Obrazy na stole zmizely.
Ať Den sebevíc tiskl oba výstupky, na tajemné desce stolu se neobjevovalo nic. Koule nadále svítila rovnoměrným bílým světlem, které zakolísalo, jen když se Denova ruka dotkla tajemných tlačítek.
Až dosud se nic takového nikdy nestalo.
V naprostém zoufalství dal Den zavolat Gezu, na jehož hlavu se sneslo krupobití kleteb.
„Já za to přece nemohu,“ ospravedlňoval se Geza. „Sám jsi souhlasil, aby Reni kouli přinesl.“
„Toho tvého Reniho hodím do posvátného ohně,“ zuřil Den. „Proklínám tebe i ten tvůj hloupý nápad.“
„Dnes ráno jsi mi za ten hloupý nápad děkoval,“ řekl Geza a pokrčil rameny. „A proč chceš trestat Reniho, to už vůbec nechápu. Plnil přece jen náš příkaz.“
„Co budeme dělat?“ zeptal se Den, který se najednou uklidnil.
„Nevím.“
„Copak se obrazy už nikdy neobjeví?“
Den pronesl ta slova tak žalostným hlasem, že ho Gezovi začalo být líto. Mohl by mu poradit, aby si o tom promluvil s Renim, ale to vůbec nepřipadalo v úvahu.
„Nevím,“ opakoval. „Budu o tom přemýšlet a třeba na něco přijdu.“
„Udělej to prosím!“
Geza odešel.
Den zůstal nahoře a sestoupil až k ránu. Stačilo se podívat na jeho tvář a bylo jasné, že se obrazy už neobjevily.
Nikdo nemohl mít ani tušení, že v tomto případě došlo k málo pravděpodobné shodě okolností — vysílání prostě skončilo. Koule byla tedy v pořádku.
Reni vyslechl Gezovo vypravování s velkým zájmem.
„Nejspíš to bude ve vzdálenosti koule od stolu. Říkal jsi, že cizinci něco měřili, než kouli umístili. Zřejmě jsem ji nedal přesně na totéž místo. Poraď Denovi, aby kouli přemisťoval tak dlouho, dokud se obrazy znovu neobjeví. Nic jiného mi nenapadá.“
„Dobře,“ odpověděl Geza, „já mu to řeknu. Ale až po oslavě. Nebo by ještě nedovolil přinést kouli do hodovní síně.“
Ve stejné době, kdy se odehrával tento rozhovor, stál Dob před Rozem a hlásil mu, že je vše připraveno.
„Nezapomněl jsi na nic?“
„Ne, pane!“
„Tvůj muž nezklame?“
„V žádném případě, pane.“
„Ručíš za to, že bude mlčet?“
„Umlčí ho sám Geza.“
Roz se podíval na svého oblíbence zvědavě.
„Ty jsi velice chytrý, Dobe“ řekl opakuje tu větu už bezpočtukrát. „Někdy tě ani hned nepochopím.“
Roz si byl svou nadřazeností nad otrokem tak jistý, že ho ani nenapadlo, že neustálým opakováním této věty přiznává Dobovu duševní převahu nad sebou. Taková představa byla pro něho naprosto nemyslitelná. Dob to chápal, a proto se o sebe nebál.
„Vysvětli mi to, Dobe!“
„Uvidíš sám, pane.“
„Jak to?“
„Prokaž Gezovi tu čest a jdi na slavnost se svým bratrem.“
„S tím jsem nepočítal.“
„Měl bys tam jít, chceš-li to vidět,“ odpověděl klidně Dob, který spoléhal na to, že Roz neodolá pokušení. Přítomnost Roza při Denově smrti byla důležitým detailem v Dobově plánu. Ukázalo se, že se v odhadu svého pána nemýlil.
„Co mám tedy dělat?“ zeptal se Roz.
„Nic. Jen tam být a dost.“
„Budu tam.“
Dob vítězoslavně odešel. Teď už jeho plánu nestojí v cestě žádné překážky. Roz se nezdrží a řekne Gezovi, že ví o jeho provinění s Renim a ostatní už udělá Gezova fantazie.
Dob si zajišťoval vlastni bezpečnost. Věděl dobře, že ho ani jeho pán nezachrání, jestliže se kněží dozvědí o jeho účasti na vraždě velekněze. Co zmůže Roz, jestliže Doba jednoho krásného dne najdou mrtvého? Roz se může utěšovat iluzemi o své síle, ale Dob si byl dobře vědom, že pro svého pána vstoupil do boje s mocí daleko větší, než je vladařova. Musí tedy myslet i na sebe.
