Roz i Bora Dena k smrti nenáviděli, ale neodvažovali se to dát najevo. Byl teď nejmocnějším mužem v zemi a spolu s jeho moci vzrostla nevídaně i moc kněžstva. Není divu, že Roz s Borou měli z Denova stárnuti radost a netrpělivě už čekali na jeho smrt. Přitom jim však i toto Denovo stárnutí nahánělo hrůzu.
Den chápal, že se po jeho smrtí všechno vrátí do starých kolejí, nepředá-li tuto moc někomu, koho se budou bát stejně jako jeho. Takovým mužem mohl být jedině Geza, a Den proto prosadil jeho jmenování prvním knězem chrámu Moorova, i když byl Geza na tak vysokou hodnost ještě dost mladý. A nejen to, bylo nutné, aby mu Den předal i všechny ty neuvěřitelné vědomosti, které získal od cizinců, protože v nich byla záruka moci.
Za těch dvanáct měsíců od příchodu cizinců se bratři navzájem značně odcizili. Geza od přírody mírnější a dobromyslnější stále méně snášel rafinovanou krutost svého staršího bratra. Den to vycítil a snažil se Gezu usmířit. V jeho přítomnosti se obvykle ovládl a s Renim, bratrovým oblíbencem, zacházel mírně. Dokonce Gezovi slíbil, že Reniho nebude nikdy trestat. Když svůj slib porušil, napravil svou chybu tím, že Gezu zasvětil do svého tajemství.
Gezu Denovo vyprávění neobyčejně zaujalo. Přemýšlel i o tom celou noc a ráno, proti všem Denovým záměrům, všechno vyprávěl Renimu. K velkému Gezově překvapení se Reni vůbec nedivil.
„Já vím,“ řekl. „Všiml jsem si toho už dávno. Pomáhal jsem Denovi několikrát při oblékání slavnostního roucha. Mé prsty přitom pronikly Denovým tělem a on o tom nevěděl.“
„To ses ani nevylekal?“
„Trochu poprvé,“ odpověděl Reni. „Ale spíš mě to zaujalo. Cizinci přece byli také takoví.“
„Jak jsi na to přišel?“ zeptal se Geza.
„Vzpomínáš, jak se Lizi,“ — to byl otrok, který cizince udeřil — „vrhl na jednoho z nich? Rána mu dopadla na hlavu, ale prošla celým tělem.“
„To nevím, zavřel jsem hned oči.“
„Zato já jsem se díval dobře.“
„Proč jsi mi nic neřekl?“
„Myslel jsem, že jsi to viděl.“
„Ale proč jsi mlčel o Denovi?“
„Předpokládal jsem, že i to víš. Nic jsi neříkal, tak jsem také mlčel. Mluvení by se mi nemuselo vyplatit.“
Ta slova připomněla Gezovi včerejší ránu karabáčem. Podíval se na Reniho obnažená ramena, avšak včerejší modročervený pruh zmizel.
Reni jeho pohled zachytil.
„Den mi dal pořádnou ránu,“ řekl s mračným výrazem v krásných očích. „Ale já jsem si rameno namazal mastí, kterou mě naučili dělat cizinci. Jak vidíš, za jedinou noc pruh zmizel.“
„Říkáš, že tě to naučili cizinci?“
„Co je na tom divného?“
„Co je to za mast?“ zeptal se Geza místo odpovědi. „Ukážu ti ji.“
„Ale neřekl jsi o tom nikomu?“
„Ne, to by bylo nebezpečné. Ale použil jsem jí už několikrát k uzdravení těch, které Den potrestal. Mast pokaždé pomohla.“
Geza se usmál, „Otroci tě považují za kouzelníka, že? Nebojí se tě?“ zeptal se.
„Ne. Nebo aspoň ne tolik jako tebe a Dena. Mě mají rádi.“
„Víš přece, že já otroky nikdy netrestám jako Den.“
„Jsi prostě pán a pánů se bojí. Já jsem jen otrok jako oni.“
„Kdyby to záleželo na mně, Reni, už bys dávno otrokem nebyl.“
„Já vím.“
Geza Reniho něžně objal. „A nebolí tě už to rameno?“
„Hned jak jsem si to namazal mastí, bolest přešla.“
„A jak to, že cizinci dali mast tobě. Den, pokud vím, takovou mast nemá.“
„To máš pravdu. Dokonce zni řekli, abych o tom nemluvil. Myslím, že nás, otroky, měli rádi. Považovali nás za lidi,“ dodal s hořkostí Reni.
