A najednou se všechno změnilo. Začal žít opravdovým životem, znal smysl toho života a měl přátele.
To se mu alespoň zdálo. Ve skutečnosti Reni ještě život neznal. A bylo mu souzeno, aby jej naplno poznal a pochopil právě tady, během této zastávky.
Reniho rozhodnuti
Všechno tajemné a nepochopitelné mladé lidi vždy přitahuje. Reni i celé jeho objevení v osadě bylo obestřeno tajemstvím. Kromě toho byl nezvykle krásný a jeho mohutná postava přitahovala všeobecnou pozornost.
Lada byla od maličká vedena úctě k práci.
Bydleli s Renim v jedné chalupě a často spolu pracovali. Nemohla nepocítit úctu, když viděla, s jakou chutí pracuje a kolik práce zastane. Věděla, že i ostatní obyvatelé osady si Reniho váži. A nemalou roli sehrála i Reniho fyzická síla, kterou Ladě připomínal milovaného otce Česlava.
To vše dohromady nakonec vedlo k tomu, že se Lada do Reniho zamilovala, a nebylo pochyb o tom, že ani Reni nezůstává vůči ní lhostejný.
Reni žil už od narozeni ve zvláštních životních podmínkách. Byl otrokem, patřil tedy k nejnižším a nejopovrhovanějším obyvatelům země Moorovy. Intelektem, vzděláním a privilegovaným postavením v domě se však od otroků ostře lišil. Jeho postavení bylo v podstatě tragické, on si to však v plné míře neuvědomoval.
Dívky z okruhu jeho přítele Gezy byly pro něho nedostupné a najít spřízněnou duši mezi otrokyněmi bylo dost nesnadné. V domě byla sice spousta pěkných mladých otrokyň, které by jistě krásného Reniho neodmítly, Reni však nebyl nějakým povrchním vztahům nakloněn. Kdyby se neobjevili cizinci a nedošlo k událostem, které jejich pobyt v Denově domě vyvolal, byl by se Reni nakonec patrně s některou z otrokyň oženil. Ale skutečnou lásku by nepoznal.
Teď se však jeho situace změnila. Reni se stal svobodným člověkem. Lidé kolem něho jej nejen nepřezírali, ale dokonce si ho vážili.
Reakce se musela dostavit a také se dostavila.
Lada byla první dívka, s níž se setkal, která ho považovala za sobě rovného a navíc se mu líbila.
Ať už to bylo jakkoliv podivné; tihle dva představitelé různých ras a věků, mladík ze země Moorovy a dívka z ruského národa, si byli přes rozdílnou barvu kůže neobyčejně podobní. Oba byli vysocí, urostli, pracovití a skromní. I v jejich obličejích se jevila nepochybná podoba.
Předpokladů pro vznik velkého citu tedy bylo víc než dost.
Že nemluvili stejným jazykem? Copak zamilovaní potřebují k lásce slova?
Reni a Lada se k sobě tak hodili, že všichni byli jen rádi, když pozorovali vznikající lásku.
Všichni kromě cizinců, kteří nepochybovali o tom, že láska Reniho donutí, aby se zřekl další cesty a zůstal zde.
Reni byl zase přesvědčen, že jeho přátelé svolí vzít Ladu s sebou. Zdálo se mu, že není důvodů, proč by to neudělali. Vždyť i jeho vzali. Neviděl a ani nemohl vidět žádný rozdíl mezi sebou a milovanou dívkou.
Když jeho návrhy energicky odmítli, Reni v prvním okamžiku nepochopil celý význam té skutečnosti a odpověděl, že on s nimi půjde stůj co stůj. Brzo však pochopil, že svá slova nedokáže uvést ve skutek. Život bez Lady mu připadal nemyslitelný. Jeho láska nakonec zvítězila.
A tak už několik dní po zmíněné rozmluvě řekl Reni svým učitelům, že je do budoucnosti doprovázet nebude.
Cizinci přijali jeho slova zdánlivě klidně.
„Rozmyslil sis to dobře?“ zeptali se.
„Ano!“
„Pak ti tedy přejeme mnoho štěstí.“
Reniho trápily protikladné pocity — nejasně doufal, že ho cizinci přesvědčí o tom, že dělá chybu, ale současně si uvědomoval, že bez Lady neodejde. A možná že i doufal, že cizinci svolí k tomu, aby vzali Ladu s sebou.
