Několik obratných pohybů bílých rukou a zlomená kost se vrátila na své místo. Krev hojně se řinoucí z rány se zastavila.
Cizinec položil obě ruce na místo zlomu a nějakou chvíli v té poloze zůstal. Oči měl zavřené a na vysokém čele mezi nimi se mu vytvořila hluboká vráska. Jeho postoj vyjadřoval obrovské napětí.
Pak ruce odtáhl. Rána neexistovala! Na jejím místě bylo vidět jen sotva znatelnou narůžovělou jizvu. Cizinec znovu položil ruku na otrokovo čelo. Stařec okamžitě otevřel oči.
„Vstaň a jdi!“ řekl cizinec.
A otrok vykonal příkaz došlapuje pevně na čerstvě zlomenou nohu. Odešel a ani se Dena neptal na dovolení.
„Splnil jsem svůj slib,“ řekl cizinec.
Dýchal těžce jako při silném vyčerpání.
„A já splním svůj,“ odpověděl mu Den. „Musíš mě to ale naučit!“
„To bude těžké,“ řekl cizinec. „Tvůj mozek, to asi nedokáže. Ale zkusit to můžeme.“
Geza se později dozvěděl od Dena, že se zkouška konala, avšak bezvýsledně. Den pokyny cizinců nepochopil.
Druhý případ se stal krátce po prvním.
Cizinci se zúčastnili na Denovo pozvání slavnostního obřadu v chrámu. Přišil brzo, když tam ještě nebyli lidé, právě v okamžiku, kdy měla být vržena do posvátného ohni žena, která ztratila rozum.
Nižší kněží už šílenou, která se bezdůvodně smála, nesli k hlubokému výklenku, v němž hořel posvátný oheň.
Cizinci jako vždy okamžitě pochopili, co se děje. A nebylo pochyby o tom, že na jejich zásah kněží z ničeho nic ženu dva kroky od výklenku pustili.
A zase jeden z cizinců Dena požádal, aby mu dovolil šílenou vyléčit.
Den ochotně souhlasil. Neměl žádné důvody si přát smrt ženy, která nebyla otrokyní. Jestliže ji vyléčí, tím líp.
Žena se přestala smát, když jí cizinec položil ruku na čelo. Dívala se mu do očí, které viděla poprvé v životě, a nejevila údiv ani strach. To trvalo dlouho. Ale když cizinec sňal ruku z jejího čela, žena se znovu rozesmála.
Den čekal. Kolem něho stálo několik kněží, kteří byli strachem bez sebe.
Cizinec svěsil hlavu a jeho postoj vyjadřoval zoufalství. Den pochopil, že se léčení nepodařilo, a zaradoval se. Přes svá prohlášení si přece jen nebyl jist, zda to náhodou nejsou bohové. A teď už si mohl být jist. Bohové musí být všemocní, jinak nejsou bohy. Cizinci nedokázali vyléčit šílenou, nejsou tedy všemocní.
„Nemůžeš ji vyléčit?“ zeptal se.
„Bohužel ne. Ušetři ji však!“
„To nezáleží na mně,“ odpověděl Den. „To stanoví zákon. Smrt v posvátném ohni není trestem, ale dobrodiním. Tak umírají i služebníci chrámu, jestliže se rozhodnou svůj život dobrovolně ukončit.“
Dal znamení kněžím.
Ale žena najednou padla k zemi. Den se k ní sklonil a zjistil, že je mrtvá. Podíval se bezděky na cizince. Ten klidně prohlásiclass="underline"
„Ano, zabil jsem ji. Smrt v ohni je bolestivá. Chtěl jsem ji toho ušetřit.“
Den neměl čas na rozmyšlenou. Věděl, že cizincovu větu slyšeli všichni v chrámu. To bylo otevřené pobuřování proti zákonům země, proti kněžské moci. A Den byl povinen buřiče okamžitě potrestat smrtí. Kdyby to neudělal, ztratil by hodnost velekněze.
Současně Den věděl, že to za nic na světě neudělá. Poslat na smrt tuhle tajemnou bytost bylo příliš riskantní a Den si nebyl výsledkem takového pokusu jist.
