A právě tady se co chvíli vynořovala postava osamělého jezdce. Nohy koně zakrývala mlha a tak to vypadalo, jako by tu plula jakási tajemná loďka s koňskou hlavou na přídi.
Bylo chladno.
Dželal byl celý schoulený a jen s námahou přemáhal ospalost. Byl by si s chutí zdříml. Ale velitel stráže nesmí spát ani v sedle. Ručí za bezpečnost celého kureně a nic, co se pohne v jeho okruhu, mu nesmí uniknout. Subétej-nojon je v tomhle neúprosný a veliteli, který na stráži usnul, dá bez milosti zlámat hřbet.
Celou noc byl Dželal čilý, teprve teď k ránu ho začala, zmáhat únava. Kdyby tak mohl na chvíli sesednout a projít se. Ale ani to se nesmí. Musí zůstat v sedle, připraven objevit se kdykoliv, na kterémkoliv místě obranného kruhu.
Strážní jsou na tom líp, smějí si sednout. Dnes toho ovšem nevyužívají, protože je příliš vlhko. Spát se dá samozřejmě i vstoje. Ale od toho je tu právě Dželal, aby se tak nestalo. Dva strážci už dnes pocítili jeho pádnou ruku.
Nedávný Gemjabekův nouker se zatím vyšvihl. Stal se velitelem, i když zatím nepříliš významným. Ale co zatím není, může být. Dželal sice není kníže, ale je ze šlechtické rodiny, a to znamená mnoho. Cesta k trůnu velikého chákána je mu otevřena. Chytrostí a obratností se dá dosáhnout všeho. A o tom, že tyto vlastnosti má, Dželal nepochyboval. Byl sice zatím chudý, ale i to se dá změnit. Na chystaném tažení k tomu bude mít dost příležitostí. Zatím se Dželalovi všechno dařilo. Džinové mu zřejmě přinesli štěstí.
Gemjabek přivedl po návratu svého noukera před nojona. Subétej vyslechl Dželalovo vyprávění se zájmem. Ale pak mu dal vyplatit třikrát po pěti ranách karabáčem.
Ale výprask se dá přežít. Hlavně že si nojon Dželala povšiml a dokonce si zapamatoval jeho jméno.
A opravdu, zanedlouho Dželal přestal být prostým noukerem. Ty rány karabáčem stály za to, i když ho záda ještě teď pobolívala. Ostatně trest byl vykonán v Subétejově stanu, takže to nikdo neviděl.
Dželal se často vracel v myšlenkách k lesní pasece. A pokaždé se zachvěl strachem.
Džinové! Viděl je docela zblízka a zůstal naživu! Ranní ticho náhle prořízl krátký výkřik. Kůň div neupadl, jak ho Dželal prudce otočil, aby se rozjel za hlasem.
Mlha se už zvedla a vypadala jako nízký průzračný oblak. V bělavém světle nadcházejícího dne uviděl Dželal tři jezdce, kteří zůstali poslušně stát asi třicet kroků před strážnými u vchodu do kureně.
Jeden byl vpředu, zřejmě velitel.
Strážní byli tři a Dželal čtvrtý. Měli tedy převahu.
Dželal vyzval neznámé, aby se přiblížili.
Jezdec vpředu vypadal jako derviš, tak zaprášený byl jeho šat. Ale Dželal v něm snadno poznal ulemu, podle tvaru turbanu a podle rákosového kajlamu za uchem. Ti dva za ním byli zřejmě noukeři.
Ulema byl starý, měl vyschlý a vrásčitý obličej. Pod hustou vrstvou prachu bylo možno tušit bohatý šat. Obličej a ruce však neměl zaprášené. I kůň byl zřejmě nedávno očištěn. Oba noukeři byli sice zaprášeni, avšak daleko méně než jejich velitel.
To vše stačil Dželal postihnout jediným pohledem.
A pochopil také, že má před sebou posla velikého náčelníka, ne- li dokonce chána. V takovém případě považoval posel za nutné stanout před tím, k němuž byl vyslán, pokryt prachem, aby dokázal, jak spěchal. To vyžadovala úcta k tomu, jenž ho vyslal.
Ulema vyňal ze záhybu svého šatu matně se lesknoucí destičku a ukázal ji Dželalovi.
Znak vyrytý na ní hovořil jasně. Pajca byla od samotného velikého chákána.
Dželal se v sedle mistrovsky sklonil. Špičatá třírohá čepice mu při té hluboké pokloně spadla s hlavy. Pak vyňal z toulce šíp a zlomil jej na znamení poslušnosti.
