Na lůžku ležel jediný muž. Oči měl zavřené.
Byl to Reni.
Ve stínu velikého chákána
Alyb-baryn!
Gemjabek se nahrbil v sedle. Řídká bradka obarvená henou se co chvíli dotýkala jeho zvlhlého kabátce. Všem bylo zřejmé, že podřimuje. I hlava jeho koně poklesla při každém kroku, jako by unavené zvíře po přikladu svého pána také spalo.
Malý oddíl, ne s více než dvěma desítkami jezdců se tak roztáhl, že posledního vojína bylo na zamlženém obzoru sotva vidět.
Vše bylo vlhké — vzduch, lidé i koně.
Vpředu, v jednotvárné šedi nízké oblohy stěží prosvítalo matně žluté slunce.
Jednotvárná byla i step. Před Gemjabekovými jezdci se prostírala bezútěšná krajina, které měli už všichni plné zuby. Pátý den bez konce stále táž země prosáklá vlhkostí, bažinatá a jen občas pokrytá kobercem žlutohnědé trávy. Sníh byl jen tu a tam a při tom ještě šedivý, křupavý a pórovitý. Huňatí koníci s námahou vytahovali nohy z bažinaté země. Z jejich mokrých boků stoupala pára.
Ani jediný strom, ani jediný keř! Nic, na čem by oko spočinulo.
Lidé i zvířata byli unaveni. I když byla země skrz naskrz mokrá, jezdci na ni pohlíželi chtivě. Slézt z koně, protáhnout si oteklé nohy, svalit se na zem a usnout přitisknuti jeden k druhému, to se teď všem zdálo být vrcholem blaha. Na oheň nebylo ani pomyšleni — nebylo čím topit. Dávno už bylo na čase si odpočinout.
Netrpělivé pohledy se co chvíli upíraly na velitelova shrbená záda.
Gemjabek se jen tvářil, že spí. Věděl, že zabloudili v nekonečné stepi a že teď jedou jen tak nazdařbůh. Kde hledat tak potřebnou střechu nad hlavou, teplo a především jídlo? Kde je druhá polovina oddílu, která se jim před dvěma dny ztratila někde v mlze? Kterým směrem zamířit?
Gemjabek zatřepal hlavou. Bude se muset k něčemu rozhodnout. Obrátit se na východ a zamířit do ležení Súbétej-nojona? Gemjabek se zaškaredil při pomyšlení, jak by asi takový návrat bez sebemenších výsledků pro něho dopadl.
Strašlivý Subétej by nešetřil velitele, který nejen nesplnil příkaz, ale navíc ještě ztratil polovinu lidí.
Vlhko pronikalo až do kostí. Gemjabek div nezasténal, když si vzpomněl na Subétejův přepychový stan. Nojon teď sedl na měkkých hedvábných poduškách obklopen sloužícími, v teple, před bohatým dostarchanem. Ohnivě rudá bradka mu majestátně spadá na širokou hruď. Subétej pije sladká vína a jí a jí.
Gemjabeka začaly chytat křeče v žaludku. Od včerejška neměl nic v ústech.
Jemu i jeho lidem hrozí smrt hladem. Zásobní koně nemají, ti zůstali u ztracené části oddílu a na ty zbylé sáhnout nemohou. Po téhle rozměklé zemi, kde i koně mají co dělat, se pěšky chodit nedá. Bez koní by tady nepochybně zahynuli. A nemohou ztratit ani jediného muže, protože by je mohli napadnout zdejší lidé. Gemjabek si za nic na světě nemohl vzpomenout, jak se těm zdejším lidem říká.
Gemjabek pocházel ze vznešeného rodu blízkého trůnu velikého chákána. Přesto byl podřízen Subétejovi, i když by měl nárok na významnější hodnost. Zbývalo mu jen vzdychat a závidět.
Přesto Gemjabek věděl o tom, že veliký chákán chystá velké taženi do západní země a že Subétejův oddíl sem byl vyslán na průzkum.
Zestárlý nojon zlenivěl. Už rok sedí na jednom místě, rozesílá na všechny strany menší oddíly, a sám tráví čas ve svém harému, který s sebou vleče proti všem zvyklostem.
Subétej je v teple a nasycený.
Gemjabek toužebně prohlížel zamžený obzor.
Nikde nic! Bylo by na čase chystat se na noc, ale Gemjabek se k tomu stále nemohl odhodlat. Děsila ho perspektiva další noci na mokré zemi. Jeho staré tělo se bouřilo. A tak jel a jel a stéle v něco doufal.
