Den i Geza se znovu vylekali, ale tentokrát to dokázali před svými hosty skrýt.
Stmívalo se a světlo koule bylo stále jasnější.
Později se Geza s Denem dozvěděli, že tehdy vyšlo do ulic celé město. Lidé se dívali na nevysvětlitelnou záři nad domem velekněze a strach se šířil jako povodeň. Dva lidé tu noc hrůzou zemřeli a čtyři ztratili rozum a museli být příštího dne vrženi do posvátného ohně.
Roz a Bora obklopeni rádci a sloužícími vyšli na střechu svého paláce a dlouho tam stáli, vystrašeni ne méně než jejich poddaní.
A zatím Den a Geza viděli takové věci, že byl div, že také oni nepřišli o rozum.
Cizinci je vyzvali, aby přistoupili k pětihrannému stolu. Světlo koule znovu pohaslo, změnilo se v úzký kužel, který mířil do středu stolu. A odtud se začal objevovat jeden obraz za druhým a šířit se odtud po celé ploše stolu. A ty obrazy se pohybovaly. Nikdo je nekreslil, objevovaly se samy od sebe, všechny ve stejném černobílém tónu a budily dojem skutečnosti. Žádný malíř na zemi by nic takového nedokázal.
Na obrazech bylo vidět domy, lidi, přírodu. Podivné domy, podivnou přírodu a podivné lidi podobné čtyřem cizincům.
Mezi domy po ulicích zcela nepodobných ulicím země Moorovy jezdily velice rychle jakési vozíky. Nebyla do nich zapražena ani zvířata, ani otroci. Pohybovaly se samy od sebe a seděli v nich lidé. Některé vozíky jiného tvaru létaly ve vzduchu a i v nich byli lidé podobní cizincům.
„Vidíte naši vlast,“ řekl cizinec.
Kde, ve které části světa se mohla rozkládat tak podivná a neobyčejná země? Nikdo o ničem takovém nikdy neslyšel.
„Kde leží vaše vlast?“ zeptal se Den.
„Velice daleko. A my se do ní bez pomoci lidí nemůžeme vrátit.“
„Nedávno jste odmítli říct, jakou pomoc potřebujete. Teď jste to řekli. Dáme vám loď, na které doplujete třeba na konec světa.“
„Loď nám nepomůže. Tam se nedá plout po vodě.“
„Ať už je to kdekoliv, je možno se tam dostat.“
„To ano, ale ne.“ Cizinec bud váhal s odpovědí, nebo mu chyběl výraz. Dál už o tom nemluvili.
Den ani Geza nespouštěli s povrchu stolu oči. Jeden obraz střídal druhý. Byla zde města, jednotlivé domy, pole, po kterých se pohybovaly jakési podivné mechanismy, zahrady a snad i lesy s neznámými rostlinami. Všude bylo vidět lidi, kteří dělali cosi nepochopitelného, a všude létaly s lidmi ty podivné vozíky podobající se ptákům.
Studený pot vyvstal na čele obou kněží. Cítili, že ještě chvíli a utečou jako ráno.
Živé obrazy najednou zmizely. Na jejich místě se objevily dlouhé řádky nesrozumitelných znaků. Cizinci se sklonili a pozorně si znaky prohlíželi.
„Ještě nic nevědí,“ řekl jeden z cizinců po chvíli.
„A my jim nemůžeme podat zprávu,“ ozval se hlas druhého cizince. Pak se obrátil k Denovi:
„Omluvte nás,“ řekl, „ale dnes už vám nic neukážeme. Dostali jsme z domova nepříznivé zprávy.“
„Ty obrazy.“ řekl Den. „Chcete říct, že sem přišly z vašeho domova?“
„Ano, tam mají stejnou kouli, jako je tato. Jsou mezi sebou spojeny, ale naše může jen přijímat a nemůže nic vyslat. V tom je naše neštěstí.“
„Čím jsou spojeny?“ Den se podíval na kouli, která visela k ničemu nepřipoutána, a pokrčil rameny.
„To ti nedovedu vysvětlit,“ řekl cizinec.
Zdálo se jim, že přivřené, protáhlé oči cizince na ně hledí se zármutkem a s utajovanou bolestí. Ale snad se jim to jen zdálo.
