Nojonovi se okamžitě ulevilo. Udání! To se dá napravit. Stačí, aby se objevil před Čingisem, a všechno bude jako dřív. Ugedej za to zaplatí!
Čingischán už nejspíš svého poselství lituje, ale nemůže je odvolat Rozkaz velikého chákána musí být splněn stůj co stůj.
Ale to znamená uvalit na sebe nesmazatelnou hanbu.
Nojon otevřel oči a zadíval se na ulemu. Tochučar-Rašid seděl před ním s výrazem pokory a prohlížel si s předstíraným zájmem jeden z tuchtaků.
„Má duše je plná zármutku,“ řekl Subétej. „Čím jsem vyvolal hněv velikého chákána? Pověz, šlechetný ulemo, mluvil panovník výslovně jen o Gemjabekovi?“
„Jiné jméno si nepamatuji.“
Subétej si ulehčené oddechl.
„Já nešťastník,“ řekl. „Sejmu svůj pás a zavěsím jej na svou šíji.“ Nojon použil muslimské fráze vyjadřující odevzdanost osudu speciálně kvůli ulemovi, „Jak mohu vyplnit vůli nejvyššího, když Gemjabek zemřel a právě dnes má být pohřben.“
Když říkal tato slova, Subétej se zběžně podíval na závěs stanu. Viděl, jak se pevná látka pohnula. Dobrá! Věrní noukeři jako vždy poslouchali ležíce na břiše. Slyšeli vše!
Na tváři ulemově se nezachvěl jediný sval. Znal Gemjabeka a viděl ho ještě před chvíli v tomto stanu živého a zdravého.
Nezapomínal však, že ho chán chánů vyslal k Subétejovi v záchvatu prudkého hněvu. Tochučar-Rašid věděl, že nojon je panovníkův starý přítel. Čingischánova nemilost nemusí mít dlouhé trvání. Kdo by pak chtěl mít tak nebezpečného nepřítele, jako je Subétej? Tochučar-Rašid sice Gemjabeka znal, jeho přítelem však nebyl.
Ulema nahlas přečetl citát z koránu o zemřelých, přejel si dlaněmi po tvářích a řekclass="underline"
„Když je to tak, nemáš vojsko komu předat. Musíš se rozhodnout sám.“
Jestliže je nemilost velikého chákána dočasná, uvažoval ulema, pak Subétej jistě ocení jeho zdrženlivost a bude mu vděčný. A jestliže ztratil přízeň panovníka navždy, pak prostě za Gemjabekovu smrt zaplatí hlavou.
„Rozhodl jsem takto,“ řekl Subétej. „Povedu své vojáky sám. A ty, Tochučare-Rašide, připrav zprávu. Hned zítra vypravím rychlého posla k chákánovi. Svou moc předám tomu, koho on určí. To se může stát už na pochodu.“
„Rozhodl jsi moudře,“ řekl ulema.
Zřejmě si je Subétej-nojon jist, že získá znovu přízeň velikého chákána, pomyslel si, ještě že jsem neprozradil, že Gemjabeka znám.
Tady, daleko od dvora chána chánů, je Tochučar úplně v moci Subéteje. Koho by překvapila starcova náhlá smrti Nojona si nesmí v žádném případě znepřátelit.
Tochučar-Rašid vešel do stanu se zdviženou hlavou, jak se sluší na velikého posla. Teď odcházel s hlubokou úklonou.
Subétej se zamyslel.
Koho vyslat k Čingischánovi?
Posel musí říci velikému chákánovi, co mu Subétej nařídí, ale přitom musí vypadat naprosto věrohodně. Panovník má bystrou hlavu, pronikavé oko a není snadné ho oklamat. O tom se Subétej přesvědčil nejednou.
Ale komu se dá bezpodmínečně věřit?
Subétej si vzpomněl na Dželala. Věděl, že ten mladý vojín, kterého nedávno povýšil, je Gemjabekův synovec. Avšak Dželal je ctižádostivý, touží po vojenské slávě a poctách. Příbuzenské vztahy u něho sotva převáží nad osobními zájmy. Kromě toho Dželal neví, kdo je vinen smrtí jeho strýce. A to, že poslem, který oznámí Gemjabekovu smrt, bude jeho příbuzný, dokáže Čingischánovi Subétejovu nevinu.
To bude nejlepší, pomyslel si nojon.
Uvažoval o Gemjabekovi jako o mrtvém, i když nevěděl, je-li jeho příkaz vyplněn.
„Ano, tak to bude nejlepší,“ opakoval Subétej ještě jednou. Pak tleskl do dlaní.
