nich mohou mnohému naučit. Například léčit nemoci, se kterými si nikdo neví rady. Řekl, že se tu dlouho nezdrží, že tu jsou vlastně jen omylem, protože se spletli v čase. (Co to povídá, pomyslel si Geza. Asi blouzní, napadlo Dena). Ale když už se to stalo, musí se nějakou dobu zdržet, než budou moci v cestě pokračovat.
„Kam?“ zeptal se Den.
„K jiným lidem,“ následovala odpověď. „K těm, kteří nám mohou poskytnout pomoc. Jinak bychom se nemohli vrátit zpět do vlasti.“
„Chcete tedy do jiné země?“
„Ne, k jiným lidem.“
„Jakou pomoc potřebujete?“
„Na to ti nemohu odpovědět. Musel bych použit slova, která neznáte. Nerozuměli byste mi.“ Den přikývl, i když z toho ze všeho nebyl moudrý. Cizinec pokračovaclass="underline"
„Ukážeme vám mnoho zajímavého. Náš příchod zvětší vaše znalosti a upevní vaši vládu nad přírodou.“
„Ano, to bychom chtěli,“ odpověděl pevně Den. „Dobře. To je i v našem zájmu.“
Když ještě týž večer na pozvání cizinců Den i Geza znovu vystoupili nahoru, povšimli si v sedmihranném pokoji ohromujících změn.
Koule visela na stejném místě a jasně vše osvětlovala. Povrh stolu byl však teď hladký a lesklý, jako vodní hladina a koule se v něm odrážela. Na okraji se objevily dva malé výstupky, jakoby kostěné. Dvojitý rám ze dřeva byl teď zřejmě vyměněn a dřevo nahrazeno nějakým jiným materiálem.
Nejpodivuhodněji se však změnily otvory ve stěnách a ve stropu. Den i Geza si hned při vstupu všimli, že silný vítr sem zvenčí neproniká. Přesto se zdálo, že otvory jsou otevřené. Den přistoupil k nejbližší stěně a nataženou rukou se dotkl čehosi pružného, jakési silně napjaté látky. To cosi bylo však naprosto neviditelné.