Na nejvyšším stupni širokého schodiště stála zlatá lavice pokrytá černou kožišinou. Vedle stály nehybné postavy kněží. Tady bylo místo pro soudce.
Konečně se objevila stráž přivádějící zločince. Vpředu šli čtyři kněží s pochodněmi, které hořely, přestože slunce jasně svítilo. Za nimi šel Reni. Průvod uzavírali vojáci.
Reni měl na sobě jen bederní zástěrku. Jeho obnažené tělo i rozcuchané vlasy poprvé v životě osvobozené od otrocké obruče byly umazány od hlíny. Dovedli ho před soudcovskou lavici a donutili pokleknout několik stupňů pod ní.
Dav si vraha dychtivě prohlížel. Jeho krásná a mužná tvář ohromovala svým klidem.
„Je krásný,“ řekla Lana. „Dala bych mu milost, kdyby nebyl otrokem.“
„Jenže Geza mu milost nedá,“ odpověděl její otec škodolibě.
„Nějak dlouho nejde,“ řekl Roz.
Ale právě v tom okamžiku se objevil ve dveřích chrámu velekněz v celé své nádheře, se zlatým řetězem na krku. Doprovázela ho skupina kněží.
Lid je hlučně pozdravoval.
Geza šel nějak neochotně. Teď když nastal rozhodující okamžik, připadal mu celý Reniho plán jako omyl. Bál se, že jeho nervy nevydrží pohled na člověka, kterého teď miloval ještě víc než kdy předtím.
S majestátní velebností došel velekněz ke svému místu a usedl na lavici. Kněží ho obklopili ze tří stran.
Reni nízko sklonil hlavu, jeho postoj vyjadřoval pokoru.
Kněz, jehož černý šat zdobil tenký zlatý řetízek, vystoupil kupředu.
„Veliký soudce!“ zakřičel, jak mohl nejhlasitěji, aby ho všichni slyšeli. „Před tebou stojí bývalý otrok Reni usvědčený z vraždy Dena, velekněze naší země. Je na tobě, abys vynesl spravedlivý rozsudek. Čekáme na tvou vůli!“
Geza seděl nehybně a díval se přímo před sebe, ztuhlý jako socha.
Pak promluvil, odděluje slova dlouhými pauzami. Čtyři kněží obráceni do čtyř stran po něm táhle a hlasitě opakovali:
„Zapomněl jsem,“ říkal Geza, „že zavražděný byl mým bratrem. Vím jen, že byl mým vládcem, veleknězem, a po Rozovi a Borovi prvním mužem v zemi.“
Bratři se na sebe podívali spokojeni takovým projevem Gezovy poddanosti. To nečekali.
„Vím jen to, že Den byl mladý a mohl žít ještě dlouho. Opovrženíhodný a nízký otrok jeho život násilně ukončil. Denova duše žádá pro vraha krutý trest.“
Geza se nadlouho odmlčel, nejen že to vyžadoval zvyk, ale hlavně proto, že se dusil rozčilením. Neodvažoval se na Reniho ani pohlédnout.
„Slyšte mé rozhodnutí,“ pokračoval. „Vraha pohřbíme před Denem. Bude uvržen do Denova hrobu živý, se zásobou vody a potravin. Nebude mu chybět vzduch. Nad ním bude uloženo Denovo tělo. V temnu a chladu svého hrobu bude dlouho čekat na smrt. Bude mít dost času, aby myslel na svůj zločin a litoval ho. Tak zní má vůle!“
Rozsudek vyvolal ohromující dojem. Tak rafinovaná poprava se ještě nikdy nekonala. Zaživa pohřbený člověk mohl vydržet celý měsíc.
Kněží a vojáci se přiblížili k Renimu. Ten však už sám vstal. Krutý rozsudek ho zřejmě nevyvedl z klidu.
„Děkuji ti,“ řekl Gezovi.
Odsouzencova opovážlivost vyvolala mezi kněžími hlasité reptáni.
Reni hrdě vztyčil hlavu. Byl si vědom, že mu nikdo nic neudělá. A co se dá ostatně udělat člověku odsouzenému k tak strašné smrti. Poprvé v životě byl Reni absolutně svobodný.
„Ještě v okamžiku smrti ti budu žehnat,“ pokračoval se zřejmým výsměchem. „Jsi moudrý a spravedlivý.“
„Dovol, abych mu zacpal chřtán,“ zašeptal kněz, který se sklonil ke Gezovu uchu.
Velekněz odpověděl hněvivým pohledem. Chtěl slyšet Reniho slova, jejichž tajnému smyslu mohl rozumět jen on.
