„Tady,“ řekl cizinec, „vezmi si to. To včera ztratila.“ Česlav si mechanicky vzal šátek. „Vyznáte se v léčení?“ zeptal se.
„Ano, umíme léčit.“
„Máme několik nemocných,“ řekl.
„Všichni se uzdraví:“
Cizinci byli rádi, že se budou moci nějak odvděčit za jídlo, které dostanou.
„Máš na tváři jizvu. Jestli chceš, může okamžitě zmizet.“ Česlav si mimoděk sáhl na tvář. „Zmizet?“
„Beze stopy.“
Jestliže ten bílý člověk mluví pravdu, pak je objeveni těchto lidí opravdovým štěstím. V sousedních osadách je spousta nemocných a zraněných z lovu. Nechybí tam ani mrzáci. A hned napadla Česlava bláznivá myšlenka, že by mohli vyléčit Ljubavinu nohu. Úraz mladší dcerky ho vždycky trápil, a proto neměl námitky proti podivnému pokusu.
„Dobře, tak dělej!“
Ničeho si nevšiml a nic necítil. Jen na okamžik ztratil vědomí, a když opět procitl, měl pocit, že se nikdo ani nepohnul a že slíbené léčení ještě nezačalo. „Tak dělej!“ opakoval.
„Už je to hotovo,“ usmál se cizinec. „Sáhni si na tvář.“
A tehdy se Česlav doopravdy vylekal.
Ale ještě více se vylekal nezvaný svědek celé scény, kterému neuniklo ani slovo. Dželal nemohl na dálku vidět výsledek podivného léčení, ale byl přesvědčen, že bělolící muž svůj slib splnil. To mohl dokázat jen čarováním. Nemohl mít tedy před sebou nikoho jiného než džiny.
A Dželal se dal na útěk. Duchapřítomně se ještě odplížil a zvedl se, až když ho nemohli z paseky vidět.
Pádil do osady, aby Gemjabekovi pověděl o všem, co viděl a slyšel. A ještě o tom, že je Česlav oklamal a že zná jejich jazyk.
Pravda, Dželal neslyšel jeho hlas, z nějakého důvodu k němu doléhaly jen hlasy ostatních, ale bylo nesporné, že mluvili mongolsky.
Mladý Gemjabekův nouker nepochyboval, že tento podvod má své důvody a že se v něm skrývá nebezpečí.
Na pasece si Dželalovy přítomnosti ani jeho útěku nikdo nevšiml.
Strach, který zachvátil Česlava, když se hmatem přesvědčil, že jizva z jeho tváře zmizela, trval jen okamžik. Zmizel docela náhle.
Cizinci se rozhodil, že nepřipustí, aby se jich někdo bál.
V osadě
Po deštivém, vlhkém jaru přišlo suché, horké léto. Step rychle proschla a zazelenala se mladým obilím — žitem, pšenicí, ječmenem a vikví. Dala se očekávat bohatá úroda.
Jarní práce, kterých se spolu s ostatními zúčastnilo i pět hostí, byly u konce.
Cizinci, jak se zdálo, uměli všechno a Reni se rychle naučil chodit za rádlem, i když dosud polní práce ani neviděl. Ale stačilo, aby pochopil jednoduchý princip orby a fyzické síla mladého Atlanťana se v plné míře projevila. K jeho rádlu zapřáhli druhého koně a vesničani s údivem pozorovali, jak se pod jeho rukama pravidelně převrací hluboká vrstva úrodné černozemě.
Takových výsledků v orání dosahoval zatím jedině Česlav.
Práce na poli se Renimu zalíbila a litoval, že tak brzy skončila.
Brzo však poznal, že na vesnici je i jinak co dělat. A Reni pracoval se zaujetím.
Podle jeho výpočtů uběhly ode dne jejich příchodu asi dva měsíce. Za celou tu dobu se cizinci z osady nevzdálili, pokud nepracovali na blízkém poli.
Renimu se zdálo, že se dostali do země, která za jeho vlastí hodně zaostala, ale cizinci byli jiného názoru. Jejich pozornému zraku neunikly známky nepochybného pokroku ve vývoji lidstva. Například v Reniho době znali lidé železo, měď a cín. Cizinci naučili Reniho současníky vyrábět bronz. Teď však dovedli vyrobit i ocel, jak o tom svědčil Česlavův meč. Pravda, on sám řekl, že jej přivezl z jakési východní země, ale to nebylo podstatné.
A byla tu samozřejmě i spousta jiných známek pokroku.
Pro vědce, jakými byli cizinci, nebylo těžké vypočítat, kolik staletí bude asi třeba, aby nynější technika dosáhla pro ně potřebné úrovně.
