Ne, Geza nepředpokládal, že Reni zmizel jako cizinci. Myslel, že Reni odtud tajně odešel, aby on o tom nevěděl.
Čas a neomezená moc pokazily Gezovu kdysi mírnou a ušlechtilou povahu. Předpokládaná Reniho zrada ho nijak nerozhořčovala. Jestli se ukryl, dobře udělal!
Geza si zvykl na myšlenku, že vše, co dělá, je správné. A tak bez dlouhého rozmýšlení stiskl třikrát výstupek.
Dveře se však neotevřely.
V komoře válce
Reni byl mladý a silný. Avšak dlouhý pobyt v podzemním vězení a dva dny v naprosté tmě a vlhkosti hrobu podlomily jeho zdraví. V okamžiku, kdy tiskl výstupek vedle elipsovitých dveří, rozklepala ho zimnice.
Oslepující záření rozsvítivši se koule se mu nesnesitelně zařízlo do oči, které odvykly světlu.
Dveře za nim s ostrým cvaknutím zapadly.
Reni měl pocit, že padá do bezedné propasti. Začalo mu být nevolno. Když s námahou otevřel oči, uviděl těsně před obličejem nehybnou a tvrdou podlahu komory. Pocit padání nemizel.
Reni sebral zbytek svých sil a zvedl se. Stěny se kolem něho zběsile roztočily. Čtyři lůžka před nim však zůstávala nehybná.
Reni si toho hned povšiml a pochopil, že se stěny patrně doopravdy točí. Kdyby se mu jen točila hlava, pak by lůžka nemohla být nehybná.
Mechanicky se vrhl na nejbližší lůžko a už se chystal zavřít oči, aby neviděl to nepříjemné kmitání stěn.
Ale dříve než stačil víčka dovřít, světlo zhaslo a Reni ztratil vědomí.
Kolik času uplynulo od okamžiku, kdy zase procitl, Reni netušil. Nevěděl ani, zda byl v bezvědomí, nebo spal.
V komoře bylo světlo. Koule mu visela nad hlavou a svítila bledým nažloutlým světlem. Stěny teď byly nehybné.
Reni se cítil naprosto zdravý. Zimnice přestala a zmizel i pocit slabosti. Hlavu měl úplně jasnou a mohl normálně uvažovat.
Jeho jemný sluch zachycoval jakési slabounké zvuky podobné šustění suchého listí nebo nesmírně vzdáleným lidským hlasům.
Pak znovu zavřel oči, ponořil se do svých myšlenek a snažil se nevšímat si těch zvuků, o nichž byl přesvědčen, že se mu jen zdají.
Neuběhlo už snad půldruhé hodiny a neměl by tedy otevřít dveře a vyjít na povrch země?
Hlad nepociťoval. Nemohl zde být tedy příliš dlouho. Geza nepřicházel, takže půldruhé hodiny ještě neuběhlo. Reniho mrzelo, že usnul a ztratil pojem o čase. Co když uplynula daleko delší doba anebo naopak, co když je příliš brzy. Kdyby vyšel předčasně, mohl by ho někdo poznat a tentokrát by smrtí neunikl.
A najednou si s hrůzou uvědomil, že bez Gezovy pomoci vůbec nedokáže vyjít. Na dveřích nebyl žádný výstupek ani klika.
Jestli se Gezovi něco stalo, pomyslel si Reni, pak tu zemřu. Když už se mu podařilo uniknout smrti z rukou kněží, neměl teď mnoho chuti zemřít.
Pokusil se vyskočit, ale nedokázal to. Jakási sila ho držela na lůžku. Nemohl se ani pohnout.
Reniho zachvátil pocit bezmocnosti a zoufalství.
Cizinci měli pravdu, pomyslel si; každý, kdo sem vejde, je odsouzen k smrti.
Zatímco takto uvažoval, mocné síly, o nichž neměl ani tušení, nesly jeho nehybné tělo časem, z jedné epochy do druhé.
Už dávno zmizel z tváře země Geza i všichni lidé, které Reni znal. Samotnou zemi Moorovu pohltilo moře. Nad komorou válce běžela staletí.
Reni nic takového nepociťoval, čas pro něho neexistoval, i když měl pocit, že se dost vleče.
Stále ještě neztrácel naději na záchranu. Na Gezu už teď příliš nespoléhal, ale víc a víc myslel na cizince. Vždyť ti podivní a mocní tvorové byli zde v této komoře. Zmizeli, ale proč by se nemohli kdykoliv vrátit? A pak by byl samozřejmě zachráněn.