„Ani se ho nedotkni,“ procedil Geza mezi zuby. „Chce dosáhnout snadné smrti. Ať si mluví.“
„Budu mluvit,“ řekl Reni, který jeho slova zaslechl. „Myslíš, že hledám snadnou smrt. Mýlíš se. S tvým rozsudkem jsem spokojen. Splnil jsi mé tajné přání. Pobyt v hrobě tvého bratra mě neděsí. Netěš se, že se tam budu dlouho trápit. Za tři dny přestanu dýchat vzduch, který jsi mi tak velkodušně zajistil. Musím tě tedy zklamat.“
„Odveďte hol“ řekl Geza, jako by už měl jeho řečí dost.
Reni řekl vše, co Geza potřeboval vědět.
Rozovi bylo divné, že se Reni ani slovem nezmínil o své nevině. Probudilo se v něm nejasné podezření.
„Zjisti,“ přikázal šeptem Dobovi, „není-li z hrobu tajný východ.“
„To je vyloučeno, můj pane. Na jeho kopáni dohlíželi tři kněží. Vše se dělalo veřejně.“
„Udělej, co ti říkám,“ utrhl se na něho Roz.
Geza postřehl jejich rozhovor a pochopil. Jen ať se Roz namáhá. Jeho špeh stejně nic nezjistí.
Mezitím kněží uvolňovali průchod ke hrobu. Lidé ustupovali a dělali jim cestu.
Průvod s odsouzencem se vydal na cestu.
Vpředu vedli vojáci Reniho. Za nimi šel pomalu Geza. Pak následovali Roz, Bora a Lana. Průvod uzavíral zástup kněží.
Lidé si zvědavě prohlíželi vládce, které jen málokdy měli možnost vidět tak zblízka. Ozvaly se výkřiky lidí mačkaných davem.
Vojáci obklopili vysoké osobnosti, aby je dav nemohl umačkat. Jejich řadami pronikl Dob a tiše řekl Rozovi:
„Všechno v pořádku, můj pane. Hrob je vyložen kameny. Nevyklouzne z něho ani myš.“
Roz se uklidnil. Geza zřejmě buď v Reniho vinu uvěřil, anebo se s tím alespoň smířil.
Hrob byl nezvykle hluboký. Dole byl opravdu zpevněn kameny, aby se země nemohla sesypat. Vedle jámy ležel těžký kryt z tlustých prken.
Geza si jej pozorně prohlížel. Vydrží?
Skrytý pohled na kryt vrhl i Reni. Zřejmě byl se svým zkoumáním spokojen, protože prohlásil neobraceje se k nikomu:
„Myslím, že není nebezpečí, že bych zemřel předčasně.“ Chladnokrevnost odsouzeného se divákům líbila a dávali to najevo.
Geza pochopil, že tato slova jsou určena jemu, a pocítil vděčnost. Reni ve svém hrůzném postaveni myslí ještě na to, aby uklidnil přítele.
Kdyby poklop nevydržel, byl by Reni rozdrcen.
Vojáci spustili do hrobu dlouhý žebřík.
„Prohlédl jsi dobře vzduchovou trubici?“ zeptal se Geza potichu kněze, který dozíral na přípravu hrobu. „Nechci, aby se ten zločinec zadusil.“
„Je v pořádku, pane!“ odpověděl kněz.
„Kam ústi?“
„Do besídky, jak sis přál. Tam se aspoň neucpe.“
Geza přikývl.
„Dohlédni, aby přiklop dobře upevnili!“
„Jistě, pane. Zločinec bude žít dlouho,“ ujišťoval ho kněz.
Reni se zastavil na nejvyšší příčce. Pomalu, jako by se loučil se zemí, se rozhlédclass="underline" Hrál svou roli tak dobře, že v nikom nemohlo vzniknout ani to nejmenší podezření.
„Jdi“ Geza se přinutil pronést toto slovo jen s největším vypětím vůle.
Reni, jako by konečně pochopil, co ho čeká, stál s hluboce svěšenou hlavou a těžce oddechoval.
Jeden z vojáků ho lehce postrčil hrotem kopí.
Reni pohodil hlavou a rychle sestoupil. Žebřík pak okamžitě vytáhli.
Prostor vyložený kameny byl tak velký, aby se v něm mohl vleže volně pohybovat. Stály tam dvě nádoby s vodou a mísa s hromadou placek. Mohlo to stačit tak na čtrnáct dní.
Reni se snažil zapamatovat si rozloženi kamenů, pokud bylo vidět.