Tma byla neproniknutelná. Geza neviděl, ale jakýmsi šestým smyslem vytušil, že se na něho Reni už už vrhne. On přece nemohl vědět, koho má před sebou. „Reni!“ vyrazil ze sebe Geza. „Milý Reni! To jsem já!“
Dvě ruce se dotkly jeho tváří a za okamžik byl Geza v náruči přítele. Zděsil se, když ucítil, jak slabé je to objetí. Kam se poděla přítelova síla?
„Milý Reni! Ty žiješ! Dostal ses odtamtud!“
„Už včera!“ odpověděl Reni. „Nebo snad dnes? Nevím. Popletl jsem si v té tmě čas. Teď je den nebo noc?“
„Noc.“
„Proč jsi přišel?“
„Volal jsem do vzduchové trubice a tys neodpovídal. Vylekal jsem se.“
„Gezo!“
Znovu se v naprosté tmě objali.
„Musíš odtud odejit. Co kdyby někdo přišel.“
„Nikdo nepřijde. Trpěl jsi moc?“
„Jsem zesláblý,“ odpověděl Reni svým obvyklým hlasem. „Tvá spravedlnost je krutá.“
„I já trpěl, milý Reni.“
„Já vím. Ale teď mi řekni, co chceš dělat?“
„Nevím, Reni. Čekal jsem na tebe. Ty už jsi jistě něco vymyslel, viď, Reni?“
„O něčem jsem už uvažoval,“ řekl Reni. „Ale vypočítal jsi to dobře, Gezo. Hrob byl těsně u podzemní chodby. Bylo snadné se sem dostat. Zdálo se mi, že je tu tepleji. Ale teď.“
Geza si uvědomil, jak musí být Reni prokřehlý. Vždyť byl takřka nahý. Geza si svlékl plášť a po paměti ho přehodil Renimu na ramena.
„Děkuji. Mám dojem, že jsem nemocný, Gezo.“
Nepředvídaná komplikace přivedla Gezu do naprostého zoufalství.
„Co budeme dělat?“
„Třeba se mi to jen zdá,“ řekl Reni. „Teď už je mi o něco líp v tvém plášti.“
„Kde tě schováme?“
„Tam.“
Geza neviděl, kam Reni ukazuje, ale přesto pochopil. „Do skrýše?“
„Jinam to nejde. Nahoře se nemohu objevit, dokud se na mne nezapomene.“.
„Nemůžeš tam přece zůstat několik let.“
„A kolik let myslíš, že by bylo potřeba, aby se na mne zapomnělo?“
„Mnoho, Reni. Otroci na tebe dlouho nezapomenou.“
„Vidím, že jsi můj plán stále ještě nepochopil, Gezo,“ řekl nečekaně Reni.
„Myslel jsem, že ano.“
„Ne. Pochopil jsi jen jeho první část. Ale ta by neměla smysl bez té druhé. Vzpomínáš si na Denovo vyprávění?“
„Jaké vyprávění?“
„O jeho pobytu ve skrýši.“
„Ano.“
„Vzpomínáš si tedy, že zůstal ve skrýši jen okamžik a vyšel z ní za čtyřicet dní.“
„I na to si vzpomínám,“ odpověděl stále ještě nechápavě Geza.
„Zůstal tam tedy,“ pokračoval Reni, „jen okamžik a my víme, že to bylo čtyřicet dní. Co kdyby tam zůstal déle?“ Geza se zachvěl. Konečně pochopil Reniho šílený plán.
„Nepustím tě!“
„Chceš, aby mne tedy doopravdy popravili a tebe vyhnali z chrámu?“
„Tam tě čeká smrt!“
„A nahoře ne? Ostatně viděli jsme na vlastní očí Dena, když vyšel ze skrýše. Že tam strávil půldruhého měsíce, je skutečnost. Já tam zůstanu půldruhé hodiny. Myslíš, že mě za nějakých sto dvacet měsíců ještě někdo pozná? Zvlášť když se za tu dobu ani trochu nezměním?“
„Jsi šílený, Reni!“
„Ne. Jen nemám jinou možnost.“
V Reniho hlase byla taková rozhodnost, že Geza pochopil, že provede, co si usmyslel. „Půldruhé hodiny tedy počkám.“ Reni se zasmál.
