Besídka se teď stala nejoblíbenějším místem Gezova odpočinku. Podzemní chodba ho nepřekonatelně přitahovala. Věděl, že dřív nebo později to nevydrží a otevře tajemné dveře, ať si Reni říká cokoli.
Jednou, když tak zase seděl v besídce, uviděl Geza, jak se k vratům do jejich zahrady blíži nosítka a hned je také poznal.
Nosiči byli obvykle nejurostlejší otroci. Jen jediný člověk v zemi měl k tomu účelu otroky malých postav zajatá v nedávné válce. Byla to Borova dcera, krásná Lana. Její nosítka byla zdobena stříbrem, kovem mnohem cennějším než zlato. Podobný přepych si nedovolil ani Bora.
Geza viděl, jak se nosítka zastavila, a jeden z otroků ulehl na zem místo schůdků. Viděl, jak Lana vystupuje z nosítek a míří k němu, a stále ještě tomu nemohl uvěřit.
Dívka měla na sobě dlouhé šaty z lesklé látky zhotovené v daleké zemi žlutými, šikmookými lidmi. Vzácně se vyskytující světle kaštanové vlasy měla vyčesány do vysokého fantastického účesu protkaného stříbrnými nitkami.
Geza mlčky čekal, až k němu dojde. Když vešla do besídky, vybídl ji, aby se posadila. Aby se jí tázal na příčinu návštěvy, to se na kněze neslušelo. To by byl projev zvědavosti.
„Bud zdráv, Gezo!“ řekla Lana.
„I ty bud zdráva!“ odpověděl.
„Přišla jsem za tebou, ne za Denem. Jsem ráda, že jsi tu sám.“
„Býváme s Denem málokdy pohromadě.“
„Máš radost, že jsem přišla?“
„Nečekal jsem tě.“
„Proč nepřijdeš někdy ty za mnou?“
„Myslel jsem, že o to příliš nestojíš.“
Hořel nedočkavostí dozvědět se, proč přišla, ale nezeptal by se za nic na světě. Lana si toho byla vědoma, a proto začala sama.
„Chtěla jsem tě vidět,“ řekla. „V poslední době na tebe často myslím. Lituji, že jsem tě odmítla.“
Divže neporušil zákon, ale dokázal se ještě včas ovládnout.
„Mohu svou žádost opakovat,“ řekl chraptivě. Vzrušení mu svíralo hrdlo.
„Máš mě ještě rád, Gezo?“ zeptala se Lana.
Ješitnost mu napovídala odmítavou odpověď, ale už řekl, že je ochoten svou žádost opakovat a nemohl couvnout.
„Mám,“ odpověděl Geza bledý ponížením, kterému ho vystavovala.
Lana vstala.
„Pak tedy jdi za mým otcem.“
Na rozdíl od Gezy její tvář jen hořela. Jen zamilovaný jinoch si mohl nepovšimnout výrazu zraněné hrdosti a hněvu v jejích oválných očích.
„Bora mne už jednou odmítl,“ řekl nerozhodně. „Proč myslíš, že by teď.“
„Protože,“ přerušila ho Lana, „jsem slyšela, jak otec říkal svému bratrovi, že by mě dal Denovi, kdyby nebyl tak starý.“
„Ala já přece nejsem Den.“,
„Otec chce, abych byla ženou velekněze,“ řekla Lana se zjevnou netrpělivostí.
V Gezovi najednou začalo klíčit podezření. Je to přece jen podivné. Roz a Bora Dena nenávidí a přejí si. jeho smrt. Musí přece stejně nenávidět i jeho. Co když mají v úmyslu připoutat k sobě budoucího velekněze a znepřátelit ho s vlastním bratrem? Ale to by znamenalo, že sem Lanu poslal Bora. Urazilo ho pomyšlení, že si Lana s jeho city jen pohrává.
„Nepřišla jsi ze své vůle,“ řekl jí přímo. „Poslal tě sem otec!“ Lana se na něho podívala udiveně.
„Co to povídáš, Gezo? Otec nic neví. Nikdy by mně to nedovolil.“
Vočích se jí objevily slzy. Geza zrozpačitěl. Chtěl ji vzít za ruku, ale Lana prudce ucukla.
„Nezlob se,“ řekl. „Snaž se mě pochopit. Jestli se mýlím a ty mě máš opravdu ráda.“
„Copak o tom můžeš pochybovat, když mě vidíš tady?“ řekla hrdě Lana.