Výpočty ukazovaly na dobu přibližně jednoho tisíce podzemských let.
„Nastavili jsme stroj správně,“ řekli si cizinci. „Příště už se objevíme ve správné době.“
A Reni se radoval s nimi, i když jen nejasně chápal, o co jeho přátelé usilují. Byl však připraven následovat je kamkoliv.
Oblíbil si ty dobré a moudré lidi už tehdy, když se objevili v jeho vlasti, a teď je miloval ještě víc. Od té doby, co se k nim proti své vůli připojil, pozoroval Reni z jejich strany takovou starostlivost a pozornost, s jakými se ještě u nikoho s výjimkou Gezy nikdy nesetkal. Ve vztahu Gezy k němu bylo vždy cítit určité vědomí nadřazenosti nad otrokem, ale cizinci se k němu chovali jako k sobě rovnému. A sami svého druha upřímně milovali.
Druhé setkání s pozemšťany probíhalo stejně příznivě jako to první.
Reni si dobře pamatoval, jak se v zemi Moorově jeho přátel báli. A nepřestával se divit, že se jich zdejší obyvatelé ani trochu nebojí. Neměl ani tušení, že nebojácnost zdejších obyvatel je důsledkem další pozoruhodné schopnosti cizinců. Kdyby se jich na to zeptal, jistě by mu odpověděli, ale jeho to ani nenapadlo.
Okolnosti byly tomuto jejich záměru příznivé. Objevili se právě v den jarního svátku, kdy se v osadě shromáždili i okolní obyvatelé a tak mohli současně ovlivnit všechny přítomné.
Udiveni byli všichni. Nikdo se však nebál. Lidé snadno uvěřili Česlavovým slovům o Egypťanech a docela přirozená otázka, jak se tady vzali, nikoho nenapadla.
Před očima všech — a ani to nevyvolalo strach — došlo i k prvnímu uzdravení.
Když se Česlav doprovázený čtyřmi bílými a jedním rudým mužem vrátil do vsi, vzbudilo největší pozornost to, že neměl na tváři všem dobře známou jizvu. A když krátce vypověděl, jak k tomu došlo, lidé se zaradovali, Že mají mezí sebou tak dovedné lékaře.
Cizinci, kteří si chtěli zdejší obyvatele získat, okamžitě nabídli své služby. Prvním pacientem byla Ljubavka.
Svědky toho zázraku byli všichni.
Dívenka, která se už docela vzpamatovala ze včerejšího otřesu, přistoupila důvěřivě k cizinci. Okamžitě je obklopila neprostupná hradba těl. A nebýt obezřetnosti cizinců mohla ta překvapující podívaná vést k panice, jejíž důsledky by jistě měly na plány cizinců neblahý vliv.
Panika však nenastala.
Mezi diváky chyběli vojáci Gemjabekovi. Oddíl zmizel ze vsi dřív, než se Česlav vrátil z lesa. Gemjabek nabyl z Dželalova vyprávění dojmu, že jim tu hrozí nebezpečí, a rozhodl se bez meškání odjet. Unaveným vojákům tedy nezbývalo než nasednout na neméně unavené koně a vrátit se do Subétejova tábora. Gemjabek doufal, že vyprávění o tom, co viděl Dželal, zastaví nojonův hněv.
Kvapného útěku Mongolů si nikdo ani nevšiml. Objevení Reniho a cizinců odvedlo pozornost lidi jinam. Ani Česlav se na včerejší hosty nezeptal.
Reni si pamatoval, jak cizinec vyléčil otrokovi nohu v Denově zahradě, a tak ho neudivilo, co teď viděl. Cizinec postupoval stejně. Zato pro všechny ostatní, bylo uzdravení Ljubavy opravdovým zázrakem.
Vůle cizinců však natolik ovlivnila myšlení obyvatel osady, že lidé nepociťovali k zázračnému uměni Egypťanů nic než hlubokou úctu.
Ve třech osadách zde žilo asi sto padesát lidi. Kromě Česlava až dosud nikdo ani neslyšel, že na světě existuje nějaký Egypt. Byli to zemědělci a pastýři, prostí a bezelstní lidé. Žili a mysleli velice prostě. Jen ti nejstarší pamatovali ještě jiná místa. Ostatní prožili celý život zde a jejich obzor byl ohraničen třemi osadami, lesem a nejbližšímí polemi. O městech a velkých vesnicích věděli jen z doslechu. A vojáci Gemjabekovi byli pro většinu obyvatel prvními lidmi odjinud, s nimiž se setkali.