„Jestliže nemáte otroky,“ řekl Geza a nechápavě pokrčil rameny, „tak kdo pracuje?“
„Děláme si všechno sami“.
„To přece není vůbec možné,“ namítl Geza.
„Ale je,“ řekl cizinec. „My zase nemůžeme pochopit, proč nepovažujete otroky za lidi. Vypadají úplně stejně jako vy.“
„Mýlíš se,“ odpověděl Den. „Otroci jsou hloupí jako zvířata.“
„Když je ničemu neučíte, tak není divu Ale pověz,mi ty,“ obrátil se na Gezu, „tebe přece kojila otrokyně a jejího syna považuješ za přítele, i když je otrokem. Proč necháte své děti kojit otrokyněmi, když je považujte za zvířata?“
„Tak je to u nás zvykem,“ vložil se do toho Den, který jen těžko skrýval podráždění. „Pijeme mléko čtyřnohých zvířat, tak proč bychom nemohli pít dvounohých?“
„Jíte také maso čtyřnohých,“ namítl cizinec, „a otroky přece nejíte. Dobře, nechme rozhovoru, který ti není příjemný. Promiň mi to.“
„Já se nezlobím.“ Den vstal. „Jsi cizinec a máš jiné představy. Nesmíš se ale zlobit ani ty, když ti řeknu, že mi tvé názory připadají barbarské.“
Tím rozhovor skončil.
Když se Geza vrátil do svého pokoje, přemýšlel o tom, co slyšel. Cítil, že cizinec neměl tak docela nepravdu. Myslel přitom na Reniho. Den nevěděl o Reniho vzdělání. Odhalit toto tajemství by znamenalo ohrozit Reniho život. Vždyť i váleční zajatci, pokud byli vzdělaní, byli pobíjeni.
Reni neměl o nic horší vzdělání než třeba Den. V dětství Geza Reniho učil prostě z klukovské svévole a později proto, že ho o to Reni prosil. Geza svého přítele z dětství upřímně miloval.
Dřív o tom Geza příliš neuvažoval, ale po tom, co slyšel od cizinců, se mu přímo nabízela otázka, zda je Reni hloupější než Den nebo on. Krok za krokem, slovo za slovem vybavoval si Geza Reniho chování a činy, snažil se vybavit si v duchu jejich rozhovory. A čím víc vzpomínal, tím mu bylo jasnější, že Reni za nimi nezůstává v ničem pozadu. Ba co víc, Reniho myšlenky se teď zdály Gezovi zralejší a moudřejší než Denovy úvahy na stejné téma. A přitom byl Reni otrokem stejně jako jeho otec a děd.
Znamená to tedy, že cizinec má pravdu?
Geza vyskočil a začal přecházet z rohu do rohu.
Ale i kdyby měl pravdu, co z toho? Copak je možné dát všem otrokům vzdělání? Kdo by potom pracoval? Ne, takovéhle úvahy k ničemu nevedou. Geza začínal mít na cizince zlost za to, že ho vytrhli z jeho klidu a vzbudili v něm tyhle pochybnosti. A nakonec si řekl, že nemá smysl o tom všem přemýšlet.
Přemýšlel o tom však ještě příští den a pochybností se už nezbavil. Pozvolna se začal dívat na svět jinýma očima než dřív. Zrno zasazené cizinci začalo klíčit.
Reni
Běžel čas a Den i Geza si na své modré hosty stále víc a víc zvykali. Už jím nepřipadali nijak zvlášť neobvyklí. I na jejich způsob řeči si už oba natolik zvykli, že nevědomky stále častěji kladli otázky nebo odpovídali, ne nahlas, ale v duchu. A nepociťovali přitom žádný strach. Člověk si zvykne na všechno.
Den byl rád, že se cizozemcům nedaří navázat styky s jinými lidmi a že jsou odkázáni jen na jeho a Gezovu společnost. To odpovídalo jeho záměrům využít pobytu cizinců k posílení moci kněžské kasty a zvláště moci veleknězovy.
A asi by se velice divil a zlobil, kdyby věděl, že kromě nich existuje ještě někdo, kdo s cizinci dlouze a obsáhle beseduje a s kým i cizinci mluví raději než s ním a Gezou.
Tím člověkem byl Reni.
Bezprávné a ponižující postavení mladého otroka vyvolávalo v cizincích hluboký soucit, tím spíše, že brzo přišli na to, že Reni je nejinteligentnější člověk, s nímž se zde setkali. A tak rádi odpovídali na jeho zvídavé otázky směřující jen k poznání, bez všelijakých zištných cílů, jaké sledoval Den. Jeho záměry cizinci snadno uhodli a samozřejmě jimi nebyli nadšeni.
