Radoval se i Reni, kterému se konečně přiblížil okamžik, kdy už se nebude muset o Gezu bát. Také to Gezovi řekl. „Jsi unaven, můj milý Reni. Teď aspoň vidíš, že tvé obavy byly bezpodstatné. Od samého počátku mi nic nehrozilo.“
„Myslíš?“ zeptal se Reni významně. „Dokud Bora přede všemi neřekne, že je Lana tvá, nebudu věřit nikomu. Teprve pak s tebou budu souhlasit, že ti už nehrozí nebezpečí. Bora asi nebude chtít udělat z Lany v tak mladém věku vdovu. Má ji příliš rád. A prosím tě, abys na začátku nic nejedl a nepil. Škoda že nemohu být u tebe a obsluhovat tě.“
„Budeš blízko,“ odpověděl Geza. „Den dovolil, abys obsluhoval Boru. Ale přece nemohu odmítnout pít na zdraví hostí.“
„Naplním ti pohár předem. Toho si nikdo nevšimne.“ Geza se rozesmál.
„Tak dobře,“ řekl. „Když ti to udělá radost.“
Otroci v domě už dávno nevěděli, kde jim hlava stojí. Celých čtrnáct dni pracovali ve dne v noci. Dům byl odshora až dolů vyzdoben květy a zelení. V zahradě byly obratně skryty stovky pochodní a olejových svítilen, které se měly v příhodném okamžiku naráz rozsvítit. Na podlaze a na lavicích v hodovní síni byly vzácné kožišiny bílých šelem z dalekého severu, které dal Den zvlášť k tomuto účelu opatřit. Na Denův příkaz přivezli že sklepů všech chrámů v zemi nejvzácnější jídla a nápoje.
Den chtěl ohromit hosty přepychem. Věděl, že od něho očekávají něco neobyčejného, nějaký zázrak. Trápil se vědomím vlastní bezmocnosti. Může vůbec přepych nahradit chybějící zázraky? Nezmenší to aureolu tajemnosti, která ho od příchodu cizinců obklopovala? Vždyť přepych není dostupný jen jemu.
Z nesnází vyvedl Dena jeho bratr. Když Geza vyslechl Danovy pochybnosti, slíbil mu, že bude přemýšlet a příštího rána mu opravdu navrhl něco, co by Dena nikdy nenapadlo.
„Myslíš, že je to možné?“ zeptal se Den s pochybností a nadějí v hlase.
„Proč ne.“ Geza se ani slovem nezmínil, že nápad, jak ohromit hosty, vymyslel Reni. „Cizinec nám přece radil, abychom hodili kouli do moře. Může se tedy vzít do rukou a přenášet.“
„Bojím se jí dotknout,“ přiznal otevřeně Den.
„Já také, ale můžeme to poručit Renimu.“
Takový návrh připadal Denovi docela přirozený. Existuje-li nějaké nebezpečí, je lépe mu vystavit otroka. Den nemohl vědět, že o to Reni sám Gezu požádal.
„A jestli se koule v síní nerozsvítí.“
„O tom se můžeme hned teď přesvědčit,“ řekl Geza.
„Zavolej tedy Reniho!“
Reni se objevil okamžitě. Hluboce se uklonil připraven splnit jakýkoliv příkaz. A i když dobře věděl, proč ho zavolali, nedal to na sobě znát.
Den nejdřív poslal všechny otroky pryč. Zůstali v sále sami tři.
„Reni,“ řekl Geza, „dojdi do sedmistěnného pokoje a přines sem kouli.“
„Černou kouli?“ Reni znamenitě hrál bezmezný údiv.
Pak jako by se vzpamatoval, uctivě se oběma bratřím poklonil a zamířil ke dveřím.
Běžely minuty napjatého očekávání.
Geza byl patrně vzrušen daleko víc než Den. Ať si říká kdo chce co chce, ta tajemná koule cizinců naháněla strach nejen prostým lidem, ale i jemu. A Geza by za nic na světě nechtěl vystavit Reniho jakémukoliv nebezpečí. Vždyť až dosud se koule nikdo nedotkl. I když sám právě Dena ujišťoval, že je možno se koule nejen dotýkat, ale i přenášet ji, přesvědčen o tom nebyl. Reni však sám žádal, aby se pokus uskutečnil a aby jeho provedení bylo svěřeno jemu.
Pokud šlo o Dena, toho znepokojoval jen výsledek pokusu.
Čekali poměrně dlouho. Reni si z nějakého důvodu dával na čas. Geza už začal být neklidný.