Cizinci
Na tři případy, při nichž se projevily nejen mimořádné znalosti, ale i mimořádná povaha modrých hostí, se Geza pamatoval zvlášť dobře.
Jeden z četných otroků, už starší muž, spadl při práci v zahradě ze žebříku a zlomil si nohu. Den se na to díval z okna.
S otroky se v takových případech nedělaly žádné okolky. Mladé a silné se někdy ještě pokoušeli léčit, ale staré prostě zabíjeli. A zlomenina znamenala smrt v každém případě — léčila se příliš dlouho a zanechávala trvalé následky.
Den přikázal, aby starce zabili.
Dva otroci se přiblížili k nešťastníkovi, aby pánův příkaz vyplnili.
Geza stál nedaleko. Názory, které mu byly od dětství vštěpovány, mu nedovolovaly, aby se do toho pletl, bylo mu však otroka líto a být na Denově místě, jednal by asi jinak.
Ostrý nůž už byl připraven, aby prořízl hrdlo oběti A najednou, Geza to viděl velice dobře, se ruka mladého otroka křečovitě zkroutila a nůž vypadl na zem. Jako by smrtící ruku zachytil někdo neviditelný.
Geza uviděl jednoho z cizinců, který se k nim rychle, skoro během, blížil.
Nevšímaje si Gezy a otroků klekl si vedle postiženého.
Gezu zachvátil hněv. Ať už jsou ti cizinci kdokoli, v žádném případě nemají právo vměšovat se do vnitřních záležitostí domu. Rozkaz k usmrcení otroka vydal Den, velekněz a třetí osoba v zemi.
Chtěl to cizinci říci, ale nestačil.
„Zabíjet člověka za to, že si zlomil nohu, je kruté,“ řekl cizinec. „Dovol mi, abych ho vyléčil. Když bude zdravý, nebude proč ho zabíjet.“
„Zdravý už nebude,“ odpověděl Geza. „Ale o to nejde. Den přikázal, aby byl usmrcen a tak zemře, ať zdravý, či nemocný. Nepleť se do toho a odejdi!“
Cizinec vstal. Chvíli se na Gezu upřeně díval a zdálo se, že váhá. Pak zřejmě pochopil, že doopravdy nemá právo porušovat zákony cizí země. Vrhl ještě na odsouzeného otroka pohled plný smutku a pak se obrátil k odchodu.
„Počkej!“
To řekl Den, který zatím nepozorovaně přišel.
„Zmýlil ses,“ pokračoval chladně Den, „když jsi o něm mluvil jako o člověku. To není člověk, ale otrok.“
„Otrok je také člověk,“ odpověděl cizinec. „Zvíře to přece není.“
„Především je to můj majetek. A mohu ho zabít, když chci. Ale ty jsi řekl, že ho dovedeš vyléčit. Dovolím ti to tedy!“
Geza pochopil, že Den chce vidět, jak při tom bude cizinec postupovat. Věděl však dobře, že odsouzený otrok stejně zemře. Den neměl ve zvyku měnit své příkazy.
Cizinec to však patrně také pochopil.
„Slibuješ, že ho ušetříš, když bude zdráv?“ zeptal se.
Den rozzlobeně stáhl obočí.
„To je má věc,“ odpověděl příkře.
„Dokud mi nedáš slovo, nebudu léčit. Nemělo by to smysl, kdyby měl stejně zemřít.“
Zvědavost byla zřejmě silnější, a tak Den ustoupil.
„Dobře,“ řekl, „slibuji, že svůj příkaz změním, když bude zcela zdráv.“
„To stačí!“ řekl cizinec.
Pak znovu pokleknul a položil ruku na čelo otroka, který během jejich rozhovoru několikrát kolísal mezi životem a smrtí.
Den, Geza a dva mladí otroci, kteří zůstali, protože nedostali příkaz, aby odešli, viděli, jak postižený okamžitě zavřel oči, jako by usnul.
„Teď nebude bolest cítit,“ řekl cizinec. „To je velice hluboký spánek.“
Den se ušklíbl. Ani ho nenapadlo starat se o to, co cítí otrok.
Cizincovy pohyby byly jisté a navyklé, jako by nikdy nedělal nic jiného, než léčil zlomené nohy.
Zlomenina byla veliká. Kost protrhla kůži a čněla z rány.