Roz se novému veleknězi hluboce poklonil a pak vítězoslavně odešel, jeho plán se stal skutkem a nejvyšší moc v zemi se zase vrací do jeho rukou. Svědčilo o tom i Gezovo chování při zavěšování řetězu. Geza projevoval Rozovi veškerou náležitou úctu. Vládce nepochyboval o tom, že příčinou je oficiální zasnoubení Gezy s Lanou.
Ve skutečnosti Geza při obřadu nemyslel na nic než na svůj plán k záchraně Reniho a hned po odchodu Roza jej začal uskutečňovat.! Obrátil se ke kněžím, kteří s ním zůstali.
„Rozhodl jsem se, že vynesení rozsudku odložíme,“ řekl. „Bratra pohřbíme se všemi poctami, jichž zasluhuje. To si vyžádá čas na přípravy. A po jeho pohřbu bude zločinný otrok popraven. Do té doby musí žít. Den by mi nikdy neodpustil, kdybych nechal vraha zemřít tak snadnou smrtí. Poprava musí být výstrahou všem, kdo by na něco podobného pomýšleli. Rozvažte ho tedy, dejte mu vodu a placky, aby nezemřel hladem a žízní. Dejte mu lůžko a pokrývku, aby nezemřel zimou a vlhkem. Střežte ho jako oko v hlavě, aby nespáchal sebevraždu. Ručíte mi za jeho život. Nechť předstoupí před můj soud zdravý a silný, aby svou smrt mohl naplno procítit.“
„Stane se, jak si přeješ, pane!“ odpověděli kněží.
Geza se vznešeně vzdálil. Nikdo nemohl mít nejmenší podezření, co se v jeho nitru odehrává.
Geza teď myslel na to, jak se pomstít Rozovi i Laně. Už ji nemiloval. Její účast na spiknutí byla příliš zřejmá. Od sňatku už však ustoupit nemohl.
A pak samozřejmě myslel na Reniho. Zrnko smrtelného jedu, který zahubil Dena, Gezovi zůstalo. Před popravou nebude problém podat jej Renimu, aby unikl strašlivým mukám. To ovšem jen v krajním případě, kdyby se Renimu nepodařilo vymyslet žádný plán k záchraně.
Ubíhaly dny. Balzamování Denova těla bylo svěřeno nejlepšímu odborníkovi z daleké země Ta-kem, která byla už po staletí na zemi Moorově závislá a převzala od ní i zvyk balzamování mrtvol. Ten muž se jmenoval Dair a byl mistrem svého oboru.
Místo pro Denův hrob našel Geza v zahradě poblíž besídky, kterou měl zemřelý tak rád. Nedaleko byl pohřben i jejich otec. Tak se to v zemi Moorově dělalo odnepaměti, zemřelí příbuzní byli pohřbíváni u domu, bez náhrobku, neokázale.
V předvečer pohřbu dostal Geza konečně od Reniho zprávu.
Geza věděl, kterému otrokovi Reni nejvíc důvěřuje. Jemu uložil, aby sebral zbytky od jídla a zanesl je do chrámu. „Zajdi do vězeni za Renim,“ řekl mu, „a podívej se na něho. Chci vědět, v jakém je stavu. Dívej se pozorně, pak mi vše povíš. To budeš teď dělat každý den.“
Otrok se poklonil až k zemi. Pochopil Gezu stejně jako kněží, kterým jeho slova vyřídil, a sice tak, že Geza má přání, aby byl Reni dost zdravý a svou smrt dostatečně procítil.
Reni byl zdravý, jak může být člověk v temném, vlhkém, nevětraném sklepení spící na vlhké podlaze.
Zaradoval se z příchodu známého otroka, pochopil, že ho poslal Geza. Ještě větší radost měl z toho, že tenhle otrok za ním bude z pánova příkazu přicházet denně.
Plán akce vznikl okamžitě.
„Nic od tvého pána nepotřebuji,“ řekl zlostně Reni a odstrčil přinesené jídlo.
Kněz, který otroka doprovázel, se ušklíbl. Bezmocná zloba zločincova proti veleknězi mu připadala zábavná. Mlčky dal otrokovi znamení, aby vzal košík a odešel.
Těžké dveře se zavřely.
Reni vzrušeně vyskočil. Jen aby Geza správně pochopili Pak bude zachráněn!
V naprosté tmě jen zřídka ozařované dozorcovou pochodní si Reni stáhl svrchní oděv. Nevzali mu jej na Gezův příkaz, zase jen proto, aby nezemřel předčasně. Látka byla hustá a pevná, šat otroků byl vždy dokladem bohatství pánů. Kousl se do prstu a krvi napsal na rubu tuniky dostatečně zřetelně zprávu. Pak si tuniku zase navlékl a čekal.
