Mnoho vody uplynulo od těch dob a Subéteje ani na okamžik nepostihla panovníkova nemilost. Čingischán byl krutý a nemilosrdný, mnoho jeho bývalých přátel ztratilo život, jen Subétej zůstával stále jeho oblíbencem. Za války s Ujgury se rozrostla jeho sláva obratného vojevůdce a jeho vliv u dvora zesílil.
Pak přišla válka s Čínou, ve Střední Asii, v Iráku a Afganistanu. V Chorezmu byl Subétej-nojon vrchním velitelem.
Jeho nynější postavení velitele poměrně malého průzkumného oddílu mohlo být vykládáno jako projev nemilosti. Avšak zasvěcenci věděli, že toto jmenování je poctou.
Rus již dávno přitahovala pozornost výbojného Čingischána, který jako zkušený vojevůdce přikládal průzkumu velký význam. Plánované tažení muselo být dobře připraveno.
Subétej-nojon zatím zestárl a ztratil už dávno svou energii a bojovnost. Ze všeho nejvíc ho teď zajímal klid a osobní pohodlí. Nejraději by byl jmenování odmítl, ale copak to bylo možné? Starý Čingis byl teď ještě krutější než dřív a odmítnuti by Subétejovi jistě nikdy neodpustil.
Subétej-nojon nevěděl, že jeho panovníkovi není souzeno uskutečnit tažení na Rus, že tento úkol čeká teprve na jeho vnuka Bátúa. Subétej-nojon nemohl znát budoucnost, ale znal přítomnost. A
ta pro něho nevyhlížela zrovna růžově. Uběhl rok a on neměl v ruce nic, co by mohl svému panovníkovi předat. Jestliže ulema přišel pro — nějaké výsledky průzkumu, pak to bude špatné.
Navenek však Subétej-nojon své znepokojení nedal ničím najevo. Seděl na hedvábné podušce se zkříženýma nohama a s rukama na prsou, nehybný a důstojný. Oděv se mu blyštěl zlatem, dlouhý vous plál henou, drahé kameny se třpytily — o nic méně než u chána.
Na nic se nevyptával. Posel nejvyššího je vítaný host a hosta se sluší nejdříve zasytit a pak mu teprve klást otázky.
Ulema jedl hltavě. Neměl hlad, ale chtěl ukázat, že spěchal tak, že na jídlo ani nepomyslel.
Když se host chopil číše, hostitel následoval jeho přikladu, i když sám kumys nikdy nepil. Host však byl vyznavačem islámu a víno pít nesměl.
Mlčení nebylo ničím narušeno.
Konečně se host nasytil a poděkoval svému hostiteli. Bylo možno přikročit k jednání.
„Vznešený ulemo,“ začal nojon. „Pověz mi své jméno, abych je mohl uložit ve svém srdci.“
„Říkají mi Tochučar-Rašid.“
Subétej zlehka nadzvedl obočí. To jméno už slyšel. Ulema byl jedním z mudrců pokořených zemí, kteří se dokázali přiblížit k velikému chákánovi a získat jeho přízeň. Čingischán si na mudrce potrpěl.
„Co vládce světa? Je v pořádku?“
„Veliký chákán je zdráv.“
„A co jeho synové a vnuci?“
„Všichni zdrávi. Dík za to Alláhovi!“
„A co ty sám? Neunavila tě daleká cesta?“
„Mé tělo zapomnělo, co je únava.“ Ulema zavřel oči a začal se rytmicky pohupovat. Hlas teď měl úlisný a plačtivý. „V mém šatě je zašito poselství velikého chákána. Den a noc jsme cválali a uhnali každý tři koně. Jakápak únava? Důvěra nejvyššího nám dala nové síly. Narostla nám křídla.“
„A pročpak jsi něco neřekl? Sedíme spolu tak dlouho a já nevím, co mi veliký chákán poroučí.“
„Odpusť mi, slavný nojone! Hlad mi popletl hlavu. Za celou cestu jsem nepojedl ani sousto a nevypil ani doušek vody.“
Ulema zřetelně přeháněl, ale všichni přítomní se tvářili, jako by věřili tak neslýchané lži.
Cesta, kterou Tochučar-Rašid vykonal, nemohla trvat méně než třikrát pět dní.
„Pověz, co rozkazuje nejvyšší,“ řekl Subétej.
