Pak se položil hlavou v potřebném směru. Podzemní chodba, o jejíž existenci věděl jen on a Geza, nemůže být odtud daleko. Jen jestli se Geza nezmýlil a místo pro hrob správně vybral.
Poprvé Reni ucítil strach.
Kryt se pomalu spouštěl. Reni zavřel oči.
Černá temnota mu zakryla celý svět.
Jakmile kryt dosedl, zaházeli jej zemí do výše normálního hrobu.
Bylo možno začít s pohřebním obřadem.
Obřad se protáhl a byl ještě slavnostnější než poprava. Rituál, kterým se musel řídit, připadal Gezovi nesnesitelně zdlouhavý. Všechny jeho myšlenky byly u Reniho.
Bratrovo nabalzamované tělo Geza prostě nevnímal. Zvyklosti však vyžadovaly, aby hrál svou roli, a tak Geza v okamžiku spuštění těla odložil zlatý řetěz a stal se z velekněze zase jen příbuzným mrtvého. Na znamení smutku si roztrhl šat a posypal si hlavu zemí.
Všichni kolem byli přesvědčeni, že pláče, i když s jeho očí neukápla ani slza.
Konečně obřad skončil, lidé se rozešli a Geza zůstal sám' zdrcený neštěstím, které na něho dolehlo. Splnil Reniho přání, aniž by příliš uvažoval o dalším životě, ale teď si teprve naplno uvědomil, že svého přítele doopravdy ztrácí. I když Reni zůstane naživu, bude nucen tajně opustit zemi a nikdy se sem nevrátí. Geza už ho neuvidí!
Co si bez něho počne? Dlouhý život s Lanou, kterou teď nenáviděl, Gezu děsil.
S Renim to ještě nebude tak jednoduché. Bude ho muset skrýt před lidmi a vymyslet nějaký způsob, jak ho ze země dostat. Kdyby se to nepodařilo a Reniho chytili, znamenalo by to nejen jeho novou a tentokrát opravdovou popravu, ale i ohrožení Gezova života. Roz i kněží by mu tento podvod nikdy neodpustili. Geza se sice smrti nebál, ale nechtěl se vzdát své pomsty na Rozovi.
Ze zamyšlení ho vytrhl otrokův příchod.
„Co je?“ zeptal se Geza.
„Chce s tebou mluvit nějaký muž, pane.“
„Kdo je to?“
„Říká, že se jmenuje Dair.“
„Dobrá, uveď ho.“
Dair vešel. Byl to velmi starý muž, který se v zemi Moorově usadil už před mnoha lety. Nikdo nevěděl, proč svou vlast opustil. Žil osaměle a byl považován za bohatého.
„Přišel jsi pro odměnu?“ zeptal se Geza.
„Už jsem ji dostal, pane. Přišel jsem z jiných důvodů. Bud tak laskav a pošli otroka pryč.“
Geza dal znamení rukou.
„Jsme sami,“ řekl. „Mluv, co tě sem přivedlo v den mého smutku?“
„Promiň mi to, pane. To, co chci říct, je důležité.“
„Poslouchám.“
„Tělo tvého bratra,“ řekl Dair sníživ hlas, „není nabalzamováno. Jen jsem mu dodal vzhled, jaký má mít.“
Geza byl tak udiven, že se zapomněl tvářit rozzlobeně. Proč se Dair k něčemu takovému přiznával, když mu to teď už nemohl nikdo dokázat? Mohlo to přece pro něho mít ošklivé následky.
„Ty to snad neumíš?“ zeptal se výsměšně.
„Umím, pane. Ale tělo tvého bratra se balzamovat nedalo.“
Najednou Geza pochopil. Jak jen mohl zapomenout! Denovo velké tajemství zná teď tenhle stařec. Není to tedy už tajemství!
„Ano,“ řekl Geza. „Na to jsem ve svém zármutku zapomněl. Máš pravdu, starče. Děkuji, že jsi mlčel o té zvláštnosti, kterou mého bratra obdařili bohové.“
Sotva postřehnutelný úsměv přelétl přes Dairovy rty. Přesto si toho Geza povšiml.
„Nikomu jsem nic neřekl,“ Dair se poklonil. „A ani neřeknu, budeš-li ke svému otroku dost štědrý.“
„Chceš mi své mlčení prodat?“
„Chtěl bych se vrátit do vlasti a zemřít v rodné zemi. Žil jsem tu příliš dlouho.“
„Copak na to nemáš?“
„Bohužel ne, pane.“
„Dobře,“ řekl Geza, „dostaneš loď. Ale je-li ti život drahý, mlč!“
„Budu mlčet jako hrob, pane.“
„Přijď tedy za tři dny.“
„Jak si přeješ, pane.“ Dair se s úklonou vzdálil.
