„Nevím, pane,“ odpověděl Reni. „Mnoho.“
„Copak jsi je nepočítal?“
„Neumím počítat, pane.“
„Neumíš? Tak dobře, můžeš jít!“ Reni se hluboce uklonil a poodešel stranou. „Jsi prvním knězem Moorova chrámu, Gezo,“ řekl Roz. „Zákony platí pro tebe víc než pro každého druhého.“
„Nikdy jsem je neporušil.“
Roz vycítil v Gezově hlase strach. Ten Dob je ale chytrák! Snad to na poprvé stačí.
„To rád slyším. Tím líp.“ V Rozových očích spatřil Geza chladný výsměch. „Podle zákonů nesmějí otroci umět ani číst a psát.“
Úplně zmatený Geza nevěděl co odpovědět.
Roz změnil téma. Ještě chvíli se bavili o všem možném, dokud Roz nedošel k názoru, že už uběhlo dost času, a on může vejít do domu.
Geza šel za ním a trápil se pochybnostmi, co Roz vůbec ví a jaké má úmysly. Podvědomě cítil, že s ním Roz hraje nějakou hru, ale nemohl přijít na to jakou.
Den nevyšel Rozovi ani o krok vstříc, vstal však a poklonil se mu se všemi znaky hluboké úcty.
Skoro současně ohlásili Borův příchod. Den se zbytečně znepokojoval. Bora jen čekal až skončí uvítání jeho bratra.
Roz se na nic nevyptával, protože byl chytrý a opatrný, ale Bora hned jak vešel do sálu, na Gezu vyjeclass="underline"
„To tady budeme potmě? Jestli jsi tak chudý, že nemáš dost pochodní, mohl jsem ti nějaké poslat.“
Všichni hosté se zasmáli vládcovu vtipu.
„Ach ne.“ odpověděl Geza. „Čekali jsme s osvětlením na tvůj příchod.“
Bora to přijal jako výraz pozornosti a byl spokojen.
Spolu s Borou přišli dva otroci v zlatých tunikách. Vystoupili na stupínek a postavili se za místa určená pro Dena a Gezu. Současně na Denovo znamení stanul za zády Roza a Bory Reni ještě s jedním otrokem, oba v sněhobílých šatech.
Tvář otroka stojícího za Denem připadala Gezovi nějak povědomá.
„Toho jsem už někde viděl,“ řekl Borovi.
„Nejspíš v mém domě,“ odpověděl tento. „Jmenuje se Moa.“
Den vstal a v nastalém tichu slavnostně řekclass="underline" .
„Gezo! Tvůj sňatek s dcerou velikého vládce je pro nás velikou ctí. Jdi proto a přines světlo, ať tento den zůstane navždy v naší paměti.“
Geza poslušně vyšel.
Denova slova a Gezův odchod naplnili všechny údivem. Hosty zachvátila nejasná předtucha něčeho neobyčejného. Znovu si uvědomili, kde jsou, a v jejich očích bylo možno číst strach. V sále se rozhostilo napjaté ticho.
„Co to má znamenat?“ zeptal se potichu Roz.
„Hned uvidíš,“ odpověděl Den.
Čtyři otroci přinesli malé schůdky pokryté černou kožešinou a přistavili je ke stolku. Ti, kteří v těch místech seděli, se polekaně odtáhli.
Objevil se Geza. Pomalu vcházel do sálu a nesl černou kouli.
O téhle černé kouli se po celé zemi povídalo leccos. Nikdo ji však dosud neviděl. V sále se ozval šepot.
Geza se blížil ke schůdkám nevýslovně pomalu.
Dokonce i Bora pocítil vzrušení. Všichni vstali. Kněží, kteří se sem sjeli ze všech chrámů v zemi, se před Gezou hluboce sklonili.
Stále stejně pomalu došel Geza ke stolu, vystoupil po schůdkách a zůstal stát nehybně, s koulí zdviženou nad hlavou, podoben černé chrámové soše.
Den s nadšením sledoval každý bratrův pohyb. Geza hrál svou roli velkolepě. Jen aby se koule nerozsvítila předčasně!
Ale Geza už kouli pustil. Všeobecný křik, či spíše úpění, zaznělo ze všech rtů. Koule visela ve vzduchu!
Jedině vědomí toho, že jsou na návštěvě u velekněze, dokázalo zadržet hosty před panickým útěkem.
Den vstal a vztáhl ke kouli ruce.
