Nikoho z těchto lidí nemohlo ani napadnout, že mají před sebou obyvatele jiné planety, protože o nějakých planetách neměli ani tušení.
Česlav řekl, že to jsou Egypťané, a oni mu bez váhání uvěřili. Egypt! Samo to slovo bylo tak tajemné, že vy světlovalo jak vzhled, tak i neobyčejné schopnosti modrých hostí.
Mezi těmi, kteří přihlíželi Ljubavině uzdravení, bylo i několik mrzáků, ale ten den už nikdo cizince neobtěžoval. Všichni cítili za zdánlivou snadností Ljubavina vyléčení velkou a nesnadnou práci, o čemž výmluvně svědčil cizincův unavený vzhled.
Zato příští den začala opravdová pouť k Česlavově chalupě, kde se cizinci ubytovali.
Borislava byla radostí bez sebe z toho, že mladší dcerka je zase zdravá a že už ani trochu nekulhá. A její radost sdíleli i všichni v osadě.
Cizinci se stali středem všeobecné pozornosti. Každý se jim snažil nějak prospět.
Bez ptaní jim přinesli oděv a obuv místní výroby. Použil jí však jen Reni, který silně trpěl zimou. Cizinci zůstali věrni svým modrým oblekům a podivným sandálům, které vypadaly jako kovové. Zdálo se, že na ně ani zima, ani horko nepůsobí.
Reni se oblékl poprvé v životě — až dosud nosil vždy jen bederní zástěrku — a trvalo mu několik dní, než si zvykl a přestal cítit nepohodlí.
Oblečen se takřka nelišil od ostatních chlapců svého věku, nebereme-li v úvahu černé vlasy spadající mu až na ramena a naprosto holé tváře. I ta nezvyklá rudá barva jeho kůže nebyla příliš nápadná a vypadala jen jako silné opálení. Klasicky pravidelnými rysy obličeje lemovaného černými vlasy a hladkou bradou se Reni podobal spíše převlečené krasavici, nebýt ovšem mohutné, chlapské postavy. Větší než on byl jedině Česlav.
Obyvatelé osady si zvykli na Reniho mnohem rychleji, než na cizince, přestože on jediný se s nimi nemohl domluvit. Bezděčným instinktem vycítili lidé v Renim cosi příbuzného.
Zkrátka všichni přijali Reniho i cizince jako drahé hosty a hosté svým hostitelům za vše bohatě zaplatili. Za několik dni nezůstal ve všech třech osadách jediný nemocný. I chromí se uzdravili. Pouze jediný člověk nemohl užít služeb podivuhodných lékařů.
Přezdívka služebníci Perunovi, o které cizinci nevěděli, se pro ně rychle vžila. Mezi sebou obyvatelé své hosty jinak nenazvali, tím spíše, že neznali jejich jména.
Jen Renimu říkali jménem, avšak domluvit se s ním mohli jen pomocí posunků.
Léčení nemocných a chromých zasadilo ránu autoritě zdejšího zaříkávače, on sám tím však nebyl nijak dotčen a nepociťoval k cizincům nepřátelství.
Služebníci Perunovi! To vysvětlovalo vše. Přece se nemohl člověk, třebas i byl zaříkávačem, rovnat služebníkům samotného boha!
Shodou okolností to byl právě zaříkávač, jemuž jedinému cizinci nemohli poskytnout pomoc. Starci chyběla levá ruka, kterou mu ještě v mládí usekl polovecký meč.
Když viděl, jak snadno uzdravují lidi, léčí zchromlé ruce a nohy osadníků, začal už stařec doufat, že i jeho levá ruka zase naroste. Jeho naděje se však nesplnila a zaříkávač pocítil zvláštní hrdost. Právě vůči němu zůstali modrobílí hosté bezmocní.
Jeho by zřejmě mohl vyléčit jedině sám Perun. Perun však nepřišel a tak stařec zůstal mrzákem.
Uběhly dva měsíce a Reni se za tu dobu leccos dozvěděl. Každý den se mu některý z cizinců několik hodin věnoval. Hluboké znalosti učitelů, chápavost, bystrý rozum a chuť žáka do učení dělaly tyto lekce neobyčejně produktivními. Reni si jasně uvědomoval, jak se mění jeho chápání světa, způsob myšlení, jak se mu otevírají pohledy ze zcela jiné stránky, o níž zatím neměl ani tušení.
