Muž nebyl starý, ale také ne už nejmladší. Mlčky vyčkával.
Dželal se k němu blížil pomalu a opatrně, s lukem připraveným k výstřelu. Mohutná postava neznámého budila úctu. Byl dobře o hlavu vyšší než jeho pronásledovatelé.
Neznámý však neprojevoval nepřátelské úmysly. Palice, jeho jediná zbraň, visela stále pokojně u pasu. Stál a opíral se o hole, jako by odpočíval.
Nohy tří vojáků se nořily hluboko do bahnité půdy. Neznámý stál jako na kameni. Když se Dželal přiblížil, viděl dvě dlouhá úzká prkénka připevněná řemínky k jeho chodidlům. Zřejmě právě tato prkénka zabraňovala tomu, aby zapadl. Dželal se s, něčím podobným ještě nesetkal, ba dokonce ani neslyšel, že by se takhle dalo po sněhu a bahně chodit.
Mladý voják si neznámého zvědavě prohlížel.
Ten něco řekl v jazyce, který Dželal neznal. Zřejmě to byla otázka položená klidným a přátelským hlasem.
Dželal pochopil, že se nemá čeho bát, a sklonil luk Gestem neznámému naznačil, aby ho následoval.
Neznámý se mlčky podřídil. Rychle klouzal kupředu a své strážce, kteří ho jen s námahou následovali, nechal brzy za sebou.
Dželal se díval na neznámého obra s nadšením. V jeho očích byla síla největší okrasou muže. I on byl silák, ale ve srovnání se zajatcem si připadal jako dítě.
Koně očekávali své pány nehýbajíce se z místa. Neznámý se usmál, když uviděl svěšené hlavy zvířat a jejich mokré, těžce se zdvihající boky, ze kterých se kouřilo. Pochopil, že lidé, kteří ho zajali, jsou utrmáceni dlouhou a těžkou cestou a že od něho čekají pomoc.
Počkal, až jeho průvodci nasedli a šel tak, aby mu Dželalův kůň stačil.
Dželal si ulehčené oddechl. Teď to vypadalo jak se patří a nemusel se už obávat výsměchu. Polapili neznámého a vedou jej do zajetí a ne, aby přivedl on je. Dželal se podíval na neznámého vděčně. Ten pohled zachytil a dobromyslně a chápavě se usmál.
Gemjabekův oddíl vypadal dost hrozivě, ale neznámý neprojevil nejmenší strach. Zdálo se, že není poprvé v podobné situaci a že ani tihle lidé mu nejsou tak docela neznámí. Zůstal stát klidně před Gemjabekem, snadno v něm rozpoznal velitele a pozorně si ho prohlédl od hlavy až k patě.
Dželal byl ještě mlád a leccos neznal. Gemjabek však byl starý a zkušenostmi zmoudřelý. Prkénka na nohou zajatce ho neudivila. Věděl, že obyvatelé severu užívají k chůzi na sněhu lyží. Ale nečekal, že potká člověka na lyžích tak daleko na jihu a ještě ke všemu ne na sněhu, ale na bahně.
Gemjabek znal několik východních jazyků, ale jak bude vyslýchat tohohle muže ze západu? Muž šel nejspíš domů, osada tedy musí být blízko.
Neznámý však z ničeho nic promluvil v jazyce, který Gemjabek znal.
„Co chcete a kdo jste?“ zeptal se.
Zajatec promluvil první a to se Gemjabekovi nelíbilo. Potřeboval ho však nutně a tak se ovládl. Kromě toho Subétejův rozkaz zněl, nesahat k násilí, nevyvolávat v místních obyvatelích nepřátelství. Nikdo nesmí mít předčasně tušení, jaké plány má veliký chán s touto zemí.
„Kde ses naučil kipčacky?“
„Žil jsem několik let v Chorezmu a v Samarkandu. Ale vy nejste odtamtud.“
Asi byl v zajetí, pomyslel si Gemjabek. Jizva na obličeji není od meče, ale od karabáče.
„Jak se jmenuješ a odkud jsi?“ zeptal se.
„Jsem zdejší a jmenuji se Česlav.“
„Tvůj dům je daleko?“
„Tam,“ zajatec neurčitě mávl rukou. „U lesa.“
„Je ten les daleko?“ zeptal se trpělivě Gemjabek, kterého začal zajatcův sebevědomý tón rozčilovat.
„Docela blízko,“ odpověděl zajatec. „Kdyby nebyla mlha, viděl bys ho.“
Gemjabek věděl, že jazyku, kterým mluvili, rozumí z jeho lidí jen Dželal. Proto si řekl, že nejlíp bude mluvit pravdu.
