„Ne, to by nešlo. Pak by nám Denova smrt nebyla nic platná.“
„Buď tak laskav a vysvětli mi to,!“ „Rád.“
Roz vstal a začal přecházet po pokoji. Mluvilo se mu líp, když se nemusel dívat na bratrovu hloupě soustředěnou tvář, která ho vždy dráždila. Ale dát to najevo by bylo nebezpečné.
„Den musí co nejdřív zemřít,“ začal. „Příchod cizinců mu zajistil výjimečně postavení a Den toho obratně využívá. Pokud žije, bude se moc kněží den ze dne zvětšovat. Už teď vládneme zemi vlastně jen formálně. Co však bude po Denově smrti? Veleknězem se stane jeho bratr Geza. Změní se tím něco? Nic, jen místo starce bude stát v čele kněžské kasty mladý muž plný síly. Geza se tedy musí stát členem naší rodiny. Pak nám nebude nebezpečný. Velekněz uražený odmítnutím je nesmiřitelným nepřítelem. Chápeš?“
„Ano, rozumím. Ale copak by Geza nemohl taky zemřít?“
„To by bylo těžší. Den tak zestárl, že jeho smrt nikoho neudiví. Geza je mladý. Kněží stojí za nimi. Vědí, komu vděčí za svou neslýchanou moc. Je jich mnoho a jsou chytří. Vědí, že my dva Dena i Gezu nenávidíme a že se jich bojíme. Myslíš, že by nás nepodezírali? Kdo ví, jak by to pro nás dopadlo.“
„A co moji vojáci?“ řekl domýšlivě Bora. „Za života našeho děda Dora se střetli vojáci s kněžími. Víš dobře, jak to skončilo.“ Bora se zamyslel.
„Jak chceš Dena zavraždit?“ zeptal se po chvíli.
Roz projevil nelibost nad tou přímočarostí. Nerad nazýval věci pravými jmény. „Zemře stářím!“
„To by šlo,“ řekl Bora. „Ale já bych to udělal jinak.“
„A jak?“ zeptal se zvědavě Roz. To, že se v Borově hlavě zrodil nějaký nápad, bylo naprosto výjimečné.
„Pozval bych Dena na večeři.“ Bora se odmlčel a uvažoval. „Pak bych ho maličko klepnul pěstí do hlavy a mohli bychom říct, že ho klepla mrtvice.“
A hlasitě se svému vtipu rozesmál.
„Ty máš nápady!“ Roz pokrčil rameny. „V našem domě! To by bylo pěkně nenápadné! Musí umřít ve své posteli.“
„A kdo ho otráví? Doufám, že ne ty?“
Aspoň to ho napadlo, pomyslel si Roz.
„Nech mne jednat,“ řekl nahlas. „Geza za tebou přijde zítra, nejpozději pozítří. Přijmi ho laskavě a řekni, že mu Lanu dáš.
Nejlepší, kdyby u toho bylo několik svědků. Tak nebude moci Geza couvnout. Denova smrt je riskantní záležitost, nesmíme na nic zapomenout.“
„Dobře, jak si přeješ,“ odpověděl Bora. „Vím, že se v těchhle věcech vyznáš.“
A bratři se rozloučili spokojeni jeden s druhým.
Dobův plán
Geza se vypravil k Borovi hned příští den. Nechtěl své štěstí zbytečně oddalovat.
Bora ho přijal přívětivě, nakolik to jenom při jeho vrozené hrubosti bylo možné. Kromě něho byli v místnosti ještě tři vysocí hodnostáři — dva vládcové provincií a jeden velitel vojska. Když vešel první kněz chrámu Moorova, všichni vstali a uctivě ho pozdravili. Geza čekal, že odejdou, ale zřejmě se toho neodvážili z úcty k němu.
S nešetrností sobě vlastní se Bora okamžitě zeptal, čemu vděčí za tak vzácnou návštěvu.
Geza musel mluvit před cizími lidmi.
Když Bora vyslechl jeho prosbu, snažil se nejdřív nepříliš úspěšně předstírat, že přemýšlí. „Prokazuješ mi tím velikou čest,“ řekl konečně. „To je veliké překvapení. Chceš tedy Lanu za ženu?“
„O to tě právě prosím,“ odpověděl Geza udivený tak hloupou otázkou.
„Je to veliká čest,“ opakoval Bora. „Pravda, chtěl jsem, aby se Lana stala ženou velekněze, ale ty jsi skoro velekněz. Nebo jím budeš, až Den zemře.“
„To nemusí být tak brzo,“ považoval za svou povinnost říci Geza.
