Vypravování bylo tak divné, že starci jen pokyvovali hlavami a pochybovali o jejím zdravém rozumu.
Ale Česlav se okamžitě vydal sám na Polanu, aby si dceřina slova ověřil.
Obyvatelé osady i sousedních obcí, kteří přišli oslavit svátek jara, čekali netrpělivě na jeho návrat.
Česlav se přiblížil k Polaně velice opatrně skrývaje se za keře a stromy. Přes svou vysokou a mohutnou postavu se pohyboval s kočičí pružností.
Dříve než vyšel na otevřené místo, dlouho a pozorně Polanu obhlížel.
Zdálo se, že vše vypadá jako obvykle.
Podle rozsypaných květin našel snadno místo, kde se Ljubava schovávala. Ztracený šátek tu však nikde nebyl. To byl první důkaz pravdivosti jejího vyprávěni. Nikdo jiný než lidé nemohl šátek vzít.
Česlav překročil ohradu a vyšel na Polanu.
Znal na ní každý kámen, a tak okamžitě zpozoroval změnu. Objevil se tu průchod od spodku domu, který byl níž, než si dosud myslil. Teď bylo jasné, že dům nestojí na zemi, ale že je do země ponořen. V jeho stěně byl teď oválný otvor podobající se dveřím.
Obě nádoby stály prázdné na obvyklém místě a vedle nich spatřil Česlav stopy medvědích tlap. To ho neudivilo, dávno věděl, kam se ztrácejí obětní dary. Byly tu však i jiné stopy, lidské.
To byl definitivní důkaz. Ljubava mluvila pravdu!
Stopy začínaly a končily dole u oválného otvoru. Ti, kterým patří, jsou tedy uvnitř a mohou se objevit každým okamžikem.
Ale ani teď se Česlav nepolekal. Dokonce si přál, aby uvnitř vyšli.
Nikdo se však neobjevoval. Lesklými stěnami nepronikal jediný zvuk.
Česlav váhal. Zvědavost ho nutkala, aby vzal železnou palici, která mu visela u pasu, a aby důkladně na dveře zaklepal. Byl přesvědčen, že pět lidi pro něho nepředstavuje žádné nebezpečí. Kromě palice měl ještě meč.
Čtyři modrobílí a jeden rudočerný člověk, jako z pohádek, které vypráví stará Milana!
Každý druhý by už dávno utekl. Ale Česlav si pomyslel, že by ho měli ve vsi za zbabělce a zůstal stát. Čekal a nevěděl nač.
Po dlouhých dnech nepohody se konečně vydařil opravdový jarní den. Mraky zmizely, jen občas přeplul po modrém nebi obláček. Slunce rozpalovalo zem, z níž stoupala pára.
Avšak každoroční průvod na Polanu se neuskuteční, dokud se Česlav nevrátí a neuklidni vesničany znepokojené Ljubavinými slovy.
Co se stane, když se vrátí a řekne, že Ljubava mluvila pravdu? Nikdo se sem neodváži, dokud nebude vědět, kdo jsou ti podivní lidé, kteří se tu z ničeho nic objevili a kterých se nebojí ani divoká zvěř.
Čas běžel a Česlav se stále nemohl rozhodnout, zda má odejít či zabouchat na dveře.
Ve svém rozpoložení si nevšiml, že každý jeho pohyb sledují pozorné oči muže, který ho už od osady skrytě sledoval.
Tím mužem byl Dželal vyslaný Gemjabekem, kterého znepokojilo, že do osady nepřetržitě přicházeli noví a noví lidé, a který se obával zrady.
A tak nouker ukrytý v houštinách byl svědkem všeho, co se vzápětí na Polaně událo.
Toho dne poznal, co je to strach.
Druhé setkáni
Teprve teď, když učinili rozhodný krok a když mezi nimi a dobou, v níž se zrodili, zela propast široká tisíce let, si cizinci do všech důsledků uvědomili, k jak těžké mravní zkoušce se svým rozhodnutím cestovat do daleké budoucnosti odsoudili.
„Naše výprava nebyla dostatečně promyšlená,“ řekl jeden z cizinců.
„Ne, to není pravda,“ namítl druhý. „Nikdo přece nepočítal s havárií.“
„V každém případě,“ poznamenal třetí, „bude lépe pokračovat v cestě bez dlouhého odpočinku. Až budeme u cíle cesty, poskytnou nám lidé pomoc a odstraní škody na zdraví.“
„A co Reni?“
Při téhle otázce přelétl přes tváře cizinců stín znepokojení a starostí.