„Zabloudili jsme ve stepích. Jsme unaveni a hladoví. Koně jsou docela vyčerpaní. Mnoho dní už spíme pod širým nebem.“
„Ale kdo jste?“
„Jsme vojáci velikého chákána.“
„Čagonize?“ zajatec se zatvářil udiveně; „To jste zabloudili hezky daleko. Čagonizovi vojáci prý ovládli národy Chorezmu, to jsme slyšeli. Ale co děláte tady?“
Otázka byla nebezpečná. Gemjabek pochopil, že když nerozptýlí mužovo klíčící podezření, bude ho nucen zabít, aby neporušil Subétejův rozkaz. Ale to by znamenalo vzdát se naděje na přístřeší a jídlo.
Gemjabek tedy ze sebe začal dělat hlupáka, který si plete světové strany. Ať se mu zajatec vysmívá, jen když si budou moci odpočinout a najíst se.
„Říkáš, že daleko,“ řekl. „Copak nejsme na cestě k Chorezmu?“
„Jedete na opačnou stranu. Chorezm je na východě.“
„A dojeli jsme daleko?“
„Pořádně.“
„Ukaž nám tedy cestu k Chorezmu. Dejte nám jídlo a nechte nás odpočinout. Nechceme vám ublížit. Asi jsme zabloudili v mlze.“
Česlav se na okamžik zamyslel. Gemjabek ho pozoroval se skrytými obavami.
„Je vás mnoho?“
„Jen ti, co jsou tady. Třikrát pět a ještě čtyři.“
„Asi tolik domů má naše osada,“ řekl Česlav. „Hosty nikdy neodmítneme. Ale jídla máme málo.“
„Mnoho nepotřebujeme. Dejte nám koně a seno. Štědře ti zaplatím.“
„Co bych bral od hostů. Sena máme dost a kůň se už najde. Pojďte za mnou!“
Obrátil se a vyrazil klouzavou chůzí, kterou Gemjabekovi vojáci sledovali s ohromením.
Vzdálenost mezi nimi se zvětšovala. Česlav se neohlížel a stále víc se vzdaloval. Gemjabek pojal podezření.
Uvěřil mu ten člověk? Co když chce své lidi varovat a Gemjabekův oddíl přepadnout.
„Křikni na něho!“ přikázal Dželalovi.
Mladý nouker vydal táhlý výkřik. Průvodce se ani neohlédl. Právě dosáhl vrstvy sněhu a jeho chůze se znatelně zrychlila.
Dželal uchopil luk. Ale mohutná postava už zmizela v mlze a houstnoucím večerním šeru.
Gemjabek si byl vědom toho, že udělal chybu. Měl na průvodcova ramena zadrhnout provaz.
Co teď?
Stopy lyží se jasně obtiskly v loňské trávě a místy i na sněhu. I když jim zmizel z dohledu, nebylo nijak obtížné jej následovat.
Gemjabek se rozhodl. Česlav říkal, že v osadě je málo domů a tedy i lidí. Kdyby je chtěli přepadnout, Gemjabekovi vojáci si s nimi už poradí. Nic jiného jim ostatně ani nezbývalo.
Z mlhy se už začala vynořovat tmavá lesní stěna.
Uprchlíci
„Ljubavo-o-o!“
Zvonivý dívčí hlas zněl ve vlhkém vzduchu ztlumeně.
Lada se pozorně podívala na blízké křoví na okraji lesa, nezahlédne-li sestřin květovaný šátek. Kde jen ta holka může být? Od rána se toulá někde po lese.
„Ljubavo-o-o! Otec se vrátil!“
To byla lež, otec se ještě nevrátil, ale Lada dobře věděla, jak se sestra otce bojí.
Zase žádná odpověď.
Ljubava nemohla být jinde než v lese. Po rozmoklé a rozbahněné stepi se teď chodit nedalo.
Ne že by se snad Lada o sestru bála. Ljubava se jistě vrátí sama. Zabloudit nemůže, zná tu každý strom. Ale matka ji poslala, aby Ljubavu přivedla, a Lada by nechtěla matku zbytečně rozčilovat. Dlouhá nepřítomnost mladší dcerky dělala Borislavě vždycky starosti. Matka se bála starého medvěda, který žil v lese nedaleko odtud, i když všichni věděli, že je tak starý, že už se sám lidi bojí a utíká před nimi. I otec nejednou říkal, že medvěd není nebezpečný. A otec tomu přece rozumí.