Starého medvěda nechávali všichni na pokoji. Bylo to jediné zvíře, které v okolí Polány žilo.
Tohle slovo si Ljubava říkala i v duchu s velkou úctou. Polána byla všem zdejším obyvatelům posvátná. Stálo tam podivné a tajemné obydlí, v němž sídlil bůh. Štěstí, že staří se před lety zastavili právě tady a založili zde osadu, i když nemohli tušit, že je osud zavedl k sídlu Perunovu.
Že by Ljubava utekla na Polanu? Na jaře tam rostla spousta bílých voňavých květů a děti z osady je rády trhaly.
Lada zamířila nerozhodně k lesu. Nechtělo se jí tam. Měla sice na ramenou matčin šátek, ale přesto jí bylo chladno. Raději by byla doma. Pec byla roztopena a ve světnici bylo horko. Matka pekla a vařila na zítřejší svátek. Stejné přípravy se konaly ve všech ostatních chalupách.
Svátek jara!
Každý rok přicházeli do jejich osady obyvatelé okolních vsí. Z jejich vsi bylo k Polaně nejblíž a svátek jara byl úzce spjat právě s Polanou. Lidé sem přicházeli prosit Peruna o úspěch polních prací a o bohatou úrodu. Perun je nikdy neodmítl a země jim štědře poskytovala své dary.
Pravda, Ladin otec měl na tohle svůj názor. Říkal, že zdejší země je daleko úrodnější než na severu, ale ostatní mu takové řeči rádi odpouštěli, protože to byl jeden z nejlepších pracovníků v celé osadě, výborný lovec a tak trochu všeuměl. Měl značnou autoritu nejen v osadě, ale i v dalekém okolí. Byl nejsilnějším mužem v kraji a vypadal skoro jako hrdina z pohádek. Byl jediný, komu se podařilo po pětiletém zajetí v zemi Polovců utéci a vrátit se opět domů.
„Ljubavo-o-o!“
Lada se znovu pokusila zavolat sestru. Tolik se jí nechtělo do hloubi lesa. Ušlapaná cestička rozmokla a nohy se jí do ní bořily.
Les mlčel.
Lada měla svou mladší sestřičku velice ráda, ale přesto se rozhodla, že všechno poví otci, až se vrátí. Ať Ljubavka dostane co proto! Uteče si do lesa, místo aby pomáhala matce a starší sestře!
„Ljubavo-o-o! Otec se vrátil!“ Ladin hlas už zněl rozzlobeně.
A najednou sestru uviděla. Malá postavička desetiletého děvčátka se jí hnala v ústrety. Ljubava byla bez šátku, dlouhé copy jí poletovaly za zády a letěla jako bezhlavá. Několikrát upadla, znovu se zvedla a zase běžela dál. Z jejich vytřeštěných očí koukal strach.
Co se stalo? Co ji mohlo tak vylekat?
Když jí byly pouhé tři roky, zlomila si Ljubava nohu. Kost srostla křivě a holčička začala kulhat. Běhání jí tedy dělalo potíže, a přesto teď běžela, divže si nesrazila vaz.
Ljubava zřejmě nic nevnímala, byla by jistě sestru minula, kdyby ji Lada nechytila za okraj šatů.
Ljubava se chvěla po celém těle. Asi by křičela strachem, kdyby jí křeč nestahovala hrdlo.
Lada vzala sestru do náruče, laskavě ji hladila a snažila se ji uklidnit.
„Tak už se neboj,“ říkala jí. „Nikdo ti nic neudělá. Jsme tu přece samy. Odnesu tě domů. Tak buď už hodná, holčičko!“
Ljubava se však chvěla stále silněji. Dívala se na Ladu, ale asi ji nepoznávala. Tváře měla bílé jako křída i rty jí zbělely.
Lada začala mít sama strach. Bojácně se ohlédla v očekávání něčeho strašného. Les však byl jako obvykle pustý.
Lada zamířila energicky domů. Čas od času se však přece jen mimoděk ohlédla. Všude byl klid a nikdo je nepronásledoval.
Šlo se jí špatně, na jedné ruce nesla sestru a druhou ji neustále hladila. Lada však byla po otci, vysoká a silná.
Osada byla hned u lesa, takřka na jeho okraji, a Česlavova chalupa stála v jejím prostředku.
V osadě je čekalo překvapení. Před jejich chalupou stála spousta lidi a v jejich středu bylo asi dvacet neznámých jezdců.
Kdo je to? Snad Polovci?
