Nikdo kromě boha si nemohl postavit takové obydlí. O tom se nedalo pochybovat.
A lidé se radovali, že je náhoda zavedla k místu, kterému začali říkat Polana.
Co zažila Ljubava
Medvěd byl hladový a podrážděný. Srst na vpadlých bocích měl špinavou a slepenou. Jeho pořádný žaludek naléhavě volal po potravě. Medvěd právě opustil brloh po zimním spánku.
Na zemi se objevovaly první známky jara. Stromy se zbavily těžkého sněhového příkrovu a napřímily větve obsypané nerozvitými pupeny. Půda byla mokrá a blátivá a medvědovy tlapy se do ní hluboko bořily.
Nízko spuštěný čenich zvířete vtahoval pachy, které mu neomylně ukazovaly cestu k místu, kam si už po léta zvykl chodit pro potravu.
Zatoulal se do tohohle lesa už dávno, když byl již příliš starý, než aby se dokázal ubránit ostrým zubům a drápům mladších medvědů. Ale smrt nepřicházela a tak tu zvíře žilo v osamělosti, na kterou si rok od roku více zvykalo.
V nejbližším okolí žádná jiná zvířata nežila. Vyhnala je odtud blízkost lidí.
Stará zvíře si navyklo chodit stále na jedno místo, kde nacházelo vždy dost ovoce, lesních plodů a voňavého medu. Živil se těmito pochoutkami a nestaral se o to, odkud se vzaly. A postupně si odvykl opatřovat si potravu sám. Blízkost lidí mu už nevadila.
Cesta z brlohu na Polanu byla dlouhá a zesláblému medvědovi připadala ještě delší. Konečně došel ke známé ohradě z povalených kmenů. Malinká slzící očka polozakrytá hnědými chumáči srsti už poznávala známé nádoby s medem a vlhký čenich cítil jeho příjemnou vůni. Hladová křeč stáhla medvědův žaludek.
Natáhl přední tlapu, aby přelezl překážku, ale najednou se zastavil. Neznámý pach zavadil o jeho nozdry.
Byl jiný než známé pachy dvounohých a čtyřnohých tvorů, které se za svůj, dlouhý medvědí život naučil dobře rozeznávat. Přesto to byl nepochybně pach něčeho živého.
Medvěd stál nehybně. Hlad ho popoháněl, ale strach ho udržoval na místě.
Zatímco váhal, otevřely se dveře ve stěně podivného domu na pasece a v nich se objevil dvounohý tvor zcela nepodobný těm, které už medvěd znal.
Strach překonal hlad. Medvěd se chystal utéci. Ale v tom okamžiku na něho neznámý tvor pohlédl. A medvěd místo aby se ukryl v houštinách, jak mu velel vrozený instinkt, přelezl hradbu a zamířil k neznámému dvounožci. Vedlo ho k tomu něco, co bylo silnější než instinkt a životní zkušenost.
Dvounohý klidně očekával, až se k němu medvěd přiblíží, a nepociťoval, před vládcem lesa nejmenší strach.
Medvěd nemohl tušit, že ho ten tvor vidí poprvé v životě a že ho k sobě přivolal jen proto, aby si ho mohl dobře prohlédnout.
Ovládán neznámou silou přistoupil medvěd beze strachu k dvounohému tvoru a zastavil se zapomenuv na nádoby i na svůj hlad. Čekal a nevěděl nač.
Dvounohý otočil hlavu a hned, jakoby na neslyšné zavolání, vyšil ze dveří další tvorové. Tři byli stejní jako on, čtvrtý byl trochu jiný. Ten čtvrtý byl Reni v Gezově černém plášti.
„Viděl jsi už takové zvíře?“ zeptal se jeden z cizinců.
„Ne, nikdy,“ odpověděl Reni. „Vím, že daleko na severu žijí podobná, ale jsou bílá.“
Zvuk hlasu, který se náhle rozlehl v naprostém tichu, vyvolal u medvěda zachvění, což neuniklo pozornosti lidí.
„Slyšel už lidský hlas,“ řekl cizinec.
„Socha na střeše, nádoby,“ poznamenal Reni, „vypadá to, že tohle místo je lidmi pravidelně navštěvováno.“
„Naši komoru užívají za podstavec pro sochu boha. Ala to znamená, že to jsou divoši!“
V jeho hlase zazněl smutek. Zase nezdar!
Zase vystoupili příliš brzo.