Zůstával tedy skloněn nad mrtvolou ženy a usilovně hledal východisko.
Najednou se Den napřímil.
„Kdybys to doopravdy udělal,“ řekl chladně k cizinci, „musel bys sám zemřít. Naštěstí ses zmýlil. Nezemřela, ale ztratila vědomí. To je od toho tvého nepodařeného léčení. Tvá slova jsou zločinná, ale, ty jsi cizinec a neznáš naše zákony. Odpouštím ti tedy! Uvrhněte ji do ohně!“ přikázal.
Mrtvola ženy zmizela v plamenech.
„Jsou důvtipní,“ řekl Den, když bratrovi o té příhodě večer vyprávěl. „Neřekl ani slovo a hned pochopil. Ale ta žena byla doopravdy mrtvá.“
„A čím ji zabil?“ zeptal se Geza.
„Nevím. Nechápu to. Dovedou zabít zřejmě na dálku a beze zbraně.“
„Ale takhle by nás mohli klidně pobít všechny.“
„Jenže to by oni nikdy neudělali,“ odpověděl s přesvědčením Den.
Třetí případ utkvěl Gezovi zvlášť dobře v paměti. Hrůza z nepochopitelné síly cizinců den ze dne rostla. Lidé se Denovu domu z dálky vyhýbali. Rozův příkaz byl naprosto zbytečný. Strach přemohl i tu nejsilnější zvědavost. Když se cizinci objevili na ulici, chodci se poschovávali, kde se dalo. Jen zřídka se jim podařilo s někým mluvit, i když o to zřejmě stáli. Všichni kromě Dena a Gezy se jim vyhýbali.
Otroci v domě Danově pociťovali ještě větší hrůzu. Byli nuceni žít v blízkosti cizinců a přitom nesměli utéci. Co chvíli viděli na vlastni oči projevy tajemné moci cizinců.
Nebylo tedy divu, že jednomu z otroků selhaly nervy. Z té neustálé hrůzy, v níž žil, se náhle pomátl a udeřil jednoho z cizinců palicí. Geza to viděl od dveří domu. Z otroků byl u toho jen Reni. Rána zasazená s velikou silou dopadla na hlavu cizince. Geza mimoděk zavřel oči, přesvědčen, že uvidí mrtvolu s roztříštěnou hlavou.
Ale když se odvážil zase vzhlédnout, viděl něco docela jiného. Cizinec nejenže zůstal živ, ale zdálo se, že vůbec žádnou ránu nedostal. Stál u otroka, který ho udeřil, a něco mu říkal. Palice se válela na zemi.
Geza vyšel do zahrady. Přímo před jeho očima byl učiněn pokus zabít hosta. Jen nejpřísnější okamžitý trest mohl ospravedlnit pány domu. Cizinec ho přivítal s úsměvem.
„Ještě, že tě ten darebák nezasáhl,“ řekl Geza. „Bude přísně potrestán.“
„Ale zasáhl,“ uslyšel Geza nečekanou odpověď. „Udeřil mě tak silně, že mu zbraň vypadla z ruky, ale přesto tě prosím, abys to bral, jako že se nic nestalo.“
„To je vyloučeno!“ odpověděl Geza. „Takový čin nemůže zůstat nepotrestán. K čemu by to vedlo!“
„Chápu tě,“ řekl cizinec. „Ale uvaž, že to neviděl nikdo než ty a tvůj přítel, a ten bude mlčet. Nikdo se to nedoví.“
„A co on?“ Geza ukázal na nehybně stojícího otroka. „Bude o tom vykládat ostatním!“
„Nebude. Ani o tom neví.“
„Slyší přece, co si povídáme.“
„Neslyší. Ale teď už zase bude slyšet, tak o tom přestaňme mluvit. Zeptej se ho, co tu dělá.“
Geza ani na okamžik nepochyboval, že cizinec mluví pravdu, i když ničemu nerozuměl.
„Co tu děláš?“ zeptal se otroka.
„Pán mě volal,“ odpověděl otrok. „Čekám, až řekne svá přání.“
Nebylo pochyb o tom, že si otrok nic nepamatuje. „Jdi!“ přikázal Geza. „Pán už tě nepotřebuje.“ Otrok se vzdálil.