Geza se odmlčel. Najednou ho napadlo, že prokázal Renimu špatnou službu, když mu poskytl vzděláni. Teď pro něho muselo být otroctví daleko nesnesitelnější. Ale co se stalo, už se nedá napravit.
„Jsi můj bratr a přítel,“ řekl Geza nevěda, jak Reniho uklidnit.
„Jen ve tvých očích, Gezo,“ odpověděl Reni. „Ale tohle,“ dotkl se obruče obepínající mu čelo, „mi neustále připomíná, kam patřím.“
„Sundej si ji, když přijdeš ke mně.“
„A co se tím změní? Stejně zůstanu otrokem.“
„Lituješ, že jsem ti dal vzděláni?“
„Ty myslíš, že ostatní otroci nic necítí?“ zeptal se smutně Reni. „Jsou hloupí a nevzdělaní, ale netrpí o nic méně než já. Jsi hodný, Gezo, lepší než ostatní, ale leccos nechápeš.“
„Co například?“
„Nechápeš třeba, že otrok je člověk jako ty,“ odpověděl Reni.
Geza si uvědomil, že přesně totéž říkali cizinci.
„Mýlíš se, Reni,“ řekl. „Dávno jsem to už pochopil. Ale co mohu dělat? Tak už to na světě chodí.“ Geza vzdychl. „Ostatně ani já si nedovedu představit svět bez otroků. Prostě nedovedu. Řekni mi,“ změnil téma, „věříš, že se Denovi převrátilo celé tělo, že měl srdce na pravé straně?“
„Myslím, že Den mluvil pravdu. To si mohl těžko vymyslet.“
„Škoda že nás nenapadlo zeptat se cizinců, na které straně mají srdce.“
„To by nám nebylo nic platné,“ namítl Reni. „To nebyli lidé jako my. U nich bylo všechno jiné.“
„Den si myslí, že žijí někde pod zemí.“
„To se mi nezdá. Jejich vlast je někde jinde.“
„Ale kde, když ne na zemi, ani pod zemí?“
„Možná že nad zemí.“
„To bychom ji museli vidět.“
„Co když je to příliš daleko?“
Geza se zamyslel. To, co říkal Reni, bylo nové. Kde se v něm vzaly tak neobvyklé myšlenky?
„Dobře, dejme tomu, že ano. Ale jejich vlast je veliká, jsou v ní města. Proč tedy nespadne na zem?“
„A proč nespadne Měsíc?“
„Ještě se zeptej, proč nespadne Slunce!“ Geza se usmál.
„Často o tom přemýšlím,“ odpověděl Reni vážně.
„O tom nemusíš přemýšlet. Slunce a Měsíc jsou připevněny k nebeské klenbě, jinak by spadly na Zem stejně jako všechno ostatní.“
„A co koule? Ta přece není také k ničemu připevněna.“
Na to Geza nedovedl odpovědět. Koule doopravdy, navzdory všem zákonům, nepadala.
„A co si o tom myslíš ty?“
„Já? Já myslím, že je toho ještě dost, co neznáme,“ odpověděl Reni.
Dva rozhovory
Tajný poklop v zahradní besídce, o kterém Den mluvil, našel Geza docela snadno. Byl však tak dobře zamaskován, že kdyby o něm nevěděl, neměl by ani tušení, že tu něco takového je.
Geza sestoupil do podzemní chodby a došel až k tajemným dveřím. Od Dena sice věděl, jak se má stisknout výstupek vedle dveří, avšak otevřít dveře se neodvážil.
Viděl pochodeň, kterou Den odhodil, i krátkou větev, kterou tiskl výstupek, aby se ho nemusel dotknout rukou.
Vše nasvědčovalo tomu, že Den mluvil pravdu. Geza se vrátil do besídky hluboce zamyšlen.
Přání definitivně se přesvědčit, vejít dovnitř a na vlastní kůži vyzkoušet to, co zažil Den, Gezu stále pronásledovalo. A nakonec to neudělal hlavně proto, že ho z toho Reni zrazoval.