Šustivé zvuky byly teď hlasitější, ale odkud přicházejí, Reni nevěděl.
A pojednou koule znovu zhasla. Reniho znovu opustilo vědomí.
Ale i kdyby zůstal při vědomí, stejně by nepochopil, že ta tma znamenala konec cesty, o níž neměl ani tušení. Normální čas začal zase uplatňovat svá práva.
Nemohl vědět, že jeho bezvědomí je výsledkem činnosti automatických přístrojů, které bděly nad zdravím cestujících v čase.
A když tedy zase otevřel oči a viděl před sebou čtyři cizince, pomyslel si jen s ulehčením: tak přece se vrátili!
Jasné světlo koule místo bledě žlutavého svitu ohlásilo čtyřem cizincům, že se probudili předčasně v důsledku poruchy.
Podívali se na sebe znepokojeně. Všechny napadla jedna a táž myšlenka — po stroji prostoru se pokazil i stroj času. To by znamenalo, že musí zůstat v době, ve které se právě octil.
Brzy se však podle přístrojů přesvědčili, že stroj času je v pořádku.
Přístroje odpověděly i na otázku, jak dlouho už jsou na cestě. Uběhlo devět desetin stanoveného času.
Z ukazatelů zjistili, že i kolem komory je klid a že zvenčí žádné nebezpečí nehrozí.
Zbývalo jediná a zřejmá správné vysvětlení — do komory někdo vstoupil. Ale ne na okamžik, to by přístroje ani nezaznamenaly. Patrně tu zůstal a vydal se stejnou cestou jako oni.
Nemohli jej vidět, protože je od sebe dělil čas, ale o tom, že je jich v komoře pět, ne-li více, nemohlo být pochyb.
V komoře byl tedy slepý pasažér a to bylo nebezpečné. Ještě že automaty stroj zastavily. Kdyby se v okamžiku splynutí času octla dvě těla na tomtéž místě, hrozila by oběma smrt.
Čtyři mladí vědci mimoděk seskočili ze svých lůžek. Teď už to však bylo zbytečné. Běžný čas už začal působit a mezi nimi a jejich pronásledovateli zůstával stálý interval.
Teď mohli v klidu promyslet další opatření. Nebylo nic snadnějšího než zamezit' pronásledovatelům další cestu, ale to by znamenalo jejich fyzickou likvidaci. Takové řešení bylo pro ně naprosto nepřijatelné.
Zbývalo tedy jedině vystoupit z komory, což nebylo právě nejpříjemnější, protože to znamenalo znovu zůstat určitou dobu na povrchu země, aby si jejich organismus odpočinul.
Závěr byl jasný a jednání nezabralo mnoho času.
Protože nebylo jisté, zda neznámí leží na lůžkách, musela posádka opustit kabinu. Aparatura se však nedala řídit dálkově, a proto musel jeden z nich podstoupit riziko a zůstat uvnitř.
Mysleli, že budou muset znovu prorazit chodbu na povrch země, ale když se dveře otevřely, čekalo je překvapení. Válec byl jen z jedné třetiny v zemi. Kolem byl hustý les.
Teprve teď si podrobně prohlédli přístroje a zjistili, že nejen nejsou na tomtéž místě, ale ani ve stejné komoře, do které vstoupili.
Automaty je přenesly do jiné, která byla na Zemi instalována pro případ, že by první komoru postihla katastrofa. Takový případ zřejmě tedy nastal.
Vystoupit bylo snadné, povrch země byl asi metr nad podlahou komory. Malý přístroj odstranil v okamžiku nadbytečnou zemi, která se prostě rozplynula ve vzduchu.
Neztráceli čas prohlížením okolí, k tomu budou mít příležitost později. Všechny jejich myšlenky byly u těch, kteří se k nim brzy přidají.
Kdo to jen může být? Jsou to snad vědci, kteří se vědomě odhodlali k pokusu, nebo někdo, kdo do stroje vnikl náhodou?
Asi jejich komoru objevili při nějakých vykopávkách. Ale jak poznali, jakým způsobem a v jakém intervalu tisknout tlačítko?
Skutečností zůstávalo, že v komoře někdo byl. Ostatně již zanedlouho dostanou odpověď na všechny tyto otázky. Přístroje už zase pracovaly.
Když se stroj znovu zastavil, otevřeli kvapně dveře a strnuli údivem.