Koule se rozzářila. Oslepující světlo se rozlilo po celém sále.
V tomto okamžiku by už asi Denovy hosty nedokázalo zadržet nic, lidé však jako by ztratili schopnost pohybu.
„Přistupme k hostině!“ pronesl Geza hlasitě tradiční slova. „Otroci, naplňte čiše!“
Nebylo však nikoho, kdo by Gezova vyzvání poslechl. Otroci i hosté leželi na podlaze, tváří k zemi. jen Reni stál za Borou, který zůstal sedět polomrtvý hrůzou.
„Slyšte slova veleknězova! Vstaňte a ničeho se nebojte. Bohové mi svěřili silu ukrytou v této kouli, aby mi sloužila. Jen klidně hodujte při tomto posvátném světle. Otroci, plňte své povinnosti!“
Otroci vstali nejdřív. Strach před pány překonal pověrečnou hrůzu. Po nich se zvedli kněží. A nakonec i ostatní, udiveni tím, že jsou ještě naživu.
Den si klidně sedl.
„Co to má znamenat?“ zeptal se Roz a jeho hlas se nápadně chvěl rozčilením. „Chceš říct, že ti cizinci byli bohové?“
„Vyloučeno,“ odpověděl Den dost hlasitě, aby ho všichni slyšeli. „Copak byli podobni tobě a tvému bratrovi?“
Na kouli se nikdo ani nepodíval. Její zář oslepovala.
Den v skrytu triumfoval. Věděl, že od tohoto okamžiku budou on i Geza považováni za bohy.
Věděl to i Roz.
A kdyby mohl ještě průběh věcí změnit, koule by asi zachránila Denovi život. Avšak Roz ani nevěděl, koho vlastně Dob k vykonání ortelu vybral.
Otroci naplnili hostům olověné poháry. Reni nalil Borovi i Gezovi, ale nikdo si toho nevšiml.
Bora se zvedl.
„Dal jsem souhlas ke sňatku mé dcery Lany s Gezou, prvním knězem chrámu Moorova,“ pronesl starou formuli a v jeho hlase bylo cítit i trochu hrdosti nad tím, že bude mít za zetě tak mocného muže. Scéna s koulí zapůsobila.
Bora si připil s Gezou. Po nich se napiji i ostatní.
Jediný člověk v sále věděl, co se teď stane. Moa stojící za Denovými zády strnul.
Den dopil. Několik okamžiků seděl nehybně s pohárem u úst, pak zavrávoral a padl hlavou na stůl.
Všichni až na Roza vyskočili z míst.
Geza svého bratra nadzvedl.
Den byl mrtev. V koutcích jeho zmodralých rtů se objevila nazelenalá pěna.
Vsále nastala nepředstavitelná panika. Kněží se vrhli k Denovi a Gezovi. Část hostí běžela k východu, protože nepochybovali o tom, že velekněze zasáhl hněv bohů.
Nejstarší z kněží se sklonil nad Denovou mrtvolou.
„Všimni si,“ řekl Gezovi, „té zelené pěny a modrých rtů! Velekněz byl otráven.“
Po těchto strašných slovech se sál vylidnil. Zůstali zda jen otroci, několik nejstarších kněží, dva vojevůdci a pak Roz a Bora.
„Víš to určitě?“ zeptal se Roz.
„Naprosto, pane. Znám ten jed.“
„Kdo mohl velekněze otrávit?“
Vhlasu Rozově zazníval tak zběsilý hněv, že se nedalo pochybovat o jeho upřímnosti.
„Nemám tušení, pane,“ zamumlal vylekaný kněz. Moa se vrhl před Gezou na kolena. „Dovol mi něco říct, pane.“
„Mluv!“ odpověděl Geza skoro mechanicky. Stále se ještě z otřesu nevzpamatoval.
„Viděl jsem, pane, že do poháru tvého bratra něco dávali.“
„Proč jsi nic neřekl, ty pse?“ zeptal se hrozivě.
„Jak jsem mohl podezřívat toho, koho pán určil k obsluze našeho vládce!“
„Koho tím myslíš?“ zeptal se výhružně Geza.
„Tady toho,“ Moa ukázal na Reniho. Geza zavrávoral.
Reni se přinutil s nadlidským úsilím ke klidnému tónu:
„Ten člověk lže!“
Roz dobře znal Dobovu předvídavost. Důkaz proti Renimu byl už zřejmě připraven.
„Prohledejte toho darebáka!“ rozkázal.