Ale copak mohli čekat něco jiného? Vždyť uplynulo teprve devět desetin lhůty, kterou sami stanovili.
Zdálo se jim, že lidstvo země nejen nepokročilo, ale dokonce se vrátilo nazpět. Svědčila o tom velice hrubá a primitivní soška na střeše jejich válce. Nemohla se vůbec rovnat sochám Reniho doby. Neméně hrubé byly i nádoby na zemi.
Účel nádob byl zřejmý. Byly to obětní dary přinášené modle uctívané místními obyvateli. A možná že uctívali i samotnou komoru, jejíž smysl pro ně musel být nepochopitelný.
V Reniho době bylo zpracovávání kovů na dosti vysoké úrovni. Cizinci viděli dobře opracované mísy, poháry, meče a kopí. Tady zřejmě žili div ne v době kamenné.
Takový byl jejich první dojem.
Mimoděk si vzpomněli na zkázu první komory. Co když katastrofa, která postihla Reniho vlast, byla tak velká, že zničila celou dosavadní kulturu a vrhla lidstvo o mnoho tisíciletí nazpět.
Kdyby tomu bylo opravdu tak, pak to mohlo mít pro ně nedozírné následky. Čas, na který byl stroj nastaven, už nelze změnit. Stroj se zastaví po období přibližně tisíce oběhů Země kolem Slunce.
Po každém zastavení vyžadoval odpočinek k odstranění škodlivého vlivu stroje na organismus delší doby. V zemi Moorově mohli zůstat potřebný počet dní. Ale co bude tady?
„Někde tu musí být lidé. Však je najdeme,“ řekl jeden z cizinců.
„Přijdou k nám sami,“ poznamenal Reni. „Tohle zvíře je zřejmě zvyklé sem chodit pro potravu. A ti, kdo ji nosí, myslí, že si jejich dary bere bůh.“
Usmál se, když si vzpomněl na kněze, mezi nimiž žil, kteří zacházeli s obětními dary stejně jako tohle zvíře.
Reniho slova připomněla cizincům medvěda. Docela na něho zapomněli a ponořili se do svých neveselých myšlenek.
Medvěd stál na stejném místě s hlavou hluboko svěšenou. Bylo zřejmé, že je velice zesláblý.
„Co je tohle?“ zeptal se jeden z cizinců a ukázal na nádoby.
„Včelí med,“ odpověděl Reni, ale v zápětí si uvědomil, že to bude muset vysvětlit. „To je hmota, kterou vyrábí hmyz z rostlinně šťávy. Je to výživné a chutné.“,
„Rozdělíme se tedy,“ řekl cizinec. „Jsou tu dvě nádoby. Jednu si vezmeme a druhou necháme zvířeti.“
To také provedli. Pak se všichni vrátili do válce a zavřeli za sebou dveře.
Medvěd okamžitě procitl. Rozpačitě začenichal. Pach neznámých zůstal ve vzduchu, ale z nějakého důvodu ho už neznepokojoval. Hlad se přihlásil s předchozí silou a medvěd se pustil do jídla.
Jedna nádoba mu nestačila, druhá však zmizela, a tak medvěd ještě několikrát vrazil čenichem do prázdné nádoby a pak odběhl.
Poprvé v životě medvěd nezpozoroval něčí přítomnost. A přece vše, co se tu právě odehrálo, pozoroval pár modrých očí, jejichž majitelka zkamenělá hrůzou byla ukryta v keřích u bariéry z kmenů.
Ještě dlouho po tom, co se cizinci skryli, seděla Ljubava jako v mdlobách a nebyla schopna pohybu.
Stopy její přítomnosti odhalili cizinci až pozdě večer. Povšimli si bílých květin rozsypaných po zemi. Ljubava je sbírala po celý den, aby jimi ozdobila sváteční stůl. A pak našel Reni pestrý šátek, který asi ztratila.
Obratně vyšité vzory šátku uváděly v pochybnost první nepříznivý dojem, který na ně zdejší okolí udělalo. Něco takového nemohli zhotovit divoši kamenné doby. Šátek svědčil o tom, že zdejší kultura je přinejmenším na úrovni Reniho doby.
A i když ani cizinci, ani Reni nedokázali uhodnout účel tohoto kousku různobarevné látky, nález vzbudil jejich naděje.
Teprve příští ráno byla Ljubava schopna vypravovat, co viděla na Polaně.