Tři kněží se na Reniho vrhli jako vlci. A za okamžik už jeden z nich s triumfálním výkřikem vytáhl zpod jeho pasu malý balíček.
Ležel v něm kousíček zelené hmoty.
„Jed!“ řekl kněz.
„Na koho ses ještě chystal?“ zeptal se klidně Roz. Reni zavrávoral. Jedině díky bronzově rudé barvě jeho pokožky nebylo vidět, jak se mu krev vhrnula do tváří. „Chopte se ho!“ přikázal Roz.
Renimu svázali ruce a dva otroci ho vzali do svého středu. „Vydej rozkazy!“ řekl Roz Gezovi. „Teď jsi veleknězem ty!“
Jeho slova vytrhla konečně Gezu ze stavu strnulosti, ve kterém byl od okamžiku, kdy u Reniho našil jed.
Velekněz! Ano, Roz řekl pravdu, on je teď veleknězem! A jeho povinností je odsoudit Reniho ke kruté smrti. Nic ho nemůže zachránit. Důkaz je v očích veřejnosti nesporný.
Geza ani na okamžik neuvěřil, že je Reni vinen. Jed mu musel někdo podstrčit. Kdo? Samozřejmě Moa. Prozradil se tvrzením, že viděl, jak Reni dává jed do Denova poháru. Reni nic takového neudělal, pachatelem tedy musí být sám Moa.
Geza si naráz uvědomil, jak prozíravý byl Reni, když předpokládal spiknutí. Reni pochopil Laninu věrolomnost, Borovo pokrytectví i vše ostatní. Nenapadlo ho jen, že nebezpečí hrozí i jemu.
A Geza ho neposlechl, ačkoliv Reni byl mnohem bystřejší než on. Teď se má stát jeho soudcem a skutečný vrah zůstane nepotrestán.
To vše proběhlo Gezovi hlavou v jediném okamžiku. Zachvátil ho zuřivý, slepý hněv. Reni je ztracen, ale to vraha nezachrání!
Geza se rozhlédl očima podlitýma krví. Byl tak hrozný, ze všichni kromě Roza a Bory bezděky couvli.
Jeho pohled padl na krátký bronzový meč visící po boku jednoho z vojevůdců. Bleskově po něm sáhl, vytrhl jej z pochvy a Moa byl o hlavu kratší.
Dobův předpoklad se do puntíku vyplnil.
Roz, jako by se vůbec nic nestalo, chladnokrevně opakovaclass="underline"
„Vydej rozkazy!“ a šeptem, aby ho mohl slyšet jen Geza, dodaclass="underline" „Vzpamatuj se! Dívají se na tebe!“
Byl to však spíše Reniho vyčítavý pohled než Borova slova, co Gezu vrátilo k vědomí skutečnosti. Najednou pochopil, že jeho zuřivost Rozovi jen prospěla. Moa už teď nepromluví.
Reniho oči ho napomínaly, aby se ovládal a hrál svou roli. Teď šlo jen o to získat čas.
Geza cítil, jak se uklidňuje. - Když nebude vůči Renimu dost tvrdý, bude to nápadné a vzbudí to podezření.
„Zabil jsem ti otroka,“ řekl Borovi. „Promiň mi to.“
„To nestojí za řeč,“ odpověděl tento. „Je tvůj.“
„Jsem rád, že jsem se v záchvatu hoře zmýlil a neuťal hlavu tomuhle,“ Geza ukázal na Reniho. „To by byla příliš snadná smrt. Odveďte ho do chrámového sklepení!“ přikázal kněžím.
Kněží s Renim odešli.
Geza věděl, že nešťastný Reni bude nucen strávit několik dni v příšerných podmínkách bez jídla a pití. Co mohl dělat?
Roz se uklidnil, když viděl, s jakou krutostí Geza jedná s domnělým zločincem. Jednu chvíli se mu zdálo, že v jeho vinu nevěří. Zřejmě se mýlil.
Jak zachránit Reniho
Kněží, kteří utekli ze sálu spolu s ostatními, se brzy vzpamatovali a vrátili se. Nový velekněz si naštěstí jejich dočasné nepřítomnosti nepovšiml. Jinak by se jim zle vedlo.
Ostatní hosté byli rádi, že mají dům veleknězův za zády, a raději riskovali, že se na ně jejich hostitel rozhněvá, než aby uvažovali o návratu.
Ale i to Geza přehlédl. Měl dost práce sám se sebou, aby skryl před Rozem i před kněžími své skutečné myšlenky. Jediná naděje na Reniho záchranu byla totiž v tom, aby všichni věřili, že velekněz nemá o jeho vině nejmenší pochyby.