Cizinci si byli vědomi, že tím vystavují otroka velikému nebezpečí. A byli proto opatrní. Až do konce jejich pobytu v zemí nikdo neměl o jejich besedách ani nejmenší tušení. V tom jim nejvíc pomohl sám Reni, který ještě dřív než jeho pánové přišel na to, že s cizinci se dá mluvit i se zavřenými rty.
Cizinci zůstali na povrchu země všeho všudy tři měsíce, přesněji osmdesát dní. Pro Reniho byla tahle krátká doba dobou jeho znovuzrození. Když cizinci odešli, zanechali zde úplně jiného člověka.
Pokaždé když jim za všechno děkoval, uslyšel mladý otrok tutéž záhadnou odpověď: „To je v našem zájmu.“
Co ta slova znamenala, nemohl pochopit ani Reni.
Den i Geza byli nepříjemně překvapeni, když jim cizinci oznámili, že přišel čas odchodu.
„Kam byste šli?“ zeptal se Den. „Copak se vám u nás nelibí?“
„Budeme na vás vždycky vzpomínat v dobrém,“ odpověděl cizinec. „Ale nemůžeme tu zůstat věčně. Musíme splnit svůj úkol. Odejdeme teď tam, odkud jsme vyšli.“
„Tedy pod zem? To nechápu, vždyť jsi sám říkal, že potřebujete pomoc, jinak že se nemůžete vrátit domů.“
„Nezůstaneme pod zemí. Vyjdeme zase, ale u jiných lidí.“ Cizinec se podíval na Dena upřeně a vzdychl. „Chtěl jsem s vámi ale mluvit o něčem jiném. Moji přátelé se domnívají, že vám tu máme nechat černou kouli a stůl, protože by to mohlo být prospěšné. Já s nimi nesouhlasím. Jsem sám proti třem. Koule vám tedy zůstane. Mohu vám však poradit. A já vám radím, abyste kouli a stůl zničili, abyste je svrhli do moře. Udělejte to a nebudete litovat.“
Ještě ten den cizinci odešli. Den a Geza je doprovázeli a viděli, jak zmizeli v podzemní skrýši. Jáma, která se kdysi vytvořila před Gezovýma očima, byla okamžitě zasypána. O to cizinci žádali. Teprve později napadlo Dena prorazit podzemní chodbu ke dveřím.
Cizincovy rady Den neuposlechl. Nejdříve to odkládal na pozdější dobu, protože obrazy na povrchu stolu, které ho cizinci naučili vyvolávat, ho příliš lákaly. Pak si na denní návštěvy sedmistěnného pokoje příliš zvykl a už se nedokázal s podivuhodnými přístroji rozloučit.
Obrazy se nikdy přesně neopakovaly. Pokaždé byly jiné, jako by byly živé. Proč tomu tak bylo, nemohl Den pochopit. Že obrazy přicházejí pomocí koule až z vlasti cizinců, tomu nemohl uvěřit. To bylo nad jeho chápání.
Stejně jako obrazy zajímaly Dena nápisy. Vydržel se na ně dívat celé hodiny a snažil se uhodnout jejich smysl. Jeho námaha však byla marná.
Cizinci odešli. Byli pohřbeni v hlubinách země, ve své kulaté skrýši a najednou se odtud ztratili. Kam mohli zmizet? Říkali, že vyjdou u jiných lidí. Co tím mysleli?
Den přes všechnu snahu nenalézal na tyto otázky odpověď.
Měnil se před očima. Se strachem a lítostí pozoroval Geza, jak jeho bratr rychle a nepochopitelně stárne. Ničím se nepodobal dřívějšímu Denovi. Byl to teď sešlý stařec s mladýma očima, podrážděný, zlý a útočný.
Život otroků se změnil v peklo. Jako by se mstil za své neúspěchy, Den s chladnou krutostí trestal otroky za sebemenší provinění a nešetřil ani starce a děti. Nenáviděli a báli se ho.
Jeho moc v zemi byla teď skoro bezmezná. Na cizince se pomalu zapomínalo a všechen dřívější strach z nich se přenesl na Dena. Tajemné světlo v jeho domě se rozsvěcovalo večer co večer a stejně jako dřív budilo všeobecnou hrůzu. Den se od cizinců naučil věci, o kterých se nikomu ani nesnilo. Podařilo se mu vyléčit na smrt nemocné lidi. Z cínu, kterého se používalo na výrobu nádobí, a z mědi, z níž se zhotovovaly zbraně, dovedl smíchat nový, zázračně tvrdý kov. Naučil zemědělce obdělávat půdu tak, aby se zvýšila úroda. Ale nikdo za to nebyl Denovi ani trochu vděčný. Všichni se ho jen báli.