Konečně se ozvaly kroky a na prahu se objevila bronzově rudá postava mladého otroka. V rukou držel černou kouli.
Geza ulehčené, vydechl.
Pevným krokem, zdánlivě zcela klidně, došel Reni doprostřed pokoje, vystoupil na lavici a z ní na stůl, natáhl ruce a zvedl kouli nad hlavu.
To byla chyba. Reni nemohl vědět, co si Den a Geza vymysleli a proč mu přikázali, aby kouli přinesl. Kdyby si to byl Den uvědomil, jistě by hned pochopil, jakou tu s ním hrají komedii. Naštěstí Den teď neměl na nějaké úvahy ani pomyšlení.
„Rozkazuj, pane,“ řekl Reni.
Geza pochopil, že opatrný Reni chce, aby odpovědnost za vše, co by se mohlo stát, nesl Den. Co kdyby koule nezůstala viset ve vzduchu, ale spadla na zem a rozbila se? Na Reniho by se pak snesl veškerý Denův hněv.
Velekněz mlčel, protože zřejmě neměl odvahu pronést slova, na která Reni čekal.
„Teď už to musíme dovést do konce,“ řekl Geza.
„Pusť kouli!“ přikázal Den.
Reni spustil ruce a seskočil na zem. Koule nespadla!
Všichni tři nevyjímaje ani Dena, který ji viděl denně, hleděli na kouli se strachem. Reni teď nemohl uvěřit, že to byl on, kdo kouli vzal do rukou a přinesl sem.
„Naši hosté strachy utečou,“ řekl Geza.
„Toho se neodváží,“ odpověděl Den. „Ale koule nesvítí.“
Ale ještě než ta slova dořekl, koule se rozsvítila.
Nad stolem viselo malé slunce. Ohromný sál, jehož strop podpíraly dvě řady sloupů, byl tak jasně osvětlen, jak nebyl ještě nikdy. Oslepující bílé světlo pronikalo i do těch nejvzdálenějších koutů.
„To ještě nikdo neviděl,“ zašeptal Den. „Děkuji ti, Gezo!“
Reni se nepozorovaně usmál. Kdyby tak hrdý kněz tušil, že ve skutečnosti děkuje svému otrokovi.
„Teď bychom ji měli odnést nazpět,“ řekl Geza. „Ale nejdřív by měla zhasnout.“
„Ale jak to udělat, obyčejně zhasne sama.“
Reni se přiblížil.
„Smím něco říct?“
„Mluv!“
„Dovol, abych ji zase uchopil, můj pane.“
„Spálíš se!“ vykřikl Geza.
„Myslím, že zhasne,“ odpověděl skromně Reni.
„Aha,“ poznamenal Den, „tak ty umíš myslet?“
Reni mlčel a litoval svých slov. Co se to s ním dnes děje. Už podruhé zapomněl na opatrnost.
„No zkus to!“ rozhodl Den. „Tady kouli nechat nemůžeme. Reniho jsi trestuhodně rozmazlil,“ řekl bratrovi, když Reni odešel. „Otrok a odvažuje se myslet!“
„Často s Renim hovořím,“ Geza už také pochopil Reniho chybu a snažil se ji napravit. „Asi ode mne sem tam něco pochytí.“
Den se omezil na to, že pokrčil rameny.
Reniho předpoklad se vzápětí potvrdil. Sotva vylezl na stůl a ještě než po kouli natáhl ruku, koule zhasla.
Jako by četla myšlenky! pomyslel si s bezděčným strachem Reni.
Opatrně se dotkl povrchu koule. Byl docela studený.
„Všechno co svítí, také hřeje,“ uvažoval Reni, když nesl kouli nazpět do sedmistěnného pokoje. „Držadla svítilen se silně zahřívají. Slunce také hřeje. Proč se koule chová jinak?“
Úspěch oslavy byl tedy zajištěn, lidé se znovu přesvědčí o veleknězově moci. Den byl nadšen.
„Pochodně a svítilny v zahradě jsou teď zbytečné,“ říkal. „Tahle koule úplně postačí.“
„Jen se neukvapuj,“ namítl Geza. „Nemůžeme přece osvítit zahradu a přitom nechat hodovní stůl ve tmě.“
Dlouho a pečlivě promýšleli obřad přinesení koule. Domluvili se, že ji ponese Geza. Všichni si musí myslet, že se koule smí dotknout jen kněz.
Ale, večer téhož dne, když Den jako obvykle přišel do sedmistěnného pokoje, zasáhla ho nečekaná rána.