Když domnělého zločince odvedli, nechal Geza přenést Denovo tělo do Moorova chrámu.
Tento obřad byl okázalý a trval dlouho.
Vojáci povolaní Rozem shromáždili lid. Lidé vytvořili souvislý špalír od domu až k chrámu.
Smuteční průvod ozařovaný stovkami pochodní pomalu mířil k chrámu. Denovu mrtvolu nesli Roz, Bora a dva kněží vysoko nad hlavami. Geza šel za nimi a předstíral pláč. Zvyklosti bylo třeba do puntíku dodržovat. Vzadu s hlasitým nářkem, který se rozléhal nocí, šli všichni otroci jeho domu.
V chrámu položili Denovo tělo na připravený podstavec a kněží se postavili u něho. Museli zde zůstat až do rána.
Dveře chrámu se zavřely a před nimi stanula vojenská stráž.
Geza byl konečně volný.
Vrátil se domů a zavřel se v ložnici.
Jeho nálady se rychle střídaly. Hned plakal jako dítě, hned zas v bezuzdné zuřivosti ničil vše, co mu padlo do rukou. Otroci s hrůzou naslouchali praskotu lámajícího se nábytku. Otrokyně vzývaly bohy, aby pán ze svého pokoje nevyšel.
Nikdo v domě nespal.
Dokud viděl Reniho před sebou, třebas i v poutech, Geza pořád ještě v něco doufal. Teď však propadal zoufalství a nenacházel žádný způsob, jak odvrátit od Reniho neúprosný osud. Zákony země žádaly neobyčejně krutý trest smrti i pro vraha obyčejného kněze, natož pak když šlo o velekněze. Udělit milost nebo zmírnit trest bylo vyloučeno. To si nemohl Geza dovolit ani jako nástupce, ani jako vlastní bratr zavražděného velekněze.
Denova smrt se Gezy příliš nedotkla. Po odchodu cizinců si byli již skoro cizí.
Bratrova smrt pro něho znamenala jen to, že zemřel zlostný, krutý stařec, který vyvolával nenávist všech, kteří mu byli nablízku. V důsledku jeho smrti však měl zemřít i člověk, kterého Geza upřímně miloval.
Dobře si pamatoval Reniho výmluvný pohled v okamžiku, kdy ho odváděli. Reni spoléhal na jeho pomoc a možná že už sám něco vymyslel.
Ale jak se to od něho dozvědět? Geza sám na nic přijít nemohl a s Renim o samotě se setkat nesměl. Uvidí ho až v den soudu a popravy a to už bude pozdě.
Co tedy dělat?
Geza přemýšlel a přemýšlel, ale spásná myšlenka nepřicházela. Pak začal zase zuřit. Rozbil všechno, co se v ložnici rozbít dalo.
Teprve k ránu unaven neplodnými úvahami a záchvaty zuřivosti se vrhl na lože a usnul.
Ale sotva otevřel oči, jeho první myšlenka byla zase na Reniho. A najednou dostal nápad.
Radostně se zasmál. Reni už určitě něco vymyslí!
Uklidnil se dokonce natolik, že s chutí posnídal. Čekal ho perný den. Země nemohla zůstat ani jediný den bez velekněze; to by mohlo vyvolat hněv boha Moora. Proto také každý velekněz musel včas určit svého nástupce. Zlatý řetěz, symbol nejvyšší duchovní moci, měl být zanedlouho vložen na Gezovu šíji.
Geza věděl, jak dlouhý a namáhavý obřad ho čeká. Doufal, že jeho, v očích veřejnosti velký zármutek, mu dovolí jej zkrátit.
Po snídani poslal jednoho z kněží k Rozovi se vzkazem, že ho očekává v chrámu. A hned se tam sám vypravil.
Přivítal ho zástup kněží, kteří probdělí celou noc u Denova těla.
Roz se objevil bez meškání a nejprve omluvil Boru:
„Bratr není zcela zdráv. Včerejší tragédie v domě velekněze jím otřásla.“
Geza se otevřeně ušklíbl. Bora a citlivé srdce! Prostě nechce vložit řetěz na svého budoucího zetě.
„Tvá přítomnost nám úplně stačí,“ odpověděl Rozovi co nejpřívětivěji.
Obřad netrval dlouho. Díky včerejší nevydařené oslavě byli ve městě první kněží všech chrámů v zemi. Pod záminkou smutku odmítl Geza okázalý průvod i zdlouhavé klanění vyšších chrámových hodnostářů.