Jeho vnější chlad ji nepřekvapoval. Věděla, že jako kněz se ani jinak chovat nemůže.
„V tom případě,“ řekl Geza, „to zkusím ještě jednou. Ať to dopadne jakkoliv.“
Lana se zvedla.
„Budu čekat. Přijď brzo!“
„Přijdu, Lano!“
Neodvážil se ji obejmout, I když se to vlastně slušelo. Vždyť to bylo vyznání lásky. Viděl, že se jeho slova dívky nemile dotkla, a litoval, že je řekl.
Lana odešla, aniž by se na něho otočila. Díval se za jejími nosítky, dokud se neskryla za zatáčkou.
Něco z té rozmluvy v něm zanechalo nepříjemný dojem. Byl však příliš zamilovaný, než aby byl dovedl střízlivě uvažovat.
Přes všechny pochybnosti byl Geza šťasten.
Lana spěchala domů. Nosiči téměř běželi. Naučili se rozumět náladám své paní a věděli, že by se jim tentokrát zdržování zle vyplatilo.
Lana vystoupila z nosítek a spěchala okamžitě za otcem.
Bora ji netrpělivě očekával. Byl to těžkopádný muž obří postavy: Když šel, zdálo se, že země sténá pod nezměrnou vahou jeho těla. Otroci pro něho museli vyrábět zvlášť pevný nábytek. Ve vzteku ohýbal holýma rukama železné tyče, lámal měděné meče a pěstí drtil na kaši hlavy provinivších se otroků.
Jeho masitá tvář s malinkýma očkama se obrátila k dceři, která právě vstoupila.
„Všechno v pořádku, otče,“ řekla Lana. „Geza mě miluje.“
Po tomto prohlášení si sedla do křesla a z ničeho nic se rozplakala.
Bora si toho vůbec nevšímal. Ženské slzy nebral vážně. „Roz bude mít radost. Jdu za ním,“ řekl, těžkopádně se zvedl a odešel.
Roz už také čekal. Výsledek návštěvy, kterou Lana podnikla na jeho radu, ho znepokojoval. Na Gezově vztahu k jeho neteři záleželo velice mnoho. Kdyby na ni po jejím odmítnutí zanevřel, pak by se celý Rozův plán zhroutil.
Roz byl přesvědčen, že Geza touží po moci neméně než Den. Proč by se jinak stal prvním knězem chrámu Moorova, tedy Denovým nástupcem? Roz znal dobře kněžskou kastu a věděl, že kněží jen tak nepustí z rukou to, co jednou uchopili.
Když uslyšel Borovy kroky, usedl Roz ke stolu a dělal, že čte. Ať Bora vidí, že on pracuje za oba. Je dobře Boru stále přesvědčovat o tom, že veškerá správa země leží jen na něm, na Rozovi. Jinak by si mohl vzít do hlavy, že bude vládnout sám. Bora je oblíben mezi vojáky a má jejich plnou podporu. Je tedy silnější než Roz.
Roz předstíral, že pozorně čte, a nezvedl hlavu, ani když bratr vstoupil.
„Lana se vrátila,“ řekl Bora.
„Počkej,“ odpověděl Roz. „Jen co to dočtu.“
„Co je to?“
„To tě nemusí zajímat, stejně bys tomu nerozuměl.“
Obra ta odpověď ani trochu neurazila. Dávno si na to zvykl, zcela na bratra spoléhal a dobrácky přiznával jeho duševní převahu. On přece není politik, ale voják.
„Tak co se tedy Lana dozvěděla?“ zeptal se konečně Roz.
„Geza ji miluje.“
„A nespletla se?“
„Lana je chytrá,“ Bora se ušklíbl. „V těchhle věcech se vyzná.“
„Můžeme se tedy pustit do provádění našeho plánu.“
„Tvého plánu, ne?“
„Ovšemže. Ale ty jsi se mnou přece souhlasil. Ne?“
„Vždycky s tebou souhlasím.“ Po Rozových rtech přelétl úsměv.
Bratři byli skoro stejně velcí. Roz měl však daleko křehčí postavu a hubenou tvář s velikýma očima. Ruce měl štíhlé a elegantní, ničím nepřipomínající dvě Borova kladiva.
„Nezdá se ti divné, že ji i po tom odmítnutí nepřestal milovat?“ chtěl se ještě jednou ubezpečit Roz.
„Lana mu sama řekla, že ho miluje, jak jsi chtěl, ale teď pláče. Nemohli bychom Dena odstranit a nedat ji Gezovi za ženu?“