„Zapomněl jsi, že pro tebe to bude sto dvacet měsíců.“
„Tak dlouho tě tedy neuvidím?“
„Lépe dlouho než nikdy. Byl bych tam už vešel, ale chtěl jsem se s tebou rozloučit a říct ti, že se vrátím.“
„Zabiju Roza,“ řekl Geza zlostně. „Uchopím moc pevněji než Den. Budu jediným vládcem v zemi. A pak si pro tebe přijdu. Budeš svobodným člověkem, Reni!“
„To jsou jen sny, Gezo,“ řekl Reni laskavě. „Neztrácejme zbytečně čas. Nauč mne, jak mám stisknout výstupek u dveří. Docela jsem zapomněl, že bych to bez tebe nedokázal.“
„Otevřu ti sám,“ řekl Geza.
„Ne, ty odejdeš. Nevíme, co by se ti přitom mohlo stát a za jak dlouho bys třeba vyšel.“
„Máš pravdu, Reni, jako vždy. Povím ti tedy, jak se to dělá.“ Geza dal Renimu potřebné vysvětlení a potom dodaclass="underline" „Jdi! Budu čekat. Postarám se, aby ses mohl vrátit co nejdřív.“
„Zůstanu tedy nejdéle půldruhé hodiny.“
„Ale jak určíš čas?“
„Budu počítat. Co bych tam jinak dělal? A teď sbohem, Gezo!“
„Ty se loučíš na půldruhé hodiny, ale já.“
„Nezapomeň na mne! Pomsti se Rozovi za nás oba.“
Geza uslyšel vzdalující se kroky. Pak se ozvalo kovové cvaknutí. Na konci podzemní chodby se rozsvítilo oslepující světlo.
Geza viděl, jak Reniho tmavá silueta zmizela ve dveřích tajemné skrýše.
A pak ho zase obklopila neproniknutelná tma.
Uběhlo mnoho času.
Na Denovu smrt i strašlivou popravu jeho vraha se zapomnělo. Cizinci byli zapomenuti už dávno. Na veleknězův příkaz byl zničen sedmistěnný pokoj a stůl i kouli odvezli lodi na moře a ve zvláštní bedně zatížené kameny svrhli na dno.
Život plynul zase stejným tempem jako před objevením cizinců.
Avšak strach před Gezou v lidech zůstal, i když by už nikdo nedovedl říci, co ho vyvolalo.
Roz zemřel náhle a nepochopitelně, ale nikdo jeho smrt nespojoval s Gezovým jménem. Velekněz byl mimo podezření. Ani Lana, která dobře věděla o tajné nenávisti svého muže k Rozovi, ho nepodezírala.
Lana nebyla v manželství šťastná. Třásla se strachem před svým mužem vládnoucím strašlivou mocí. Věděla, že jí Geza její jednání neodpustil a že ji nemiluje.
Bora vládl sám a zdálo se, že Geza ani ve snu nepomýšlí na to, aby na jeho moc nějak sáhl.
Avšak tajné záměry veleknězovy znal jen on sám.
Geza čekal.
Bora neměl syna a po jeho smrti, která se nezdála být příliš vzdálená, přejde moc přirozeně na Gezu. Čekání pro něho ostatně nebylo obtížné, protože už teď nebyla jeho moc o mnoho menší než Borova. Každé slovo veleknězovo bylo pro zemi Moorovu zákonem.
A nikdo neměl tušení, že zatím strašné a opravdu mocné síly přírody připravují celé zemi zkázu.
Země Moorova, ze všech stran omývaná oceánem, dožívala poslední léta své existence.
To však nikdo nevěděl. Sotva se rodicí věda nedokázala lidi před hrozícím osudem varovat.
Geza po celou tu dobu myslel na Reniho. Nedovedl si srovnat v hlavě, že celé ty dlouhé měsíce prožíval Reni Jako minuty. Věřil však, že je tomu tak.
Konečně měl za to, že čas přišel. I kdyby Reniho někdo poznal, neodvážil by se nic říci.
Podzemní chodba ještě existovala, ale byla silně pobořena. Geza z opatrnosti zničil poklop a odstranil i samotnou besídku. Dávno už nežil ve starém domě.
Geza přikázal otrokům, aby vyčistili chodbu ke dveřím. Ani ho nenapadlo zabít otroky jako svého času Den. Jeho činy nikdo nesoudil, byl považován takřka za boha.
Co si otroci pomysleli, když viděli podivné dveře v hlubinách země, Gezu nezajímalo. Přikázal jim, aby mlčeli, a porušit jeho příkaz se nikdo neodvážil.
Znova tedy stál Geza před tajemnými dveřmi.
Je tam Reni?
Ač to bylo divné, Geza pochyboval, že jeho přítel je stále ještě uvnitř.