Všechno půjde přesně podle jeho plánu. Moa už je v domě Rozově, kde se vydává za nového otroka. Bora slíbil, že ho vezme s sebou k Denovi. Podle zvyklostí bude Moa ještě s jedním otrokem obsluhovat Dena a Gezu při hostině. Jednou ranou se tak zabijí tři mouchy — vyplní se vůle Rozova, který odsoudil Dena i Reniho k smrti, zemře vykonavatel této vůle a bezpečnost samotného Doba bude zajištěná. Tu noc spal klidně.
A stejně klidně spal i Reni v Gezově pokoji. Ani ve snu ho nenapadlo, že nebezpečí nehrozí jeho příteli, ale jemu.
Denova smrt
Den pozval přes sto lidí. Byly to všechny významné osobnosti v zemi. Nikdo pozvání neodmítl. Tajemnost veleknězova domu, který naháněl strach městu i celé zemi, mnohé přitahovala. A ostatní přišli proto, že jejich strach před veleknězem byl větší než před tajemnými silami.
Nic strašného či tajemného však v domě neviděli. Vše bylo, jak to má v bohatém domě být. Všechny udivilo jen špatné osvětlení hodovní síně. Pouhých deset pochodní připevněných na stěnách slabě ozařovalo obrovskou místnost a nechávalo stůl uprostřed v pološeru.
Otevřeně se však nikdo neodvážil svůj údiv projevit.
Hosté vcházeli do sálu a uctivě, v některých případech až podlézavě, zdravili pány domu a usedali ke stolu. Většina dala přednost tomu usednout dál od míst vyhrazených pro Dena, Gezu a Boru.
Jak hostů přibývalo, slabý šum rozhovorů se postupně měnil v hluk. Početní otroci veleknězova domu se míhali kolem jako němé stíny a nabízeli hostům vychlazené nápoje. Večer byl horký.
Bora měl přijít až poslední. Takový byl zvyk. A stejný zvyk nedovoloval, aby se oslavy zúčastnila také nevěsta, tedy Lana.
Všichni pozvaní už přišil, čas utíkal a Bora stále nikde. Den se začal mračit a podezřívat Boru z nějaké nepřístojnosti, protože znal jeho hloupé žerty. Nečekaně byl ohlášen příchod Rozův.
To byla i pro velekněze veliká čest. Nikdy ještě Roz a Bora nikoho nenavštívili společně.
Geza vyšel vládci v ústrety. Doprovázel ho Reni s pochodní v ruce. Když se před domem setkali, Geza jen mírně sklonil hlavu na pozdrav, zatímco Reni se ohnul až k zemi.
Pyšný pozdrav prvního kněze Roza rozhněval, ovládl se však. Však až Geza pozná, co na něho Roz ví, bude se chovat jinak.
Před odjezdem z paláce Dob toto tajemství Rozovi jako by náhodou připomenul, a ten se celou cestu těšil, jak bude nad Gezou triumfovat.
Reni klečel s pochodní zvednutou nad hlavu. Roz snadno uhodl, koho má před sebou. Okamžik se mu zdál příhodný.
Nespěchal do domu. Jen ať si na něho hosté raději počkají.
„Co je to za otroka?“ zeptal se Roz.
„Jmenuje se Reni,“ odpověděl Geza udivený podivným vládcovým zájmem o otroka. „To je tvůj soukojenec?“
Gezovi se nelíbila Rozova informovanost, avšak zapírat nemělo smysl. „Ano, to je on.“
„Máš ho rád?“
Reni vrhl na svého pána nenápadně varovný pohled.
„Jako kteréhokoliv otroka,“ odpověděl Geza co nejlhostejněji.
„Já jsem ale slyšel něco jiného.“
Geza se zachvěl. Roz si toho povšiml a usmál se.
„Vstaň!“ přikázal Renimu. Když se ten spěšně zvedl, Roz se mu pozorně zadíval do tváře. „Ještě jsem neviděl otroka,“ obrátil se ke Gezovi, „s takhle chytrým pohledem.“
Co tím myslí? zděsil se Geza.
„Reni je velice chápavý,“ odpověděl jen tak, aby něco řekl.
„Ano?“ Roz se obrátil k Renimu. „Pověz, kolik lidí pozval tvůj pán?“