Jak doufal, otrok se před pánem neodvážil skrýt ani nejmenší podrobnost. Vyřídil pánovi i vězňova opovážlivá slova.
Geza znal Reniho příliš dobře, aby hned nevěděl, že zdánlivý hněv má nějaký hlubší důvod. Pochopil jej však až příští den, kdy mu otrok líčil další návštěvu u Reniho.
„Strhl se sebe šat, pane, a hodil jej do košíku. Křičel, že nechce nic, co patří tobě. Kněz se smál a přikázal, abych ti tuniku odnesl, pane. Plním jen jeho příkaz, pane,“ skončil otrok, který se zřejmě bál, aby se hněv pánův neobrátil proti němu.
Košík s Reniho bílou tunikou stál teď před ním. Začalo se to vyjasňovat.
Geza chápal důvody knězova příkazu, aby mu tuniku přinesli. Vězňovo vyzývavé chování mohlo soudce jedině popudit a vést k zhoršeni trestu.
„Utíkej,“ křikl. „Okamžitě zavolej tři starší kněze. Rychle!“ Udělal krok k otrokovi, aby mu zabránil odnést košík.
Vystrašený otrok běžel splnit příkaz, co mu nohy stačily.
Geza uchopil tuniku. Na jejím rubu se červenala nerovná, rozmazaná písmena. Podobala se krvavým skvrnám a Geza měl co dělat, aby pochopil, že je to dopis.
Reniho poselství rozluštil až po delší námaze.
Pak zatleskal. Okamžitě přiběhl otrok.
„Hoď to do ohně!“ přikázal Geza.
Otrok odnesl košík. Geza věděl, že splní příkaz doslova. V plamení shoří nejen tunika, ale i košík.
V očekávání přivolaných kněží chodil Geza nervózně po pokoji. Ať vidí, že je rozzuřený. O vězňově urážlivém chování už vědí, a tak je příliš nepřekvapí, co teď řekne.
Nervozitu však Geza nepředstíral. Byl doopravdy neklidný. Reniho plán byl velice riskantní. Nic jiného se však vymyslet nedalo. Ale jeho velkou předností bylo, že bude budit dojem ohromné krutostí Gezova rozsudku.
Kněží se Gezovi hluboce poklonili.
„Bojím se,“ řekl jim Geza, „že vrah mého bratra ztrácí rozum. K čemu by nám byl, kdyby zešílel.“
„Třeba se jen přetvařuje, pane,“ snažil se ho uklidnit Jeden z kněží.
Geza se prudce zastavil.
„A co když ne?“
Kněží mlčeli.
„Rozhodl jsem se popravu uspíšit. Bude se konat zítra.“
„Zítra přece pohřbíváme Dena,“ připomněl kněz. „Vím. Poslyšte rozsudek!“
Geza mluvil pomalu, pečlivě promýšlel každé slovo.
Kněží naslouchali s údivem. Znali mnoho způsobů, jak prodlužovat odsouzencova předsmrtná muka, ale tohle bylo něco nového.
„Tvůj bratr by měl radost,“ řekli, když se odmlčel.
„Dohlédněte, aby šlo vše podle mých pokynů,“ dodal Geza. „Hlavně, aby se hrob nezbořil.“
„Do rána bude všechno připraveno, pane!“
„Pojďte, ukážu vám to místo.“
Gezův rozsudek
Touha po pomstě nepopřávala veleknězi klidu. Několikrát za noc přišel zkontrolovat, jak práce probíhají. Kněží, kteří na otroky dozírali, si vyměňovali pohledy spokojeni s Gezovou důsledností.
Místo pro hrob bylo trochu stranou toho, které Geza vybral původně.
Ráno poslové z chrámu rozhlásili po městě, že zanedlouho začne soud nad zločincem a hned po něm se bude konat pohřeb zabitého velekněze.
Lid se valil v davech. V chrámové zahradě byla hlava na hlavě.
Přesně v poledne přišli Roz a Bora. Doprovázela je Lana, která zářila mládím a krásou.
Vládce přivítali staří kněží a uctivě je odvedli k lavici připravené na stupních chrámu.
Dalo se čekat, že obřad bude velice dlouhý. Kněží své obřady obvykle co nejvíc protahovali. Nikdo však nejevil nejmenší netrpělivost, taková podívaná se měšťanům naskytla málokdy.