Určitá naděje, že druhé setkání s pozemšťany proběhne lépe než první, tu tedy byla.
Došlo k němu však dřív, než nepředpokládali.
Těsně za dveřmi stál muž, který jako by čekal, až vyjdou. Byl neobyčejně vysoký, vzhledem zcela nepodobný Renimu, s jinou barvou kůže i jinak oblečený, než se oblékali Reniho současnici. Spodní část obličeje měl zarostlou.
Bylo to úplně jiné a možná i nové plemeno.
Služebnici Perunovi
Česlav stál a čekal.
Nemohl sice pochopit, odkud se ti lidé vzali a jak se dostali dovnitř, ale ani v nejmenším nepochyboval, že to jsou obyčejní lidé, nejspíš nějací uprchlíci.
Zdálo se mu jen divné, že se jich medvěd nebál a šel k nim tak blízko a že se ho ani oni nebáli a přenechali mu dokonce polovinu obětního medu.
Česlav čekal, až se dveře otevrou, ale přesto byl překvapen, když se najednou otevřely.
Silou vůle se přinutil zůstat na místě a neustoupit ani o krok.
První vyšel muž v černém plášti. Jeho obličej, ruce a bosé nohy byly rudé se zlatovým nádechem. Černé vlasy mu spadaly na ramena. Byl jen o něco menši než Česlav a rysy obličeje připomínaly řeckou sochu, kterou Česlav viděl v Samarkandu. Byly podivuhodně pravidelné a krásné.
Na první pohled Česlav poznal, že cizinec není žádný uprchlík, ale že je to příslušník neznámého národa: Přesto se nepolekal.
Strach ho popadl až za okamžik, kdy za prvním vyšli čtyři další.
To byli ti, kterým Ljubava říkala modrobílí.
To modré byl zřejmě jejich šat, ale ta bílá…
Možná že by byl v tom okamžiku zapomněl na všechna svá předsevzetí a vzal nohy na ramena, kdyby ho vzrušení nezbavilo schopnosti pohybu.
Těsně přiléhající šat zakrýval tělo, avšak dlaně a zcela holá lebka těch čtyř nebyly bledé, ale docela bílé jako právě padlý sníh.
Není divu, že se desetiletá holčička při objevení těchhle strašidel tak vyděsila. Česlav pocítil, jak mu srdce poskočilo a hrůza mu sevřela hrdlo.
A najednou uslyšel slova pronesená čistou ruštinou:
„Neboj se, jsme lidé jako ty, Jen z jiného národa. Jsme dětmi slunce jako vy. Přicházíme k vám jako přátelé.“
V tom okamžiku Česlav nepozoroval ve zvuku toho hlasu nic divného. Ale to, že ti lidé mluvili rusky, ho okamžitě uklidnilo. Strach jako zázrakem zmizel a byl vystřídán údivem.
Děti slunce! Slyšel už o národě, který se klaní slunci a uctívá ho jako boha. Jejich země se jmenuje Egypt! Ale jak se mohli obyvatelé té země octnout zde? A jak mohl Egypťan umět rusky?
Česlav namáhavě polkl naprázdno a chraptivě se zeptaclass="underline"
„Odkud jste?“
Odpověď nedostal hned.
Cizinci si vyměnili několik vět, které Česlav neslyšel.
Všichni čtyři pochopili, že se jejich naděje znovu zhroutily. Tenhle člověk o nich nikdy neslyšel, neví nic o jejich prvním pobytu na Zemi. Kdyby se na jejich planetě najednou objevili tvorové jim nepodobní, pak by si každý pomyslel, že jsou to návštěvníci z jiné planety. Bylo by to naprosto přirozené. Tenhle člověk tak neuvažoval. Nemá tedy ani tušení o existenci jiných planet. Vše, co řekli Denovi, bylo zapomenuto. Je-li tomu tak, mělo smysl se prohlásit za obyvatele jiné planety? Jistě ne, alespoň do té doby, dokud se nepřesvědčí o úrovní znalostí této doby.
„Pochopil jsi správně,“ odpověděl Česlavovi cizinec. „Jsme ze země, kde uctívají slunce.“
„Ale jak jste se octli tady?“
Česlavův hlas už zněl docela klidně. Nepovšiml si však víc než podivné okolnosti, že domnělý Egypťan odpověděl na jeho. otázku, jako by četl jeho myšlenky. Myslel na něco jiného, a tak mu to uniklo.