„Urozený Subétej-nojon je přítomen?“ zeptal se ulema.
„Je, veliký posle.“
„Chán chánů, vládce světa, veliký Čingis si přeje spatřit svého služebníka Subéteje.“
Ve skutečnosti to znamenalo, že nojona chce vidět posel v zastoupení vládce.
„Prokážeš-li mi laskavost, veliký posle,“ řekl Dželal, „a budeš mne následovat, dovedu tě k nojonovi.“
Při těch slovech Dželal sesedl a předal uzdu jednomu ze strážců. Posla samotného chákána nemohl doprovázet na koni. To by bylo neuctivé.
Na znamení velitele stráží se druhý strážce rozběhl, co mu nohy stačily, ke stanu Subétejovu.
Ulema se tvářil, že nic nepozoruje.
Podle zvyklostí se objevil sotva začalo svítat — posel nejvyššího nespí, aby splnil příkaz. Ale ani Subétej nesmí spát, až posel vejde do jeho stanu.
Aby protáhl čas, položil ulema několik bezvýznamných otázek. Dželal odpovídal obšírně, jak se od něho očekávalo. Dvakrát se mu podařilo do své odpovědi obratně propašovat své jméno. To nemůže nikdy škodit. Posel velikého chákána náleží nepochybně k jeho důvěrníkům.
„Zaved mě k Subétejovi,“ řekl konečně ulema.
Dželal nechal svou čepici ležet na zemi. Ať posel vidí, jak je mladý voják zaražen a vzrušen ctí, která ho potkala.
Zkušený ulema přesně odhadl potřebný čas. Ve stanu Subétejově zastihl nejen úplně oblečeného nojona sedícího na hedvábných poduškách, ale i všechny vyšší velitele. Vypadalo to, jako by se už takhle časně ráno konala vojenská porada.
Subétej měl bohaté zkušenosti získané dlouhým pobytem u dvora chána chánů a věděl, že se panovník bude vyptávat, při jaké činnosti jej posel zastihl, Čingis nesnášel nečinnost.
„Kdo mě chce vidět?“ zeptal se nespokojeně nojon.
Otázka byla vyřčena dostatečně nahlas, aby ji slyšel i posel, který byl ještě před stanem, a mohl se přesvědčit, že o něm velitel oddílu nemá ani tušení a je vzhůru z jiných důvodů.
„Chce tě vidět urozený ulema, který má pajcu chána chánů,“ odpověděl Dželal.
Subétej udeřil pěstí do svého meče, aby zesílil dojem.
„Jak ses mohl opovážit, ty pse, nechat čekat posla velikého chákána před stanem?“ zahřměl. „Uveď hol“ dodal potichu a docela klidně.
Dželal odhrnul závěs a hluboce se před vcházejícím ulemou sklonil.
Subétejův předstíraný hněv Dželala ani trochu nepolekal. Věděl, že je to jen projev zdvořilosti vůči poslovi. Nojon s ním byl spokojen, vždyť mu velitel stráže dal včas zprávu o příchodu posla, takže se stačil náležitě připravit.
Zůstat ve stanu se však Dželal přece jen neodvážil.
Subétej vstal a poklonil se. Pak se znovu posadil a tleskl.
Dva sluhové přinesli mísu s kebabem, stříbrný džbán a tyrkysem zdobené tuchtaky.
Hostitel předváděl hostu své bohatství, hostina však byla jen skrovná, jak se během tažení slušelo. Velitel vojska tráví čas válčením a nemůže se zdržovat jídlem. Spí málo a jí, co se dá.
Chytrácky nojon neponechával nic náhodě. Znal až příliš dobře chána chánů, aby nevěděl, že se zajímá i o ty nejmenší podrobností.
Znali se už dávno a kdysi bývali dokonce přáteli.
Od té doby uběhlo v řekách mnoho vody a většina přátel ležela v hrobě. Vlastně jen Subétej zůstal vládcovi z těch, kdo mu věrně sloužili v nejtěžších dobách. V tom spočívala jeho síla.
Ten, jemuž říkali Temudžin, potřeboval tehdy oddané lidi a nikdo nebyl oddanější než Subétej. Společně bojovali s knížaty, kteří se ze všech sil bránili sjednocení mongolských kmenů. A když dosáhli vítězství a Temudžin byl na shromáždění kmenových zástupců prohlášen za Čingischána, vládce celého Mongolska, zaujal Subétej-nojon u dvora chána chánů náležité místo.