Ulema vstal. Jako duchovní osoba nesměl nosit zbraň, a proto požádal o kindžál. Jeden z velitelů mu podal zakřivený nůž.
Ulema pomalu a slavnostně rozpáral podšívku čekmenu a vytáhl svinutý list samarkandského papíru. Pozlacená pečeť velikého chákána se kývala na kroucené šňůrce.
Přítomní sklonili hlavy na znamení úcty.
„Toto je,“ řekl ulema, „poselství velikého chákána tobě, Subéteji-nojone!“
Subétej zlomil pečeť, políbil Čingischánův dopis a vrátil svitek ulemovi.
„Čti!“ řekl a zavřel oči.
Nečekal nic zvlášť strašného, protože pevně věřil v přízeň vládce světa. Přesto byl rozčilen. Oči zavřel proto, aby to rozčilení nikdo nezpozoroval.
Ulema rozvinul svitek a táhlým hlasem přečetl oslovení:
„Ty starý kozle!“
Poslání
Potupné slovo dopadlo do nastalého ticha jako náhlý úder blesku. Subétej se zachvěl. Velitelé sklonili hlavy. Někteří se sehnuli tak, že se až tváří dotkli koberce a v této poloze setrvali.
Nikdo se neodvážil pohlédnout nojonovi do tváře.
Ale Subétej se zachvěl spíše překvapením. Zatím se nic tak hrozného nestalo. Velký chákán mohl mít k nadávání nejrůznější důvody. Třeba ho, když diktoval dopis, bolela játra nebo ho dopálila jeho první žena Zaira, zlá a uštěpačná stařena.
Čingischán rád nadával. Ještě že ho nazval jen kozlem.
Mohlo to být horši. Kozel vypadá jen na špatnou náladu, kdyby ho nazval třeba oslem, znamenalo by1 to opravdový hněv.
Uvidíme, co bude dál!
Jediný ulema, jak se zdálo, nic nepozoroval a četl dál, stále stejně táhlým hlasem.
Poselství chána chánů bylo krátké. Nejvyšší projevoval nespokojenost a přikazoval Subétejovi, aby se vrátil a podal zprávu o výsledcích průzkumu.
Na konci dopisu byl podpis, ale chyběl obvyklý a nezbytný rachmat.
To už bylo horší.
Teď, už se Subétej zachvěl doopravdy strachem.
Oslovení mohlo být věcí špatné nálady. To, že chyběl rachmat, však svědčilo o něčem jiném. To se mohlo stát jedině na Čingischánův zvláštní příkaz.
To je zlé.
Ulema svinul papír a s úklonou jej předal nojonovi.
„Veliký chákán svěřil mé paměti to ostatní,“ zašeptal. To už bylo velice zlé.
Subétej sotva znatelně pohnul rukou. Přítomní okamžitě vstali, poklonili se poslu velikého chákána a spěšně se vzdálili. Poslední slova ulemova nikdo neslyšel a tak velitelé nechápali, proč je nojon posílá pryč. Proč nevydal rozkaz rozebrat kureň? Veliký chákán přece přikázal, aby se vrátili. Subétej byl povinen okamžitě začít příkaz plnit. Zpáteční pochod se ovšem nemusel uskutečnit tak hned, ale projevit spěch vyžadovala úcta k chánovi chánů.
„Mluv!“ řekl Subétej, když se stan vyprázdnil a zůstali sami.
Znova zavřel oči a zvedl složené dlaně před obličej. V duchu se celý schoulil v předtuše nevyhnutelného úderu. Ulema řekl potichu:
„Chán chánů, vládce světa, přikázal, abys předal oddíl Gemjabekovi a sám abys jel v mém voze. Vůz nemám, dáš mi tedy svůj.“
To Subétej nečekal. Úplná nemilost!
Ještě víc — zneuctění.
On, Subétej-nojon, oblíbenec velikého chákána, se mí vracet v cizím voze, pod dozorem!
To je konec válečné slávy, úcty a dvorních poct! A nejspíš i života!
Subétej mlčel a usilovně promýšlel, odkud ten úder může přicházet. A najednou si vzpomněl.
Ugedej! Prostřední vojevůdce, kterého nechal před několika měsíci zbičovat a vyhnat z oddílu. Odtud tedy vane studený vítr nemilosti. Ugedej se vrátil k Čingischánovi a pomluvil Subéteje.