Reni se stal jejich plnoprávným druhem. I jemu zbývala jedině cesta do budoucnosti.
Cizinci by jistě měli dost důvodů, aby cítili k Renimu nepřátelství, vždyť právě jeho vinou se octli v tak nepříjemném postavení. Přesto se ke svému neočekávanému spolucestujícímu chovali jako k nejlepšímu příteli a považovali za svou morální povinnost Reniho na to, co ho ve světě budoucnosti čeká, co nejlíp připravit. Mohli k tomu plně využít nucené zastávky a podle potřeby ji i prodloužit.
Štěstí že se jejich druhem na cestě stal zrovna Reni, jeden z nejinteligentnějších lidi své doby. Za čas prožitý u Dena to cizinci mohli dobře poznat.
Bez dlouhého dohadování se rozhodli, že budou Reniho vzdělávat.
V podstatě chtěli jen pokračovat v tom, co před časem začali. Teď však museli vážně uvažovat o tom, že budou nuceni zkrátit zastávku na minimum a pokračovat v cestě. V tom případě by se Reni octl v budoucnosti nepřipravený, protože v samotném válci, pokud byl v činnosti, čas neexistoval.
Můžeme si tedy představit, jakou radost jim příštího dne udělal a jaké naděje v nich vzbudil nález Ljubavina šátku.
Tehdy si také teprve všimli nádob s medem. Víc než celý den zůstali cizinci i Reni o hladu. Po celou tu dobu musili cizinci vynakládat všechny prostředky a znalosti na to, aby zachránili Reniho před hrozícím šílenstvím.
Teprve k ránu příštího dne se Reni konečně natolik uklidnil, že alespoň uvěřil, když už to nedokázal pochopit, tomu, že ač vešel do komory zakopané v Denově zahradě a strávil v ní podle, svého názoru nanejvýš několik hodin, vyšel z téže komory o tisíce let později a na jiném místě.
Z opatrnosti se ani slovem nezmínili o katastrofě, která zničila nebo poškodila první válec, protože si byli téměř jisti, že ani Reniho vlast nezůstala při této katastrofě ušetřena. Lépe když se o tom dozví později.
Záchvat zděšení a zoufalství minul rychleji, než si bylo možno myslet, a večer příštího dne vyšel Reni z válce jako člověk, který přestál těžkou a nebezpečnou nemoc, ale který je už zcela zdráv.
S velkým zájmem vyslechli cizinci Reniho vyprávění o událostech, které se odehrály po jejich odchodu a které ho dohnaly k tomu, že je nevědomky následoval.
Reni měl stejně jako cizinci zájem na tom, aby nemuseli odtud odejít předčasně a aby mu jeho noví přátelé stačili povědět všechno, co uznají za potřebné.
Šátek, který se jim tak nečekaně dostal do rukou, svědčil o tom, že nablízku jsou lidé a že tito lidé jsou asi kulturnější, než se jim původně zdálo.
Bylo na čase, aby je vyhledali.
Malé množství medu nemohlo samozřejmě nasytit pět hladových lidí. Čekat, až se neznámí obyvatelé sami objeví, nechtěli, to mohlo trvat kdovíjak dlouho.
V Reniho vlasti viděli cizinci lidi různých typů, s různou barvou kůže. Věděli už tedy, že na rozdíl od jejich vlasti, nejsou lidé na Zemi stejní. Jací asi budou ti zdejší?
Sami se od pozemšťanů dosti značně lišili a chápali, že jejich náhlé objevení může lidi pořádně vylekat. Přesvědčili se o tom, když před nimi utekl Geza. A to byl jeden z nejvzdělanějších lidí své doby. Nebude se opakovat stejná situace?
Přítomnost Reniho byla v tomto ohledu velice prospěšná. Vždyť to byl přece jen pozemšťan. Kromě toho cizinci doufali, že se na ně na Zemi docela nezapomnělo.
Udělali pro to vše, co se dalo. Mnoho o sobě pověděli, leccos pomocí koule ukázali a konečně ponechali lidem i samotnou kouli.
Pravda, naděje, že nové vědomosti, které lidem zanechali, vývoj lidstva urychlí vše vlastně zhroutila. Oba lidé, kterým tyto vědomosti předali, předčasně odešli. Jeden zemřel a druhý byl tady s nimi. Avšak koule se musela zachovat, ani čas, ani náhoda jí nemohla uškodit. A s koulí se musela uchovat i vzpomínka na ty, kteří ji zanechali.