Ale leknutí netrvalo dlouho. Lada si všimla mohutné postavy svého otce A hned se uklidnila. Otec se vrátil, nemusí se tedy ničeho bát.
Přistoupila blíž a lidé se před ní udiveně, rozestoupili. Otec jí vykročil naproti. Na zápraží vyšla vylekaná matka.
Lada předala sestru do otcovy náruče a stručně vypověděla, co věděla. Naříkající a vzlykající matka odnesla Ljubavu do chalupy. Děvče se přestalo chvět, ale mluvit stále nemohlo. Lada se rozhlédla.
Ne, to nejsou Polovci! Lada věděla z vypravování, jak vypadají odvěcí nepřátelé jejich vlasti. Ti měli jiné tváře a také se jinak oblékali.
Osada, v níž se Lada narodila a vyrostla, byla založena nedávno. Staří ještě pamatovali, jak žili nedaleko Kyjeva a jak došlo k rozpadu říše na několik samostatných knížectví. Různice a rozbroje nedovolovaly v klidu hospodařit a ještě ke všemu úroda byla rok co rok horší. Život byl nesnesitelně těžký. Prostí lidé utíkali na severovýchod, do lesů kolem volžské kotliny, kde tolik nepociťovali útisk knížat a nájezdy Polovců.
Skupina uprchlíků, mezi nimiž byl i Ladin děd, nedošla až k Volze. Hlad je donutil, aby zastavili nedaleko Donu. Pak už tu zůstali, i když zde tak docela bezpečno nebylo. Kyjev byl poměrně blízko a nebezpečí, že se objeví knížecí pochopové, se příliš nezmenšilo. Teprve, když kníže Andrej Bogoljubskij Kyjev rozvrátil a přenesl své sídlo na sever do Vladimiru, začalo být lehčeji. Vladimir ležel daleko a knížecí ruka až k donské stepí nedosahovala.
První léta se velice báli Polovců. A opravdu, polovecké oddíly se ve stepích objevily nejednou, avšak osady na pokraji lesa Polovci ani jednou nepostřehli. A pak zmizeli docela a přestali se objevovat. Proslýchalo se, že byli sami napadeni a podrobeni vojsky Čagonizovými. Pak se vrátil Ladin otec, který před pěti lety zmizel, a potvrdil správnost těchto pověstí. Od té doby Polovce nikdo neviděl.
Každou ze tří lesních osad spravoval volený starosta. Polní práce se prováděly společně, i stáda byla společná. Lidé uctívali jediného boha a svátek jara slavily všechny osady společně.
I zaříkávače měli jednoho. Modlil se k Perunovi a dohlížel, aby na Polanu nosili pravidelně dary. Zaříkával i nemoce a léčil rány získané převážně na lovu. Tohoto starce si všichni vážili.
Kdo první objevil v lese příbytek Perunův, se už zapomnělo. Možná že ten člověk už zemřel. Ale o tom, že v tom podivném stavení sídlí bůh, nepochyboval nikdo.
V houštinách stál okrouhlý „dům“, s plochou střechou, bez oken a dveří. Uvnitř byl prázdný, jak se dalo poznat z dutého zvuku, který vydávaly stěny. Stěny byly z kovu, který nikdo neznal.
Tehdejší zaříkávač postavil na jeho střechu Perunovu sochu, kterou si vzali při útěku z Kyjeva. A od těch dob bylo místo považováno za posvátné.
Stromy kolem dokola vykáceli a vykopali i pařezy. Vzniklá mýtina byla ohrazena jakýmsi plotem z pokácených kmenů. Když dřevěná figura boha vlivem deště a sněhu shnila a rozpadla se, zaříkávač sem postavil novou. Taková výměna proběhla ještě několikrát a lidé postupně začali považovat za boha ne sošku, ale samotný „dům“, na kterém stála. Jistě se v tom projevil i vliv pomalu, ale houževnatě se šířícího křesťanství.
Léta neměla na dům žádný viditelný vliv. Byl stejný, jako když ho viděli poprvé, a třpytil se novotou bez nejmenší stopy po řezu.
To nahánělo strach, jako vše, co rozum nedokáže pochopit. Všechno se v dešti a sněhu kazí, na kovech se usazuje rez. Dům však byl nezničitelný. Nic mu nemohlo ublížit. Kdysi do něho jakýsi mladý odvážlivec udeřil mečem. Na stěně neobjevili ani škrábnutí, avšak damascénská čepel se silou úderu zlomila.