Zpočátku působila potíže terminologie, protože cizinci používali přenosu myšlenek a nikoliv opravdového jazyka.
Tuto potíž se jim však postupně dařilo překonat a lekce probíhaly čím dále snadněji.
Reni teď konečně dostal odpověď i na otázku, která ho dávno zajímala, a nejen že dostal, ale také tu odpověď pochopil.
„Sám jsi vyprávěl,“ řekl cizinec, „Jak Den Gezovi dokazoval pravdivost svých slov. Požádal Gezu, aby ho vší silou udeřil. Karabáč pak pronikl naskrz. Kdyby byla rána slabší, tak by se to nestalo, jistě si vzpomínáš, s jakou silou mne udeřil do hlavy ten otrok v Denově zahradě. A i ten zlatý řetěz se ponořil do Denovy šíje jen proto, že byl příliš těžký. V tom je celý problém. Lidské tělo nebo i libovolné hmotné těleso může být do jisté míry prostupné. A o tu míru právě jde. Oděv na nás drží jen proto, že není příliš těžký. A do země bychom se zabořili, jen kdybychom na ni seskočili s výšky. Zatím ti musí stačit tohle vysvětlení. Až se líp seznámíš se zákony fyziky, pochopíš více.“
„Dobře,“ řekl Reni, „myslím, že jsem to pochopil. Ale pověz mi ještě jedno. Den se zdržel ve vaší komoře, a když se vrátil, měl srdce na pravé straně. Proč se to nestalo mně?“
„Máš nějak špatnou paměť. Víš přece, co se stalo, když vešel Den do komory podruhé.“
„Ano, ale já jsem v ní byl jen jednou.“
„Do komory jsi sice vstoupil jen jednou, ale v nulovém prostoru jsi byl dvakrát. Lidské tělo nepřevrací sama komora, ale pobyt v nulovém prostoru. Než jsme se setkali, stroj se zastavil. V tom okamžiku jsi měl srdce napravo. A samozřejmě nejen srdce. A když jsme pak stroj uvedli znovu v činnost, celé tvé tělo se převrátilo podruhé.“
„A copak takové převrácení člověku neškodí?“
Cizinec se laskavě usmál.
„To je příliš složité,“ odpověděl. „Zatím bys to nepochopil. Ve fyzikálním smyslu se tělo nepřevrací. A proto nemůže dojit k žádným škodám.“
Reni netrval na podrobnější odpovědi. Chápal, že zná zatím příliš málo.
Teď na to nebyl čas, ale předsevzal si, že v budoucnu si doplní vše, co mu ze základních znalostí chybí.
Reni se vůbec nezabýval úvahami o neobvyklosti svého osudu, o tom, že jeho přáteli jsou lidé z jiné planety (to už věděl a chápal) a že se velice brzo objeví mezi lidmi, kteří se mají narodit teprve za tisíc let. Jako by úplně zapomněl, že se sám narodil před tisíciletími. Vše, co se s ním dělo, mu připadalo přirozené.
To bylo samozřejmě důsledkem zásahu cizinců, kteří se obávali, aby nebylo narušeno Reniho duševní zdraví. Reni prostě žil současností, zřídka a klidně vzpomínal na svůj minulý život a budoucnosti, která v něm vzbuzovala jen zvědavost, se nebál. Cizinci předpokládali, že se octnou ve světě podobném jejich vlasti. Reni sice neviděl obrazy na stole, které tam vykreslila černá koule, ale Geza mu o nich vyprávěl, a tak měl o té divné zemi i určitou představu.
Uvědomoval si, že už by nechtěl žít jinak než teď, a vždy když si vzpomněl, že byl někdy otrokem, zachvěl se hrůzou.
Být otrokem! Ne, to už by nedokázal. To by raději zemřel.
I ty zlomky vědomosti, které zatím stačili cizinci Renimu poskytnout, ho změnily. To už byl docela jiný člověk, než jakého znal Geza.
Reni byl vždycky osamělý. Kromě Gezy neměl přátel. Na své rodiče se nepamatoval, s otroky v domě Denově neměl mnoho společného a svobodní lidé na něho hleděli s pohrdáním a viděli v něm nízkého tvora. Reni nepatřil ani k těm, ani k oněm.