Zřejmě nebyly důvody ke strachu. Služebníci Perunovi, jak neznámé nazvaly později ženy z vesnice, řekli jasně, kdo jsou. Je jich pět a nemají zbraně. Nejsou tedy nebezpeční.
Česlavova otázka postavila cizince do obtížné situace. Zdálo se jim předčasné mluvit o podobných věcech a tak raději neodpověděli vůbec.
„Kde bydlíš?“ zeptal se cizinec místo odpovědi.
„Kousek odtud,“ odpověděl Česlav a položil hned novou otázku:
„Jste tu už dlouho?“
Zase byla otázka prostá a přirozená a znovu se na ni nedalo odpovědět.
Cizinci cítili, že nepostupují správně.
„Přišli jsme zdaleka,“ řekl jeden z nich pokoušeje se naposledy vyhnout přímé odpovědi. „Máme hlad a prosíme vás o přístřeší.“
„Hosty vždy rádi přijmeme.“
Teprve teď si Česlav povšiml, že se rty jeho protějšku nehýbají.
Až dosud se mu zdálo, že slova zaznívají hlasitě, ale teď si uvědomil, že kolem je ticho porušované jen jeho vlastním hlasem.
Ale vždyť slyší, co mu říkají!
Česlav se díval na toho, který stál přímo proti němu. Co když mluví některý jiný?
Podíval se na Reniho. Ten vypadal ze všech nejobvykleji. Tvář měl krásnou, ale ne nijak neobvykle, a zvláštní byla jen barva jeho kůže. Česlav se už setkal s hnědými, žlutými i černými lidmi. Červená barva ho neudivovala tak jako bílá barva těch čtyř ostatních.
Proč je mezi nimi tak veliký rozdíl? Ten v černém plášti asi není Egypťan.
Česlav si byl vědom, že dostal odpověď jenom na první otázku, ale byl příliš taktní, než aby si odpověď nějak vynucoval.
Obrátil se k Renimu: „Ty jsi také z Egypta?“
Reni pochopil, že otázka patří jemu, nerozuměl však jazyku tohoto člověka, a tak mlčel. Odpověděl za něho cizinec:
„Přišel s námi, ale je z jiného národa.“
Teď už nebylo pochyb, že bílí lidé mluví se zavřenými ústy. Česlav dával pozor na všechny.
S čím vším se člověk na světě nesetká!
Ti lidé prosí o přístřeší a říkají, že mají hlad. Ať jsou kdo jsou, odmítnout je nemůže. Měl by je pozvat do osady, ale Česlavovi dělalo starosti, jak je asi lidé v osadě přijmou. jestliže se sám nebál, pak jen proto, že se na své životni pouti setkal s nejrůznějšími lidmi. Nebyl pověrčivý a nebál se ani boha ani čerta. Ostatní by se však mohli vylekat jako Ljubavka. Ostatně i on se přece v prvním okamžiku polekal.
Starosti mu dělalo i to, že v osadě jsou Gemjabekovi vojáci.
Z obtížné situace vyvedli Česlava sami cizinci. Pochopili, o čem přemýšlel. A po výměně názorů se rozhodli:
„Neboj se,“ řekl jeden z nich. „Nikomu neublížíme a nikdo se nás nevyleká.“
A Česlav nejen, že nepostřehl, že Egypťan znovu odpověděl na jeho myšlenky, ale okamžitě uvěřil, že všechny jeho obavy jsou zbytečné. Prostě zapomněl, o čem právě přemýšlel.
Cizinci to nepovažovali za násilí. Nechtěli nikomu ani v nejmenším ublížit. A z Česlavových úvah pochopili, že je už někdo viděl a strachem z toho onemocněl. „Kdo tu byl včera?“ zeptal se cizinec.
„Mé dcerka,“ odpověděl, „Ljubavka.“
„Není jí nic?“
„Trochu se rozstonala. Ze strachu,“ vysvětlil Česlav. „Bude zase v pořádku,“ řekl cizinec, „jen co přijdeme do tvého domu.“
Reni zašel do komory pro šátek.