„Nebudeš o tom mluvit, ano?“ zeptal se cizinec.
„Nebudu,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Geza. „Ale vysvětli mi to. jste snad nesmrtelní?“
„Jsem smrtelný jako každý jiný,“ odpověděl cizinec. „Ale proti násilné smrti jsme dobře zajištěni. Bez toho bychom se nemohli vydat na cestu, kterou jsme nastoupili.“
Geza nepochopil nic, ale už se dál nevyptával. Večer se v přítomnosti Dena cizinců zeptaclass="underline"
„Jsou u vás také otroci?“
„Ne,“ následovala odpověď. „Je to ostatně nepřirozené.“
„Neznám zemi, kde by nebyli otroci,“ namítl Geza.
„To je možné, ale přesto takové země existují.“
„Jestliže nemáte otroky,“ řekl Geza a nechápavě pokrčil rameny, „tak kdo pracuje?“
„Děláme si všechno sami“.
„To přece není vůbec možné,“ namítl Geza.
„Ale je,“ řekl cizinec. „My zase nemůžeme pochopit, proč nepovažujete otroky za lidi. Vypadají úplně stejně jako vy.“
„Mýlíš se,“ odpověděl Den. „Otroci jsou hloupí jako zvířata.“
„Když je ničemu neučíte, tak není divu Ale pověz,mi ty,“ obrátil se na Gezu, „tebe přece kojila otrokyně a jejího syna považuješ za přítele, i když je otrokem. Proč necháte své děti kojit otrokyněmi, když je považujte za zvířata?“
„Tak je to u nás zvykem,“ vložil se do toho Den, který jen těžko skrýval podráždění. „Pijeme mléko čtyřnohých zvířat, tak proč bychom nemohli pít dvounohých?“
„Jíte také maso čtyřnohých,“ namítl cizinec, „a otroky přece nejíte. Dobře, nechme rozhovoru, který ti není příjemný. Promiň mi to.“
„Já se nezlobím.“ Den vstal. „Jsi cizinec a máš jiné představy. Nesmíš se ale zlobit ani ty, když ti řeknu, že mi tvé názory připadají barbarské.“
Tím rozhovor skončil.
Když se Geza vrátil do svého pokoje, přemýšlel o tom, co slyšel. Cítil, že cizinec neměl tak docela nepravdu. Myslel přitom na Reniho. Den nevěděl o Reniho vzdělání. Odhalit toto tajemství by znamenalo ohrozit Reniho život. Vždyť i váleční zajatci, pokud byli vzdělaní, byli pobíjeni.
Reni neměl o nic horší vzdělání než třeba Den. V dětství Geza Reniho učil prostě z klukovské svévole a později proto, že ho o to Reni prosil. Geza svého přítele z dětství upřímně miloval.
Dřív o tom Geza příliš neuvažoval, ale po tom, co slyšel od cizinců, se mu přímo nabízela otázka, zda je Reni hloupější než Den nebo on. Krok za krokem, slovo za slovem vybavoval si Geza Reniho chování a činy, snažil se vybavit si v duchu jejich rozhovory. A čím víc vzpomínal, tím mu bylo jasnější, že Reni za nimi nezůstává v ničem pozadu. Ba co víc, Reniho myšlenky se teď zdály Gezovi zralejší a moudřejší než Denovy úvahy na stejné téma. A přitom byl Reni otrokem stejně jako jeho otec a děd.
Znamená to tedy, že cizinec má pravdu?
Geza vyskočil a začal přecházet z rohu do rohu.
Ale i kdyby měl pravdu, co z toho? Copak je možné dát všem otrokům vzdělání? Kdo by potom pracoval? Ne, takovéhle úvahy k ničemu nevedou. Geza začínal mít na cizince zlost za to, že ho vytrhli z jeho klidu a vzbudili v něm tyhle pochybnosti. A nakonec si řekl, že nemá smysl o tom všem přemýšlet.
Přemýšlel o tom však ještě příští den a pochybností se už nezbavil. Pozvolna se začal dívat na svět jinýma očima než dřív. Zrno zasazené cizinci začalo klíčit.