Ale místo toho uslyšel klidnou odpověď: „Přejeme ti mnoho štěstí.“
Po chvíli mlčení se Reni ostýchavě zeptaclass="underline"
„Kdy odjedete?“
Zdálo se mu, že odpověď zněla chladně, i když ve skutečnosti cizinec odpověděl jako obvykle.
„Hned tak to nebude,“ řekl. „Víš, že potřebujeme delší odpočinek. Ještě neuběhla ani polovina potřebné doby.“
Reniho ta odpověď potěšila. Měl strach, že jeho odmítnuti přiměje cizince k urychlenému odchodu.
„Nebudete mne už učit?“ zeptal se.
„To záleží na tobě.“
„Rád bych pokračoval, pokud tu budete.“
„Jak si přeješ.“
Tentokrát byl chlad v hlase zřejmý. „Vy se na mne zlobíte?“
„Ne, nepovažujeme tvé rozhodnutí sice za správné, ale nezlobíme se.“ Cizinec se odmlčel, jako by váhal, má-li pokračovat, nebo ne.
„Třeba jsem opravdu udělal chybu,“ uniklo Renimu.
Cizinec mu položil ruku na rameno.
„Ještě máš čas,“ řekl. „Můžeš své rozhodnuti kdykoliv změnit. Budeme jen rádi.“ Tím rozmluva skončila.
Život šel dřívějším tempem. Cizinci stále častěji zůstávali sami ve své komoře, občas i po celou noc. Zaříkávač vysvětlil jejich nepřítomnost službou Perunovi. Nebylo důvodu, proč by starci nevěřili. Čím více se však cizinci vesničanům vzdalovali, tím jim byl Reni bližší.
Kdyby byl Reni uměl mluvit rusky, zeptali by se ho, jak se vlastně octl pohromadě se služebníky Peruna, s nimiž měl tak málo společného. Ale Reni znal díky Ladě teprve pár desítek slov a to na takovou rozmluvu nestačilo.
Kromě toho Lada snila o tom, že jednoho dne Reni všechny svou znalostí ruštiny překvapí. Tím dnem měl být samozřejmě den jejich svatby.
Reni její přání respektoval a tak před ostatními vesničany své dosud skrovné znalosti tajil, i když mu to působilo zřejmé nepohodlí.
Reni Ladu den ze dne víc miloval a stále méně litoval svého rozhodnutí zůstat zde. Cizinci se mu postupně odcizovali a pomyšlení na jejich odchod ho už stolík netrápilo.
Čtyři vědci chápali, jak je pro ně důležité, aby pozemšťané věděli o jejich návštěvě a čekali je, až se za tisíc let znovu objeví. V tomto ohledu jim mohl Reni prokázat velkou službu. Mohl zanechat budoucím pokolením písemný doklad o svých osudech a samozřejmě i o nich.
Přesto se však sami nemohli zbavit pochybností o správnosti takového řešení. Dokonce se rozhodli, že si ještě promluví s Ladou a budou ještě uvažovat o možnosti vzít ji s sebou.
Aniž by co věděla, rozhodla se Lada o svém osudu a upevnila cizince v rozhodnutí, aby ji s sebou nebrali.
Reni byl tedy ponechán osudu, který si sám vybral. A i když mu odmítnutí cizinců připadalo trochu ukvapené a sobecké, z ničeho je nevinil a nezlobil se na ně. Jeho úcta k jejich rozumu a zkušenostem byla bezmezná.
Zdálo se tedy, že je definitivně rozhodnuto a Reni dožije zbytek života tady.
Život však už měl připraveno v záloze jedno ze svých častých překvapeni.
Posel velikého chákána
Slunce už vyšlo, ale zatím zůstávalo skryto za oblačným oparem na východním obzoru. Čerstvý vítr čechral závoj mlhy, která se pomalu rozptylovala. Bylo tu vlhko; projevovala se blízkost veliké řeky.
V táboře spali všichni kromě strážných, kteří postávali ve dvojicích za vozovou hradbou obepínající v souvislém prstenci celý kureň. Na jednom místě nebyl kruh uzavřen, čímž vznikal vchod obrácený k východu, tedy na opačnou stranu, než odkud bylo možno očekávat případného nepřítele. Na tomto místě stáli tři strážní.