„Co dělá veliký posel?“ zeptal se vstoupivšího sluhy.
„Veliký posel velikého chákána spí.“
„Ať sem přijde, až se probudí.“
Sluha se s úklonou vzdálil.
Ale jen vyšel, Subétej ho zavolal zpět.
„Zavolej mi Gemjabeka,“ rozkázal.
Musí vědět, na čem je. Nějak dlouho mu nenesou zprávu o Gemjabekově smrti. Možná že ho ti oslové nepochopili. Sluha vešel potřetí.
„Velitel stráži Dželal chce s tebou mluvit,“ hlásil. „Ať vejde.“
Velitele stráží sem mohla přivádět jen jediná věc. Dželal vstoupil.
Subétej se na něho pozorně zadíval.
Tvář Dželalova vyjadřovala zármutek, avšak nojonův zkušený zrak postřehl, že zármutek je předstíraný.
Nemýlil jsem se v něm, pomyslel si Subétej.
„Nesu ti truchlivou zprávu,“ řekl Dželal. „Tvůj vojevůdce Gemjabek skonal.“
„Co se mu stalo?“
„Prý zemřel stářím.“
„Gemjabeka je mi líto,“ řekl nojon. „Kdo objevil jeho smrt?“
Kdyby byl nojon upřímný, jeho otázka by zněla: „Kdo ho zabil?“
„Velitel tvých noukerů Džogataj.“
„Tak, tak,“ řekl Subétej. „Všichni jsme smrtelní. Gemjabek byl tvůj příbuzný, ne?“ zeptal se.
„Bratr mého otce.“
„Musíš jej tedy důstojně pohřbít. Pospěš si s tím, protože zítra se vypravíš k velikému chákánovi. Sám mu oznámíš zprávu o smrti svého strýce.“
Dželal se zachvěl radostí. Takové poslání je nejlepší cestou k povýšení.
Požehnaní džinové pomyslel si.
„Chán chánů, veliký vládce světa, má rád neobvyklé příběhy,“ pokračoval Subétej, jako by četl Dželalovy myšlenky. „Vypravuj mu to, zač jsem ti dal vyplatit třikrát pět ran. Nejvyššího to pobaví.“
Subétej se rozesmál.
A budu zase zbičován, pomyslel si Dželal. A možná ještě hůř.
„Jak bych si mohl dovolit velikému chákánovi něco vypravovat?“ řekl s pokorou. „Nejvyšší nebude takovému bídnému červu, jako jsem já, vůbec naslouchat.“
„Povezeš mé hlášení,“ řekl nojon. „A v něm se zmíním o tvém příběhu. Nejvyšší ti sám přikáže, abys mluvil.“
Tentokrát se Dželal otřásl strachem. Nojon mu pokynul, že může odejít.
Dželal vyšel ze stanu v náladě zdaleka ne příjemné. Jestliže nojon považoval jeho vyprávění za výmysl a nechal ho potrestat, pak veliký chákán mu za to může nechat zlomit hřbet. To je tedy ta cesta k povýšení!
Cestou ke Gemjabekovu stanu potkal Dželal Tochučara-Rašida.
Subétejův sluha se mýlil, ulemu ani nenapadlo, aby spal. Chtěl se o Gemjabekově smrti přesvědčit osobně a zašel tedy do jeho stanu. Viděl Gemjabeka mrtvého a podivil se, jak obratně vyplnili nojonovi lidé přání svého pána. Při nejlepší vůli se nedala objevit ani stopa násilí. Všechno vypadalo naprosto přirozeně.
Ulema poznal mladého velitele, který mu šel v ústrety. Byl to týž, který ho přivítal u vchodu do kureně — tedy velitel stráží.
Tochučar-Rašid Dželala zastavil.
Je sice dobré být opatrný, ale nemůže nikdy škodit vědět co nejvíc. Stráže střídají ráno, tenhle je tedy ve službě od včerejšího rána a musí vědět o všem, co se za tu dobu v táboře odehrálo. Tochučar-Rašid chtěl mít proti Subétejovi nějakou zbraň. Kdo ví, jak všechno dopadne!
„Řekni mi, ctihodný Dželale,“ zeptal se ulema, „proč leží mrtvý Gemjabek stále ještě ve svém stanu?“
Dželal se zaradoval, že si ulema zapamatoval jeho jméno. Avšak forma otázky neunikla jeho pozornosti. Všiml si slov stále ještě. Ulema se z nějakého důvodu domnívá, že Gemjabek zemřel už dřív.