Žluté slunce sestoupilo už docela nízko. Začínalo se šeřit.
Jeden z noukerů se přiblížil ke Gemjabekovi a dotkl se zlehka jeho ramene.
Nemusel se ani obrátit, aby zjistil, kdo to je. Jedině Dželal se mohl odvážit takové drzosti.
„Co chceš?“
Dželal byl mladý voják, syn Gemjabekova mladšího bratra, který se zúčastnil tažení jako prostý nouker, ale jednou se měl stát velitelem.
„Obrať svůj šlechetný pohled doleva,“ pronesl uctivě Dželal.
Gemjabek se v sedle obrátil.
V jižním směru, kde už se znatelně zešeřilo, bylo v mlze nejasně vidět nějakého pohybujícího se tvora. Byl-li to člověk či zvíře, nemohl Gemjabek rozeznat. Po pěti dnech cesty zase první živý tvor!
Člověk znamená zprávy a zvíře potravu pro hladové. „Alyb- baryn!“ rozkázal Gemjabek.
Dželal zahvízdl. Dva jezdci se oddělili a následovali ho. Tenhle pokus o pronásledování vyhlížel dost komicky, protože koně sotva pletli nohama.
Oddíl se zastavil. Opozdilí vojáci se pomalu přibližovali. Bez výslovného rozkazu nikdo nepospíchal.
Dželal dobře viděl muže, který šel napříč k jeho směru a zřejmě je nezpozoroval. Pravidelně se odstrkoval dvěma holemi a pohyboval se na tom rozbahněném blátě s neobyčejnou lehkostí. Šel značně rychleji než jezdci.
Dželal byl mladý, prudký a ctižádostivý. Tažení, na které byl vzat po dlouhém a vytrvalém přemlouvání, se mělo stát základem jeho vojenské slávy. Proto považoval rozkaz polapit neznámého za věc vlastní cti a chtěl jej splnit stůj co stůj. To, že v tomhle bahně nedokážou koně dohonit pěšáka, ho naplňovalo hořem.
Zbývalo jedno a Dželal se k tomu bez váhání odhodlal. Sesedl s koně. Oba vojáci ho následovali.
Nohy se jim zabořily až po kotníky. Každý krok znamenal velkou námahu. Přesto Dželal viděl, že se rozhodl správně — pěšky postupovali rychleji. Zahnuli trochu doprava, aby neznámému člověku nadešli.
Ten si stále ještě svých pronásledovatelů nevšiml. Čím víc jej Dželal pozoroval, tím víc se divil. Takovou chůzi ještě neviděl. Nohy neznámého se neodtrhovaly od země, spíše se dalo říci, že po ní kloužou. A pohyboval se velice rychle. Za okamžik už byla úplně jasná marnost pronásledování. Nedostihnou ho, jestliže se sám nezastaví.
A muž se zřejmě zastavit nehodlal.
A tak Dželalovi zbývalo jen, aby sundal z ramene pevný luk a donutil ho k tomu.
V Subétejově ležení se Dželalovi ve střelbě nikdo nevyrovnal. Dlouhý opeřený šíp proletěl se zasvištěním vzduchem.
Oba vojáci vykřikli nadšením.
Šíp se zabodl tři kroky před pronásledovaným.
Dželal se vrhl vpřed.
Neznámý okamžitě zůstal stát. Udiveně si prohlížel šíp, který přiletěl neznámo odkud, a stále se ještě chvěl. Pak se pomalu obrátil a podíval se na své tři pronásledovatele.
Utíkat nemělo smysl. Dželalův předpoklad byl správný. Vzdálenost se okamžitě tak zkrátila, že by druhý šíp najisto zasáhl, kdyby se ještě pokoušel o útěk.
Byl to muž vysoké, obrovité postavy. Širokánská ramena s těžkopádným držením hlavy svědčila o veliké fyzické síle. Měl na sobě šedivý kabátec přepásaný provazy a měkké, selské boty. Na hlavě měl plstěnou třírohou čepici. Byl beze zbraně, nepočítáme-li železnou palici, která mu visela u pasu. Ve vousech mu probleskovaly šedivé nitky. Hubený kostnatý obličej vysušený větry a sluncem protínala dlouhá jizva přesekávající čelo a pravou tvář. Nad malýma očkama trčelo huňaté obočí.