„Den je starý, velice starý,“ Bora zřejmě nevěděl, co říci a Gezovi se sevřelo srdce strachem. Copak bude zase odmítnut a ještě ke všemu před svědky? Pak by Lanu ztratil nadobro. „A máš pravdu,“ pokračoval Bora, „že tu může být ještě dlouho.“
Udělal jsem hloupost, pomyslel si Geza. Měl jsem poslechnout Dena.
„Ale já mám z tvé žádosti radost,“ řekl nečekaně Bora. Protahovat rozhovor a nedat hned souhlas, jak mu radil Roz, bylo nad jeho síly. „Vezmi si Lanu a bud s ní šťasten, jak jsem byl já s její matkou.“
Celá země věděla, že svou ženu Vadu utloukl Bora k smrti.
Neohrabaně se zvedl a vykročil ke Gezovi.
Kdyby tu nebyli lidé, Geza by si možná dokázal najít záminku, jak se vyhnout dodržení zvyklostí. Takhle před svědky by to byla pro Bora smrtelná urážka. Geza napjal svaly a poslušně se nechal obejmout svým nastávajícím příbuzným.
Kosti mu doslova zapraskaly, našel však v sobě ještě dost sil, aby nedal bolest znát a dokonce se ještě usmál.
„Děkuji, můj budoucí otče!“ řekl s námahou popadaje dech.
O Lanině souhlasu se nikdo ani slovem nezmínil. Obvykle se sice dcery nikdo na její mínění neptal, avšak Lana jako vladařova dcera měla právo si manžela vybrat. Jestliže tedy Bora o rozmluvě Lany s Gezou v besídce nic nevěděl, měl se zmínit o Lanině souhlasu. Geza byl však tak opojen štěstím, že si tohoto rozporu nevšiml.
Přítomní ženichovi blahopřáli.
Pak ho zavedli k Rozovi a Geza musel absolvovat ještě jedno příbuzenské objetí. Nebylo bolestné fyzicky, ale štěstí, že Geza netušil, kolik nenávisti a zloby do něho Roz vložil.
Hrdý vládce nenáviděl Gezu za to, že situace vyžadovala, aby mu dal svou neteř za ženu.
Geza se vrátil domů v povznesené náladě.
Hned si zavolal Reniho a vyprávěl mu o všem. Reni se zamračil.
„To se mi nelíbí,“ řekl. „Proč tak najednou obrátili?“
Geza se na něho díval nechápavě. Reni se usmál, když viděl jeho výraz.
„To víš, že z toho mám radost,“ řekl. „Ale zítra si o tom ještě promluvíme.“
„O čem?“
„O mých pochybnostech.“
„Nic nechápu.“
„Však pochopíš.“
Ale Geza nepochopil ani příštího dne, nebo spíš nechtěl pochopit.
„Je to daleko jednodušší, než myslíš,“ namítl Geza. „Bora chtěl, aby si Lana vzala velekněze. Lana mě miluje a přesvědčila otce, že Den stejně brzo zemře a pak budu veleknězem já. To je vše!“
„Pověz mi ještě jednou,“ požádal Reni, „co nejpodrobněji a doslova, co ti říkala Lana? Co říkal Bora a jakým tónem? A co Roz?“
„Ty jsi dnes nějaký divný, Reni. Nač to potřebuješ? Podezíráš je z nějakého spiknutí? Proti mně? To by nemělo smysl, když mi dávají Lanu za ženu. A proti Denovi? Proč by to dělali, když jsou přesvědčeni, že Den stejně brzy zemře. Bora souhlasil proto, že chce mít za zetě budoucího velekněze. Ale co mi je po tom? Já mám rád Lanu a dostanu ji. Víc ani nepotřebuji. A Roz a Bora ať si vládnou sami, já se jim do toho nebudu plést, až se stanu veleknězem. Víš dobře, Reni, že s tou nepřirozenou situací, kterou Den vytvořil, nesouhlasím.“
„Ano, vím, ale Roz a Bora to nevědí. Den je ve skutečnosti mladý, Jen staře vypadá. A jestli mohl zestárnout za pouhých dvanáct měsíců, pak může za stejnou dobu i omládnout. Neznáme příčinu jeho předčasného stáří. To je můj názor a myslím, že Roz uvažuje stejně. On i Bora tebe i Dena nenávidí. Jak nemám být znepokojen, když se najednou z ničeho nic začnou k tobě chovat úplně jinak.“
„Milý Reni,“ Geza svého přítele objal. „Vím, že mě máš rád. Raduj se tedy se mnou a uvidíš, že bude všechno v pořádku.“