Sotva zmizel za dveřmi, Geza vyskočil. Je na čase využít moci, kterou má teď v rukou. Ještě dobře, že nestačil označit svého nástupce v úřadu prvního kněze Moorova chrámu. Nemusí teď aspoň do hrozného tajemství nikoho zasvěcovat.
Otrokovi, který přišel na jeho zavolání, rozkázal, aby zavolal kněze, kterého mu jmenoval. Otrok odběhl.
Za chvíli kněz přišel. Byl to jeden z vykonavatelů tajných chrámových rozsudků.
Tento chladný, drsný a ke všemu připravený muž se hluboce uklonil.
„Znáš balzamovače mrtvol Daira?“ zeptal se Geza.
„Znám, pane.“
„Dair pronikl do jednoho z tajemství našeho chrámu.“ Tato slova vlastně už knězovi stačila, přesto však Gezovi řekclass="underline"
„Rozkazuj, pane.“
„Dair musí nejpozději do rána zemřít!“
„Zemře, pane.“
Kněz se poklonil a vyšel, aby bez rozmyšlení splnil vůli svého pána.
Loučení
Čas se nekonečně vlekl. Z Reniho slov Geza vyrozuměl, že se mají setkat za tři dny. Tuto lhůtu zřejmě Reni považoval za potřebnou k proražení průchodu z hrobu do podzemní chodby vedoucí ke skrýši cizinců.
Neklid a netrpělivost hnaly Gezu do besídky. Trávil v ni všechen volný čas. Denův hrob byl hned vedle a tak to všichni považovali za projev bratrova zármutku.
Gezův pohled však nesměřoval k hrobu, ale k sotva postřehnutelnému otvoru trubice, která ústila kousek od zamaskovaného poklopu. Ještě že si nikdo ničeho nevšiml!
Geza si byl vědom, že ho zachránila jen náhoda, protože se dopustil celé řady chyb. Ale teď už si další chyby nemohl dovolit. Vše, co bude ještě muset k záchraně Reniho udělat, musí nejdřív pečlivě promyslet.
Geza nemohl nevědět, že Roz pečlivě sleduje vše, co se děje v domech vysokých hodnostářů. Věděl i o Dobovi a o jeho špionážní síti otroků a nepochyboval o tom, že Dob má své lidi i v jeho domě. Kdyby se tu najednou objevil Reni, Roz by se to okamžitě dozvěděl.
Ale ať přemýšlel jakkoliv, nemohl Geza nic kloudného vymyslet. Nakonec se rozhodl počkat a poradit se s Renim.
Příštího dne, když seděl v besídce, si Geza najednou uvědomil, že pomocí trubice k přívodu vzduchu by se mohl s Renim domlouvat. Chtěl to však zkusit až v noci, kdy ho nebude mocí nikdo pozorovat.
V noci se tedy do besídky vrátil. Ani ve snu ho nenapadlo, že by mohl Reni třeba spát.
Byla naprostá tma, oblohu zakrývaly husté mraky a Geza neměl obavy, že by ho mohl někdo vidět.
Geza přiblížil rty k otvoru trubice a zavolaclass="underline"
„Reni!“
Naprosté ticho!
„Reni, neslyšíš mne?“
Zase nic. Z otvoru trubice vanul chlad smrti.
Geza si přejel rukou vlhké čelo. Reni měl jemný sluch, je vyloučeno, že by ho neslyšel. Co dělat? Má otevřít hrob? To je vyloučeno!
A najednou, aniž by uvažoval o tom, co dělá, nahmatal Geza víko poklopu a nadzvedl je.
Má jít pro pochodeň? Ne, někdo by ho mohl vidět.
Sestoupil do podzemní chodby. Blízké stěny dýchaly vlhkem. Rukama ohmatával hroudy hlíny. Opatrně postupoval kupředu. Na kterém místě se chodba nejvíc přibližuje k hrobu, Geza nevěděl. Místo pro hrob vybral jen odhadem.
Náhle na něco narazil. Sklonil se a nahmatal nahé lidské rameno. Rameno bylo studené.
Člověk ležící na zemí se pohnul. Současně se ozval Reniho hlas.
„Kdo je to?“
Geza se radostí div neudusil. Hrdlo se mu stáhlo, že nedokázal hned odpovědět.